img

Tomáš Poláček

Narodil se 21. prosince 1977 matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní. Od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm si začal plnit sen – cestu autostopem kolem světa.

Autor také napsal:

not random 0
img

Feťák barvy z koupaliště Kdyně Hájovna

Pravou ruku má od ramene k zápěstí potetovanou – rozeznáváme obrázek pulce měnícího se v žábu, opici, taky ještěrku, kdyňské koupaliště anebo tlusté ženy tančící rokenrol. Ještě jedna kérka by se vešla: „Nepořídíte si ji teď k sedmdesátinám?“ Malíř Michael Rittstein přikývne: „To jste trefil. Chtěl bych Ganéšu, indického slona tančícího s chobotem nahoru. Ale až na podzim, protože s novým tetováním nesmíte týden do vody; a být v létě bez plavání se mi fakt nechce.“

Kultura
not random 1
img

Ptáče, které si lehlo pod vlak

Dámy a pánové, držitelem Českého lva se stává – tři, dva, jedna: Petr Kotlár! Taková věta může příští rok reálně zaznít, i když zatím málokdo zná jméno před vykřičníkem. Petru Kotlárovi je dvanáct a nikdy se na plátně neobjevil, první premiéru zažije až v září. Tenhle českokrumlovský Rom je hlavním hrdinou velkofilmu Nabarvené ptáče a my ho vyrážíme navštívit chvíli předtím, než se stane slavným. Máme ale smůlu; hoch se ztratil.

Lidé
not random 2
img

Opouštím svou značku „Vilhelmová“

V květnu se Táňa vdala a přijala jméno Dyková. Od června do září hraje na pražské Kampě fascinující příběh stoleté sběratelky umění Medy Mládkové – a to je na dlouhou dobu poslední role. Rozhovor děláme za bouřky u pootevřeného okna restaurace, radujeme se z čerstvého vzduchu, a najednou uhodí blesk: „V září s herectvím na rok skončím. Co bude pak, to se uvidí.“

Lidé
not random 3
img

Báječný masakr sekerou a pilou

NEČEKANÁ NABÍDKA: „Ty máš rád sport, viď? Tak s námi pojeď do Švédska na jeden turnaj – dvanáct nejlepších borců světa tam bude, z toho dva Češi, a skvělá atmosféra, nejspíš drama. Navíc letos začátkem listopadu se koná mistrovství světa poprvé u nás, v Praze, tehdy už o tom budou mluvit všichni, tak co ty na to, zafandíš?“ ROZPAČITÁ ODPOVĚĎ: „Rád, ale oč vlastně jde? Cože? Neděláte si srandu?“

Obrazem
not random 4
img

Vítejte v blázinci

Na severním konci Prahy se už sto deset let rozkládá obrovský areál psychiatrické nemocnice. Kdekdo ho zná zevnitř, a to i lidé duševně zdraví – na festival Mezi ploty jich sem chodívají tisíce. My se ale pokusíme dostat o kus dál: navštívit centrální příjem, pár pavilonů, nemocničního kaplana v místním kostele anebo koňskou farmu. Blížíme se k bohnické léčebně, klid se zvláštně mísí s neklidem.

Report
not random 5
img

Britskej lotr za pražskými bubny

Jiří „George“ Hrubeš je démon. Vysoký a celý v černém, vousy jako mušketýr. Bubnuje rychle a energicky, vypadá na padesát, je ovšem starší: ročník 1958. Začátkem osmdesátých let byl členem nejslavnější sestavy Pražského výběru, před pětatřiceti lety utekl za svou partnerkou (zpěvačkou Janou Kratochvílovou) do Londýna. Odtud se vracívá hlavně na letní koncerty, přičemž ty s Pražským výběrem bývají sváteční: letos o slunovratu kapela zahraje na festivalu Metronome.

Kultura
not random 6
img

Desatero vlídného kacíře Polyho

Petr „Poly“ Pálenský si zasloužil článek už dávno. Tři dekády vede skvělou, tvrdou, originální kapelu Insania, vedle toho přeložil spoustu knih z angličtiny, například od Timothy Learyho. Letos na jaře vydal knihu vlastní, jmenuje se Kacířův kancionál, a je natolik mimořádná, že už dále mlčet nelze. Takže: Co je ten Poly zač?

Kultura
not random 7
img

Dorota Nvotová: Psychiatr tvrdí, že blázen nejsem

Kdo ji potká, nezapomene, protože zpěvačka, herečka a cestovatelka Dorota Nvotová není běžná bytost. Což o to: milá, chytrá, šikovná třicátnice, ale chová se zvláštně. Synchronizovaně pouští hlasitou muziku, převléká se, kouří, svačí, vypráví... Odpovídá pohotově, mluví rychle, sprostá je jak starý trumpetista. Spoustu lidí svými slovy naštve – a má to na háku.

Lidé
not random 8
img

Boty, zastavte se. Tady končí Bangladéš

Chvíli už se zdálo, že se ze mě stává moudrý a klidný muž. Běžel jsem přes celý Bangladéš, a zatímco jih byl krutý, na severu se mozek zvláštně vyčistil. Dnes už vím, že to bylo dočasné, ale smysl můj bizarní výkon měl: stovky lidí „banglaběhu“ fandily a postupně během něj naposílaly tamním chudým školákům dvě stě tisíc korun.

Report
not random 9
img

Proč se stát vlastencem

Trvalo to přes čtyřicet let života, ale stalo se – zamiloval jsem se do Bedřicha Smetany, konkrétně do Mé vlasti. Přišlo to uprostřed posezení s nejúspěšnějším českým dirigentem současnosti Jakubem Hrůšou; ve chvíli, kdy popisoval, jak vnímá a prožívá Šárku. „Všimněte si, tohle je plnokrevná erotická situace se vším všudy, po které následuje bujaré hospodské veselí, a pak přijde okamžik totálního napětí, protože...“ Však si Mou vlast pusťte a čtěte, Jakub Hrůša pro ni nadchne i vás.

Lidé
not random 10
img

Běžím Bangladéšem: Mně se snad bude stýskat

Poslední dva dny klušu po severní hranici Bangladéše s Indií, potkávám pohraničníky, v nohách mám pět set kilometrů. Pak najednou doběhnu do školy ve vesnici Monosapara, dál už žádná cesta nevede. „Welcome, sir!“ podávají mi děti kytičku, a to je konec. I když já bych ještě klidně běžel dál.

Report
not random 11
img

Vlasta Třešňák. Mám doma psa, totiž kočku

Nedoufal jsem, že mi rozhovor dá. Ano, jednou jsme se potkali na houbách a z mého pohledu si mile popovídali, od té doby párkrát ročně prohodíme pár vět, ale Vlasta Třešňák se tak trochu uzavírá před světem: olizuje cigaretové papírky a sbírá staré vinylové gramodesky. Předloni nahrál (s Temporary Quintetem Jana Štolby) fantastickou desku Konvolut – a přestal koncertovat. Pořád ještě maluje a píše, aspoň že tak... Nedávno jsem se ho zeptal na jakýsi fotbal, a nevím, co se stalo: najednou ten vytoužený rozhovor mám.

Lidé

<< Novější Starší >>