img

Tomáš Poláček


Narodil se 21. prosince 1977 matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní. Od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm si začal plnit sen – cestu autostopem kolem světa.

Autor také napsal:


not random 0
not random 1
not random 2

Psovid-19

Jako asi všechny děti, i ty naše chtěly pejska. „Zatím určitě ne, jednou snad,“ říkávali jsme jim vyhýbavě: „Až budeme mít na venkově chalupu...“ Chalupu zatím nemáme, ale loni jsme si pořídili Bubbu, fenku australského ovčáka. Podobně to dopadlo i u pěti nebo šesti našich sousedů a podobně to vypadá snad v každé české ulici – pandemie covidu zvedla rekordní vlnu zájmu o psy, což kromě spousty radosti přináší i trable. „Nepamatujeme tolik mladých psů,“ říkají například výcvikáři, „trpících separační úzkostí.“

not random 3

Tvář už si omývám hovězí polévkou

Jeden z nejstarších metalových zpěváků na světě se dožil sedmdesátky, což je – vzhledem k jeho zdravotnímu stavu – zjevné vítězství ďábla nad hmotou. Jiřího Valtera, zvaného BigBoss, jsme navštívili v jeho temném brněnském bytě, a to na poslední chvíli: „Možná,“ směje se sice hurónsky, ale nevesele, „brzy skončím na ulici.“

not random 4

Kateřina Tučková: Nejtěžší ze všech mých porodů

Přesně před deseti lety vydala Žítkovské bohyně, kterých se prodalo sto padesát tisíc výtisků. Teď se Kateřina Tučková vrací s románem o řeholnicích, jemuž dala jméno Bílá Voda: „Vlastně celých těch deset let jsem na něm pracovala a bylo to náročné těhotenství, ještě že už končí,“ říká při procházce sychravou Prahou: „Včera v noci jsem odeslala poslední korektury.“ O knize mluví jako o novorozeněti – a v kočáru má novorozeně skutečné. To naopak porodila nečekaně rychle.

not random 5
not random 6
not random 7
not random 8
not random 9

Ivana Chýlková. A proč bych nadávala, když je tak krásně?

Podle očekávání: sraz je v pět, do kavárny vstoupí v 16:59:50. „Nemám ráda,“ objedná si do půllitru zázvorový čaj, „když na mě někdo musí čekat.“ Oproti očekávání: v následujících dvou hodinách mi jedinkrát nevytkne nepřesnou nebo banální otázku, usmívá se, je v naprostém klidu. A s tímhle pocitem nakonec z kavárny odejdu – Ivana Chýlková už sice cítí přibývající léta, ale zároveň kolem sebe vyzařuje nadhled, klid... a sluší jí to.

not random 10

New York na prahu dospělosti

Pro příběh Marie Tomanové existuje termín „americký sen“ – sice klišé, ale sedí. Ještě před deseti lety Marie dělala au pair, dnes fotí světové celebrity na titulní stránky. Pro magazín Reportér vybrala portréty současných mladých Newyorčanů: „V něčem jsou pořád ještě naivní, zranitelní, ale zároveň velmi otevření a přímočaří.“

not random 11

Nasaďte si brýle, babi, za nimi jsou Benátky

Píše mi kamarád, že prý v Praze otevřela největší virtuální herna v republice a že by mě to mohlo zajímat. Upřímně řečeno, nevím. A už vůbec nevím, jestli by to zajímalo čtenáře: „Vždyť jde o zábavu vyloženě pro mladý, ne?“ Kamarád okamžitě odepisuje, že jsem mimo, „virtuální realita baví i důchodce“, já žádám důkaz namísto slov: „Tak tam nějaký přiveď a uvidíme!“