Začalo to tím, že jsem si kdysi na festivalu v rumunském Banátu oblíbil kapelu Vasilův Rubáš. Nemohl jsem si tenkrát nevšimnout, že oba její členové, jak Vasil, tak i Petr Rubáš, mají přátelský vztah k alkoholu, protože pili tamní višňovku po litrech. Později jsem zjistil, že hlavně Petr má ještě výrazně silnější vztah k vínu. Teď sedím v jeho nové Degustéce a po dvou hodinách ochutnávání musím uznat: „Ty ze mě, Petře, na stará kolena uděláš vinaře.“
Nejdřív se nemůžu rozhodnout, jestli je úžasná, anebo švihlá. Vypadá jako herečka Jiřina Jirásková v nejlepší formě a deset minut už něco nezastavitelně povídá, zatímco její manžel zpovzdálí moudře mlčí. „A čím se vlastně živíte vy?“ zeptá se ta paní nakonec. „Píšete do Reportéra? Neříkejte – syn natočil dva filmy podle knih vašeho kolegy Kmenty.“ Zpozorním. Jak se tihle manželé vlastně jmenují? Pachlovi… „My dva zase tolik zajímaví nejsme,“ povídá paní, ale já už tuším opak.
Má neuvěřitelně zajímavé a užitečné povolání. Tomáš Páleníček, psychiatr z Národního ústavu duševního zdraví, zkoumá na špičkové úrovni psychedelika, například ketamin, psilocybin nebo ayahuascu. Je přesvědčený o tom, že tyto drogy můžou mnoha lidem pomáhat, má pro to data, a další údaje shromažďuje. Známe se od středoškolských let, proto si tykáme. Rozhovor je i v audioverzi na konci článku nebo na všech podcastových platformách.
Když se muzikant a malíř Rudolf Brančovský vrací vzpomínkami o deset let nazpět, zjišťuje, že býval úplně jiným člověkem. Tehdy mu bylo třicet a se svojí kapelou Poletíme? vydal první desku jménem Jednoduché písničky o složitém životě. Teď je mu čtyřicet, tutéž desku vydává v reedici, tentokrát na vinylu, a dobře ví, že některé tehdejší písně už by dnes nesložil. I o tom mluví Rudolf Brančovský v pořadu Host Reportéra.
Mívá osvěžující, překvapivé a občas odvážné názory. Je filozofkou, i když tento termín nevyhledává a říká o sobě, že pouze učí filozofii. Šestatřicetiletá Tereza Matějčková napsala rozsáhlou esej do zářijového Reportéra, a nyní s ní přinášíme hodinový rozhovor v pořadu Host Reportéra, který si můžete poslechnout na konci tohoto článku nebo na všech podcastových platformách.
Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
Cože? No nekecej... Ty vole, to to letí, my jsme staří! Těmito povzdechy mě přátelé vyprovázeli na rozhovor s Davidem Kollerem, když jsem jim prozradil, že David slaví šedesátiny. Ano, David! Spolu s celou kapelou Lucie symbol revolučního mládí, symbol roku 1990! A lusk: teď je z něj děda. Doslova – má malé vnouče. Ale potom taky vlastní batole, už čtvrtého syna. A vypadá pořád stejně dobře jako těch posledních dvacet let, kdy se spolu občas setkáváme.
V dětství doufal, že ho někdy ostatní kluci vytáhnou z domu na fotbal, ale marně. Nepřišli, a proto měl dnes jedenačtyřicetiletý virtuos Ivo Kahánek dostatek času na piano. Letos v květnu získal za album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů titul pro nejlepší nahrávku roku od britského časopisu BBC Music Magazine, a kamarádů už má dávno spoustu. Zdaleka totiž nežije jen hudbou – a je s ním zábava.
Události onoho odpoledne uprostřed léta, o nichž se dočtete níže, byly vlastně sofistikovanou lstí. Ve zkratce: rozhodl jsem se, že chci sochu, i když se vůbec nevyznám v sochařství. Neomaleně jsem se tedy pozval na takzvaně novinářskou návštěvu k umělci, o jehož dílo jsem omylem zakopl a nelekl se ho. Padesátník Vojtěch Míča skoro vůbec nemluví, a tak se nedokázal bránit.
Loni mu borelióza znehybnila ruce, potom přišel koronavirus, David Vávra se ale nehroutil. Když jsme si začali domlouvat setkání, jednou mi omylem zavolal na zápas fotbalové Bohemky. „Jak hrajou?“ zajímal se okamžitě. Sešli jsme se k povídání, před kterým pravil, že „po hodině každý hovor přestává mít smysl“, ale pak jsme debatovali, dokud nemusel na rehabilitaci; a nestačilo to. K druhému setkání dorazil s dírou v hlavě a o berlích.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Vraťme se do léta roku 1420, kdy husitskou Prahu obléhá křižácké vojsko Zikmunda Lucemburského. Zikmund je králem římským, ale teď si jde i pro korunu českou. Zároveň hodlá zakročit proti novému náboženskému hnutí, které Prahu v posledním roce zcela ovládlo, ale z pohledu katolické církve je kacířstvím. K hlavnímu útoku vedenému na vrch Vítkov dojde 14. července, a naším průvodcem touto bouřlivou dobou je v následujícím rozhovoru Jan Biederman, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze.
