„Než abych v únoru riskoval návštěvy ilegálních pražských barů,“ říká fotograf David Těšínský, „vypravil jsem se do země, kde se v barech vysedávat může.“ Odletěl do západoafrické Ghany, kde sice pivo objevil hned, ale zajímavé fotografické téma hledal celý první týden. A potom se odhodlal vstoupit do nitra skládky.
Vstupujeme do paneláku na pražském sídlišti Jižní Město, konkrétně do bytu, kde se rodil český hiphop – právě tady zakládal Orion ve dvaadevadesátém roce skupinu Peneři strýčka Homeboye. Ano, i Orion tu dnes je, právě vaří bramboračku. Přišel na návštěvu za svým tátou Mojmírem Opletalem, který otevírá dveře, zdraví, „Tykáme si, já jsem Mója“ a vypráví svůj pozoruhodný příběh, který začal před osmdesáti lety.
Ze Sušice jedeme do kopce a kilometr před cílem zříme po levé ruce středověký královský hrad. Každé neokoralé srdce vzruší očekávání čehosi výjimečného. Vítají nás Kašperské Hory, městečko jak z malované pohlednice, které má něco přes tisíc obyvatel, ale na náměstí není v poledne nikdo. Začneme tedy obcházet domy s otázkou, jak Kašperky zvládají poslední rok, a domorodci nejspíš budou svérázní, protože jistý oslovený chlapík odpoví: „Mě se nic nechytne – já jsem očkovanej Satanem.“
„Poslední rok jsem ekonomicky přežil díky tomu,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra čtyřiatřicetiletý muž s maskou zvaný Řezník, „že jsem se nikdy nespoléhal jen na koncerty; ten byznys jsem si nastavil trochu jinak.“ Řezník je filmový režisér, autor kreslených vtipů Martyho frky, žijící klasik hudebního stylu horrorcore, a pod strašidelnou maskou velmi inteligentní sympaťák. Celý rozhovor si poslechněte na konci článku nebo ve vašich podcastových platformách.
Je mu šestnáct let, studuje hotelovou školu v Teplicích, ale číšníkem se stát nechce – už dnes si vydělává větší peníze díky fotbalové hře FIFA. Dominik „Seron“ Čermák patří mezi největší talenty česko-slovenské FIFA scény, loni se dokonce stal šampionem, a hraje za tým Jakuba Jankta, což je český reprezentant v reálném fotbale. Přečtěte si krátkou ukázku z rozhovoru, který si v kompletní délce můžete poslechnout buď na konci článku nebo v pořadu Host Reportéra ve vašich podcastových aplikacích.
Proč se rozhodl oznámit svůj konec v politice a veřejném životě? Vůbec nejotevřenější vysvětlení nabízí Václav Klaus mladší v téměř hodinovém podcastu Host Reportéra, který najdete buď na konci tohoto článku, nebo ve vašich podcastových aplikacích.
Jaké jsou největší problémy dnešní doby? V aktuálním vydání Reportéra se nad tím v dlouhé eseji zamýšlí čtyřicetiletý moderátor Libor Bouček. Své názory rozvíjí i v podcastu, který si můžete poslechnout buď na konci tohoto článku, nebo na vašich podcastových platformách.
Příběh této neuvěřitelné sourozenecké dvojice najdete v čerstvém, tedy březnovém vydání Reportéra. Původně jsme Martinu a Josefa Ptáčkovy pozvali pouze na podcast, ale ti dva nás v redakci natolik zaujali, že jsme pro ně rádi našli místo i v papírovém magazínu.
Na první pohled to zní překvapivě: spoluatorem knihy Praha ožralá, obsáhlého průvodce nejzajímavějšími pražskými hospodami, je všeobecně ctěný a uznávaný romanopisec Petr Stančík. Jenže ve skutečnosti na tom nic zvláštního není: „Jako patnáctiletý jsem u třetího půllitru v bufetu Na růžku pochopil, že pivo je můj osud. Ta pěna jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii!“
Poprvé jsem s Ewou Farnou vedl rozhovor, když jí bylo třináct. Potom ještě párkrát: vzpomínám, jak jsem jednou čekal před gymplem v Těšíně a vlakem ji doprovodil domů, do Vendryně. Ale upřímně řečeno jsem ji vnímal jako popovou zpěvačku pro teenagery, což se změnilo až před třemi lety, kdy si ji pozval na desku můj oblíbenec David Stypka. A byl to právě David, kdo mně ještě loni v prosinci navrhoval: „Udělej s Ewou rozhovor do Reportéra, ona si to zaslouží…“ V lednu pak David zemřel, z čehož jsme – já i dnes už sedmadvacetiletá Ewa – pořád špatní.
Co to, sakra, mělo znamenat?! Po dvou hodinách povídání si nejsem jistý, jestli se mi tihle sourozenci nezdáli. Martině Ptáčkové je třiadvacet, jejímu bratrovi Josefovi devatenáct, oba jsou mnohonásobní mistři světa v bojových sportech, ale vůbec na to nevypadají – a ani se nezdá, že by své medaile nějak extra prožívali. Působí jako takřka dokonalá stvoření, a přitom tím nejsou protivní, naopak, což je zvláštní kombinace. Tohle by chtěl ze svých dětí vychovat každý.
U mikrofonů v redakci Reportéra se scházejí dva cestovatelé, kteří projeli svět autostopem, a tak si můžou předávat neobvyklé zkušenosti. Ptá se Tomáš Poláček, odpovídá Slávek Král, který pochopitelně přišel i se svou nerozlučnou přítelkyní, dva a půl roku starou border kolií jménem Corey. Audioverzi celého rozhovoru najdete buď na konci tohoto článku, nebo na všech podcastových aplikacích.
