Na první dobrou to asi zní divně, ale vyrazil jsem na Mou vlast do Cardiffu – a byl to fantastický zážitek. Cesta měla smysl, protože právě orchestr Velšské národní opery zahájí letošní Pražské jaro a já mám možnost v klidu povečeřet s jejím šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Z restaurace odejdu přesycen vším kromě Hanusových historek a postřehů, protože ty bych chtěl poslouchat do rána, kdyby to šlo. Vydají na knihu.
Těmi svými vráskami a smutným pohledem klame, vypadá nepřístupně, ale ne. Párkrát v životě jsem s ním mohl chvíli pobýt a Dan Bárta je přátelský, milý, vtipný společník. Taky přemýšlivý, vzdělaný – vášnivě a s láskou hovoří jak o muzice, tak i o přírodě nebo literatuře. Rozhovor vznikal ústně i na dálku, protože se Danova žena Bětka chystala každou chvílí rodit. Logicky navrhoval „udělejme to tentokrát písemně“, ale já ho chtěl aspoň na hodinku vidět.
Pohřbili jsme je předčasně, už je to jisté. Gramofonové desky se dnes prodávají více než cédéčka – jedni je opravdu poslouchají, jiní spíš jen sbírají, další je vnímají jako zajímavou investici, a tak se do Česka vrátily i pravidelné burzy. Navštivte spolu s námi tu vůbec největší, která se koná čtyřikrát ročně v pražském kulturním domě Barikádníků. Je sobota, mezi desátou a čtvrtou hodinou přijde pět set potenciálních kupců a zvědavců. Prodavačů tu máme zhruba padesátku – a vinylových desek? Odhadem třicet tisíc.
Za covidu měla spoustu času na psaní a teď přichází sklizeň, dvaačtyřicetiletá Petra Klabouchová vydává dvě knihy zároveň. Jsou úplně odlišné – román U severní zdi popisuje utrpení mladých politických vězeňkyň a jejich za mřížemi narozených dětí, kniha Na plný koule zachycuje divoké příběhy ze života rockových kapel.
Má za sebou dva pravděpodobně nejhezčí týdny ve svém dosavadním (pětadvacetiletém) životě. „Do Tokia jsme letěli jako naprostí outsideři, ale po pár dnech na nás před hotelem čekali lovci autogramů,“ líčí nadšeně a zároveň pořád ještě překvapeně Filip Smola, který po návratu české reprezentace z turnaje World Baseball Classic zavítal do podcastu Host Reportéra.
Kde je vlastně muzikant James Harries doma? Do značné míry v Praze, kde má základnu a rodinu už skoro polovinu svého života, bydlí tu třiadvacet let. Hovoří pěkně česky a v zásobě má spoustu pozoruhodných historek. V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví tento rodák z Manchesteru například o tom, jak hrál už v pubertě na ulici v Paříži, jak utíkal před policií v Hanoji, nebo o tom, jak se potkal s pětinou slavných Spice Girls.
Podle mě nemůžu vyhrát, říkala zpěvačka Lenka Lichtenbergová (za svobodna Hartlová) ještě před třemi týdny v podcastu Host Reportéra. Nadšená byla už z toho, že má dvě nominace na cenu Juno Award, kanadskou obdobu Grammy. Nakonec se ale o právě uplynulém víkendu v Edmontonu prošla po červeném koberci a k vlastnímu překvapení získala hlavní cenu v kategorii Global Music - Album of the year.
Budím se na půl cesty mezi Prahou a Vídní. Ačkoli se přímotop v pokojíku snažil, udělit mu lze jen cenu útěchy. Před chvílí se rozednilo, sedm hodin ráno. Vykouknu z okna, náměstí je přenádherné – a prázdné. Před každý vchod vyšoupnutá popelnice, tucet zaparkovaných aut, tamhle holub. No jo, předjaří v Telči, i když vida; naproti v podloubí se přece jen cosi děje. Pan Motyčka skládá deset metráků uhlí do svého sklepa.
„Tak kdy spolu ten dárek od Ginsberga konečně vykouříme? Už dneska? Nebo až po posledním velkém mejdanu v Arše?“ Rozhovor se šéfem pražského Divadla Archa Ondřejem Hrabem a jeho ženou, režisérkou Janou Svobodovou, je plný podivuhodných historek, přičemž ta o skladateli Philipu Glassovi a básníku Allenu Ginsbergovi je jednou z nich.
Už v únoru vychází česká deska, u níž je velmi pravděpodobné, že bude aspirovat na album roku 2023. Jmenuje se Široko daleko a natočila ji kapela Zrní, jejíž zpěvák Honza Unger je dalším hostem podcastu Host Reportéra. V rozhovoru se zamýšlí mimo jiné nad tím, proč se nové skladby vyznačují lehkostí, veselou jednoduchostí a nadhledem.
Moderátor Poláček byl předem skeptický: „Chápu, pane inženýre, že se vám na žádný podcastový rozhovor trmácet nechce...“ Věta zůstala nedopovězena: „Kdy? Kde? Budu tam; ostatně, o tomhle vám už nikdo jiný nepovykládá,“ prohlásil sedmadevadesátiletý Jan Vítek, a o den později si na více než hodinu sedl za redakční mikrofon, aby vyprávěl o pražském Nuselském mostu. Ten byl pro auta otevřen před padesáti lety, 22. února 1973.
Když před měsícem zemřel Petr „Mucho“ Hošek ze skupiny Plexis, přišel český punk o legendu. Za mikrofon podcastu Host Reportéra nyní usedl jeden z Hoškových nejbližších kamarádů, Petr „Hraboš“ Hrabalik, šéf skupiny Našrot. Média přinesla fotografie z Hoškova pohřbu, který se změnil v divokou párty, nicméně té předcházel klidný obřad pro rodinu a nejužší jádro přátel, kde právě Hraboš pronesl pohřební řeč: „Na konci se mi už klepal hlas,“ přiznává.
