Když jsme se seznámili, bylo mu lehce přes třicet, zkoušel roli Romea v Národním, oženil se s Kristýnou Bokovou, děti neměl žádné. Náš první rozhovor trval snad deset hodin, na jeho finále jsme si nepamatovali, ráno bylo krušné... Dnes vypadá Pavel Liška podobně jako tehdy, jen už je mu sedmačtyřicet a objednává čaj. Oba jsme v mezičase procestovali kus světa, já stopem, on na motorce. Děti má tři: s Kristýnou syna, s Bárou Polákovou dvě malé dcery.
Srpen 2019. Nová deska kapely PSH je skoro hotová, všichni tři kluci se potkají ve studiu. Práci má hlavně ten nejméně známý, tedy DJ Mike Trafik – míchá hudební podklady. Vladimír 518 se najednou začne v křeči válet po koberci, je mu příšerně, a přesto promlouvá do duše nejstaršímu Orionovi: „Podívej se na mě, vole, takhle můžeš při svým životním stylu brzy vypadat taky, něco se ti stane!“ Orion se hluboce zamyslí: „No, může,“ přikývne. „A taky nemusí.“
Pracovní podmínky v redakci Reportéra nebyly přes prázdniny jednoduché: stavební firma postavila kolem domu lešení, zedníci opravovali fasádu. Na nás, laiky, působili ti muži solidně, vyznačovali se slušností, rychlostí i zručností. Jednou po poledni dva zedníci zvýšili hlas, bavili se o politice, kolegyně Lucka zavřela okno. Poprosil jsem, ať ho zase otevře: „Tohle vypadá na zásadní dialog dnešní doby!“
Přímo z kvasného tanku načepuje dvě dvanáctky, podívá se mi do očí a cink: „Na štěstí!“ Adamu Matuškovi je sotva třicet, ale deset posledních let pracuje jako sládek a mezi pivaři se stal dávno celebritou. Spolu se svým tátou Martinem rozjel roku 2009 na chalupě v Broumech značku Matuška, nejslavnější z malých českých pivovarů, a nedávno otevřel v pražském Karlíně moderní minipivovar s výčepem pod jednou střechou jménem Dva kohouti: nejsou levní, ale denně mívají plno.
Léto bývá pro kapely obdobím žní – dodávky křižují republiku z jednoho vystoupení na druhé, muzikanti si plánují dovolenou nejdříve na konec září. Přidejme se k Vypsané fiXe, což je tradiční ozdoba prázdninových festivalů. Ve čtvrtek něco vybereme do klobouku, v pátek skoro zboříme venkovský statek Václava Koubka, v sobotu si dáme pěkný koncertní dvojáček a osm set kilometrů v autě. Benzinkám zdar!
ZE SRPNOVÉHO VYDÁNÍ. Nedá se jednoznačně říct, že by byl cvok, ale normální není. Diagnóza: Fanatik. Pětačtyřicetiletý Miloslav „Čurby“ Urbanec z východočeské vesnice Bukovka je posedlý extrémně tvrdou muzikou, a potom taky fotbalem. Argentinským fotbalem. Klubem Boca Juniors. A nejvíc ze všeho Diegem Maradonou: „Diego je Bůh.“
ZE SRPNOVÉHO VYDÁNÍ. Pravou ruku má od ramene k zápěstí potetovanou – rozeznáváme obrázek pulce měnícího se v žábu, opici, taky ještěrku, kdyňské koupaliště anebo tlusté ženy tančící rokenrol. Ještě jedna kérka by se vešla: „Nepořídíte si ji teď k sedmdesátinám?“ Malíř Michael Rittstein přikývne: „To jste trefil. Chtěl bych Ganéšu, indického slona tančícího s chobotem nahoru. Ale až na podzim, protože s novým tetováním nesmíte týden do vody; a být v létě bez plavání se mi fakt nechce.“
V květnu se Táňa vdala a přijala jméno Dyková. Od června do září hraje na pražské Kampě fascinující příběh stoleté sběratelky umění Medy Mládkové – a to je na dlouhou dobu poslední role. Rozhovor děláme za bouřky u pootevřeného okna restaurace, radujeme se z čerstvého vzduchu, a najednou uhodí blesk: „V září s herectvím na rok skončím. Co bude pak, to se uvidí.“
NEČEKANÁ NABÍDKA: „Ty máš rád sport, viď? Tak s námi pojeď do Švédska na jeden turnaj – dvanáct nejlepších borců světa tam bude, z toho dva Češi, a skvělá atmosféra, nejspíš drama. Navíc letos začátkem listopadu se koná mistrovství světa poprvé u nás, v Praze, tehdy už o tom budou mluvit všichni, tak co ty na to, zafandíš?“ ROZPAČITÁ ODPOVĚĎ: „Rád, ale oč vlastně jde? Cože? Neděláte si srandu?“
Z ČERVENCOVÉHO VYDÁNÍ. Dámy a pánové, držitelem Českého lva se stává – tři, dva, jedna: Petr Kotlár! Taková věta může příští rok reálně zaznít, i když zatím málokdo zná jméno před vykřičníkem. Petru Kotlárovi je dvanáct a nikdy se na plátně neobjevil, první premiéru zažije až v září. Tenhle českokrumlovský Rom je hlavním hrdinou velkofilmu Nabarvené ptáče a my ho vyrážíme navštívit chvíli předtím, než se stane slavným. Máme ale smůlu; hoch se ztratil.
Na severním konci Prahy se už sto deset let rozkládá obrovský areál psychiatrické nemocnice. Kdekdo ho zná zevnitř, a to i lidé duševně zdraví – na festival Mezi ploty jich sem chodívají tisíce. My se ale pokusíme dostat o kus dál: navštívit centrální příjem, pár pavilonů, nemocničního kaplana v místním kostele anebo koňskou farmu. Blížíme se k bohnické léčebně, klid se zvláštně mísí s neklidem.
Jiří „George“ Hrubeš je démon. Vysoký a celý v černém, vousy jako mušketýr. Bubnuje rychle a energicky, vypadá na padesát, je ovšem starší: ročník 1958. Začátkem osmdesátých let byl členem nejslavnější sestavy Pražského výběru, před pětatřiceti lety utekl za svou partnerkou (zpěvačkou Janou Kratochvílovou) do Londýna. Odtud se vracívá hlavně na letní koncerty, přičemž ty s Pražským výběrem bývají sváteční: letos o slunovratu kapela zahraje na festivalu Metronome.
