Vzpomínka stará sedm let: Snažil jsem se vyjet na kole do alpského kopce, ale nešlo to, byl na mě příliš prudký. Ze skupinky cyklistů přede mnou se odpojil drobný šedovlasý muž, věkem už dědeček, sjel dolů, dal mi ruku na záda a začal mě tlačit. Takhle jsem poznal slavného chirurga Pavla Pafka, který začátkem letošního července slaví osmdesátiny. Stále je stejný. Stejně jako tehdy se na mě zlobí: „Neříkejte, že jsem slavný. Nejsem.“
Ta procházka měří šest kilometrů a zvládneme ji za dvě hodiny. Začneme u Hradu na levém břehu vltavském, který obsadili katoličtí křižáci, a skončíme na vrchu Vítkově, kde je překvapivě porazí Jan Žižka s několika desítkami husitů. Vrátili jsme se přesně o šest set let zpátky, je červenec roku 1420, v Praze to vře. Tak pojďme.
Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.
Do Českého Krumlova jezdívám každý rok, a i když jsem zpočátku váhal, jestli to není vykřičený skanzen, dnes vím jistě, že jde o skvělé místo pro život. A úplně nejlepší je Krumlov opravdu právě teď. Ve všední dny se kolébají středověkými uličkami kachny pátrající po turistech, kteří by jim hodili palačinku. V pátek odpoledne pár stovek turistů dorazí – českých. A nadšených. Město věří, že krizi zvládne i díky nim.
Nestydí se být slabá: mluví o svých záchvatech pláče i o introvertních dnech, ve kterých si nedokáže říct ani prodavačce o banán. Nestydí se být silná: tím, že dělá skvělou muziku, si je jistá. Říká si Katarzia, ročník osmdesátý devátý. V době karantény vydala Celibát, snad nejzajímavější česko-slovenské album prvního pololetí, na kterém vypráví o tápání ve vztazích, o infarktech z nelásky nebo o nocích, během nichž se dusí. Upřímně hovoří i teď; nad filtrovanou kávou a sklenicí rostlinného mléka.
Tento rozhovor přinášíme v rámci naší nové služby Reportér Premium. Že František „Čuňas“ Stárek strávil za minulého režimu čtyři roky v komunistickém kriminále kvůli své činnosti v undergroundovém hnutí, o tom se dobře ví. Méně známý je fakt, že pochází z vyloženě kriminálnické rodiny; problémy se zákonem mělo několik jeho předků. A úplně neznámý je příběh o tom, že byl jeho strýc popraven – František Stárek ho vypráví poprvé v tomto rozhovoru.
Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat. V prvním díle reportáže Oldřich Kaiser pravil: „Osvětim byla hrozná, ale Treblinka horší; tam si jedeš pro smrt, jen to ještě nevíš...“ Toto je díl druhý.
Herečka známá třeba z Ordinace v růžové zahradě (ale taky výtvarnice a podnikatelka) zažívá těžké jaro, protože ji živí kultura a gastronomie. Seriály se od března nenatáčely, divadla byla zavřená, kavárny stály, čili výplata v nedohlednu a ke krachu kousek. Překvapuje mě, jak je klidná, ale po pár hodinách pochopím. Ha Thanh neměla jednoduchý život; zázrak, že se nikdy nezhroutila. Napjatě poslouchám, některé věty až bolí, ona se nepřestává usmívat.
S kardiochirurgem Janem Pirkem jsme před šesti lety běželi maraton v New Yorku, a od té doby si občas jdeme zasportovat. Toto úterý jsme – konečně to šlo bez roušky – křižovali lesy okolo Jevan, jako obvykle si u toho povídali, a mě najednou napadlo: „Honzo, tvoje vyprávění je dneska tak zajímavý, že bych ho nejradši sepsal – můžu?“ Pokrčil rameny: „Jak myslíš. Ale radši o tom neříkej mý Blance, ta mi poslední měsíc opakovaně říká, ať se novinářům vyhýbám obloukem...“ (Přinášíme další článek v rubrice nazvané COVID debata.)
Měl to být úplně jiný rozhovor. Probrali bychom v něm nové, pompézní představení jménem Cesty, na jeho zdar bychom si připili vínem. Jenomže divadlo Cirk La Putyka od půlky března nehraje, a i kdyby, tak principál Rosťa Novák dodržuje přísnou životosprávu. Není mu nejlíp. Na poslední chvíli dokonce zrušil osobní setkání: „Lékař řekl, ať neriskuju a ať si radši povídáme přes Skype.“
Vzkaz v hlasové schránce: „Reportére, já jenom, jestli už máš sbaleno do koncentráku a jestli je ti jasný, že návrat nežádoucí. Ona to sranda nebude – aby sis nemyslel, že pak sepíšeš nějaký vtipný historky. My prostě jen tak pojedeme; jen tak. Vždyť tys tam ještě nebyl, a přitom právě tohle je jediná hmatatelná pravda, jinak ničemu nevěřím. Víš? Víš hovno. Mlčíš. Tak mlč. Mlčení je dobrý, u každýho rozhovoru se musí mlčet. Čau na nádraží.“
Prvních pár vteřin po probuzení člověk neví, jestli ještě sní, nebo je svět opravdu jiný než před měsícem. „Ty kráso,“ povzdychla si prvního dubna plavkyně Bára Seemanová, „tak ona je to realita, do bazénu pořád nemůžu. Žádnou pořádnou oslavu mít nebudu, i když ode dneška nejsem náctiletá. Všechny plány se rozplynuly a vůbec si nejsem jistá, co bude dál – na tyhle narozeniny nezapomenu.“
