Mívá osvěžující, překvapivé a občas odvážné názory. Je filozofkou, i když tento termín nevyhledává a říká o sobě, že pouze učí filozofii. Šestatřicetiletá Tereza Matějčková napsala rozsáhlou esej do zářijového Reportéra, a nyní s ní přinášíme hodinový rozhovor v pořadu Host Reportéra, který si můžete poslechnout na konci tohoto článku nebo na všech podcastových platformách.
Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
Cože? No nekecej... Ty vole, to to letí, my jsme staří! Těmito povzdechy mě přátelé vyprovázeli na rozhovor s Davidem Kollerem, když jsem jim prozradil, že David slaví šedesátiny. Ano, David! Spolu s celou kapelou Lucie symbol revolučního mládí, symbol roku 1990! A lusk: teď je z něj děda. Doslova – má malé vnouče. Ale potom taky vlastní batole, už čtvrtého syna. A vypadá pořád stejně dobře jako těch posledních dvacet let, kdy se spolu občas setkáváme.
Náš titulek sklouzl k poetice a lehce přehání, Miloši Kolejkovi není sto let: teprve devadesát čtyři. Ale dvojné salto nazad skočil jako první český gymnasta, potom ještě mnohokrát, a to jak na kruzích, tak i na hrazdě. Zúčastnil se olympiády v Helsinkách, jako trenér má zlato z mistrovství světa a od letošního léta svými vzpomínkami a fóry baví osazenstvo domova seniorů ve středočeských Mlékovicích.
V dětství doufal, že ho někdy ostatní kluci vytáhnou z domu na fotbal, ale marně. Nepřišli, a proto měl dnes jedenačtyřicetiletý virtuos Ivo Kahánek dostatek času na piano. Letos v květnu získal za album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů titul pro nejlepší nahrávku roku od britského časopisu BBC Music Magazine, a kamarádů už má dávno spoustu. Zdaleka totiž nežije jen hudbou – a je s ním zábava.
Události onoho odpoledne uprostřed léta, o nichž se dočtete níže, byly vlastně sofistikovanou lstí. Ve zkratce: rozhodl jsem se, že chci sochu, i když se vůbec nevyznám v sochařství. Neomaleně jsem se tedy pozval na takzvaně novinářskou návštěvu k umělci, o jehož dílo jsem omylem zakopl a nelekl se ho. Padesátník Vojtěch Míča skoro vůbec nemluví, a tak se nedokázal bránit.
Loni mu borelióza znehybnila ruce, potom přišel koronavirus, David Vávra se ale nehroutil. Když jsme si začali domlouvat setkání, jednou mi omylem zavolal na zápas fotbalové Bohemky. „Jak hrajou?“ zajímal se okamžitě. Sešli jsme se k povídání, před kterým pravil, že „po hodině každý hovor přestává mít smysl“, ale pak jsme debatovali, dokud nemusel na rehabilitaci; a nestačilo to. K druhému setkání dorazil s dírou v hlavě a o berlích.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Vraťme se do léta roku 1420, kdy husitskou Prahu obléhá křižácké vojsko Zikmunda Lucemburského. Zikmund je králem římským, ale teď si jde i pro korunu českou. Zároveň hodlá zakročit proti novému náboženskému hnutí, které Prahu v posledním roce zcela ovládlo, ale z pohledu katolické církve je kacířstvím. K hlavnímu útoku vedenému na vrch Vítkov dojde 14. července, a naším průvodcem touto bouřlivou dobou je v následujícím rozhovoru Jan Biederman, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze.
Letos v září oslaví rodinný lihovar Žufánek dvacet let. Destiláty z jihomoravských Boršic u Blatnice mají tisíce věrných fanoušků čekajících na každou novinku, kterou mnohdy vyprodají za pár minut, a ceny lahví pak strmě rostou na specializovaných sběratelských burzách. I o tom hovořím se spolumajitelem lihovaru a mým kamarádem Martinem Žufánkem v následujícím rozhovoru, jehož plnou audioverzi najdete v pořadu Host Reportéra buď na konci článku, nebo na všech obvyklých podcastových platformách.
Vybrala zahradní restauraci padesát metrů od pražského Václavského náměstí – a já po příchodu němě zírám, protože ta zahrada je nádherná, s vysokými stromy, úplně nečekaný svět. Ozve se zvon z chrámu Panny Marie Sněžné, tak Janě Plodkové povídám, že jsem nedávno psal o husitech, o Janu Želivském, který v tomhle kostele kázal, a ona přikývne: „Oba máme štěstí na práci, díky které se můžeme něco učit.“
Kdybychom se v únoru zeptali režiséra Jana Hřebejka, co plánuje na začátek léta, uslyšíme jasnou odpověď: „Budu uprostřed natáčení televizní minisérie Pozadí událostí, a když to vyjde, odskočím si na karlovarský festival.“ Ze všeho sešlo, přibylo volného času, a tak se na Hřebejkův hausbót, kotvící při smíchovském břehu vltavském, vydal fotograf Herbert Slavík.
