Lednové vydání Reportéra přináší historky a portréty štamgastů legendárního pražského baru Bluelight, které nafotila Alžběta Jungrová, a právě s Alžbětou je následující podcast. K redakčnímu mikrofonu přišel taky otec zakladatel František Ludačka, který Bluelight v Josefské ulici na Malé Straně otevřel před více než šestadvaceti lety.
V Josefské ulici na pražské Malé Straně funguje sedmadvacátým rokem vyhlášený bar Bluelight, který má stovky často pozoruhodných, kreativních nebo úspěšných štamgastů. Sedm desítek z nich loni nafotila Alžběta Jungrová, z barových portrétů vznikla knížka: „Samozřejmě si uvědomuju,“ říká fotografka, „že kdybych chtěla nafotit štamgasty všechny, bylo by jich desetkrát tolik – takže bych v Bluelightu musela delší dobu bydlet.“
Když v listopadu zemřel Meky Žbirka, hodně jsem myslel na jeho sedmadvacetiletého syna Davida – poznali jsme se před pár lety nad pivem v Londýně, kde žije a dělá muziku. Po pohřbu jsem mu nabídl rozhovor, ale David letěl na tři týdny do Spojených států. Až na Vánoce jsme se v Praze sešli: „Každou chvíli beru do ruky telefon,“ začal své vyprávění, „protože mám chuť tátovi něco říct.“
Po ránu se s fotografem Tomášem Binterem scházíme na sedmém nástupišti pražského hlavního nádraží – pojedeme spolu hodně, hodně daleko. Vlastně až skoro k moři, kde dáme pár piv. Program ale může začít hned, protože nastupujeme do jídelního vozu. Tam startuje velké představení: „Čím posloužím, pánové?“ usazuje nás pan Peterka ke stolu číslo jedna, kam příští dva dny (čtrnáct hodin čistého času) s výjimkou jedné veselé slečny nikoho nepustíme.
Ivan Mládek oslaví začátkem února osmdesátiny. Před čtyřiceti lety se stal mým vůbec prvním oblíbeným zpěvákem, to jsem chodíval do prostějovské školky. Před dvaceti lety jsem se skamarádil s Ivanovým synem Štěpánem, dodnes spolu hrajeme fotbal. Ivan velkoryse toleroval naše studentské večírky, pročež zůstával mým oblíbencem a je jím stále – nejen z toho důvodu, že mi loni věnoval nádherný obraz.
Nikdy dřív žádné psychotropní látky neužívala, ale roku 2012 se jí změnil život. Juliet Navrátilové tehdy bylo jedenatřicet let – od devatenácti žila tato rodačka z Hané v Londýně, kde se stala oblíbenou průvodkyní turistů.
Novodobým zámeckým a hradním pánům se věnuje další díl podcastu Host Reportéra, jehož hosty jsou fotografka Kateřina Sýsová a Pavel Palacký – majitel západočeského Horního hradu, známého též pod někdejším jménem Hauenštejn.
Pár hodin před odletem na tropický ostrov v Dominikánské republice se zastavila na hodinový podcast Host Reportéra dvaatřicetiletá herečka Bára Jánová. „Když mi na podzim zavolali,“ říká, „že bych se mohla zúčastnit soutěže Survivor, bez přemýšlení jsem vyhrkla, ano, ano, ano, chci! Až pak přišly pochybnosti, jestli trosečnický život zvládnu, ale přinejmenším psychicky jsem, myslím, docela silná.“
K následujícímu textu autora inspirovala nová píseň Xaviera Baumaxy: „Půjdu do Globusu,“ zpívá písničkář v refrénu, „tam je svět ještě v pořádku...“ Kolega Tomáš Poláček se zamýšlí nad tím, proč tolik na první pohled úspěšných (nejen) čtyřicátníků rezignovaně hledá svá klidná místa, která jsou „ještě v pořádku“, a nabízí tak vlastní odpověď na otázku: Co je problémem naší doby a společnosti? „Příliš mnoho Čechů středního věku zastává neadekvátně radikální, agresivní, až nenávistné pozice, což vytváří toxickou atmosféru.“
Je to bez přehánění vzácný, zároveň ale komplikovaný host. Do podcastu Host Reportéra přišel někdejší policista a v posledních osmi letech autor mnoha úspěšných knižních detektivek. Muž původem z jižní Moravy, kterému táhne na padesátku, a coby spisovatel se skrývá pod pseudonymem Martin Goffa.
Jen půltucet řeholníků dnes žije v kapucínském klášteře na pražských Hradčanech a o to víc mají práce. Kromě modliteb se musí starat o přilehlou Loretu, ve které střeží poklad, nebo o vlastní kostel, v němž vystavují pozoruhodný barokní betlém: „Když nebudou omezení,“ vědí bratři Dismas a Bonaventura dopředu, „přijde si ho po Štědrém dnu prohlédnout klidně i dvacet tisíc lidí.“
Poznali jsme se před patnácti lety, když kreslil karikatury pro MF Dnes. Vysoký, klidný, laskavý chlap – tehdy čtyřicátník. Netušil jsem, že kdysi výborně hrával basketbal. A už vůbec jsem nevěděl, že je písničkářem: „Taky jsem jím nebyl,“ směje se Mirek Kemel. „Muziku jsem začal pořádně dělat až před padesátkou...“ Teď mu pomalu táhne na šedesát a vydává své zatím nejkrásnější album Vlčí stopy.
