Narodil se 21. prosince 1977 matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní. Od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm si začal plnit sen – cestu autostopem kolem světa.
Ve věku šedesáti let zemřel Diego Maradona. Přečtěte si příběh jeho zřejmě nejvášnivějšího fanouška v Česku. Magazín Reportér jej publikoval v srpnu 2019.
Letos mu bylo čtyřicet. S kapelou Květy koncertuje dvacet let, právě vydávají skvělou desku jménem Květy Květy. Martin Kyšperský je hyperaktivní – mimo jiné ho brzy čeká i premiéra filmu Marťanské lodě, ve kterém hraje hlavní roli. O všem vypráví ve velmi upřímném rozhovoru, jehož plnou audioverzi najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Přišel do redakce Reportéra a od první minuty sázel jednu zajímavou větu za druhou. „Na rozdíl od svého mládí si už nemyslím, že oporami světa jsou lidé myšlenkově brilantní,“ prohlásil hned na úvod dvaašedesátiletý filozof a biolog Stanislav Komárek: „Jsou to ti životně poctiví.“
Už čtvrt století patří mezi mé nejbližší přítele. V posledních týdnech mi nemohlo uniknout, že v něm cosi bublá, že to možná brzy přeteče, a minulý týden špunt vystřelil. Advokát Lubor Bystřický podal jménem své sedmileté dcery ústavní stížnost kvůli zavřeným školám, družinám a kroužkům. Následující den sice vláda opatření zmírnila, ale kamarád Lubor se rozhodl, že stížnost nestáhne. Celý rozhovor nabízíme i v audioverzi na konci tohoto článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Zpěvačka Helena Zeťová oslavila v sobotu 7. listopadu čtyřicáté narozeniny. Otevřeli jsme s ní rodinné album a zalistovali pozoruhodným životním příběhem, který vede z Valašska na Kanárské ostrovy, z Kanárů do Prahy (a k velké slávě), z Prahy pod řecký Olymp, pak zase do Prahy, ale poslední dobou čím dál víc na rodné Valašsko. Domů. Do Beskyd.
Paragraf 257 znali dobře porevoluční sprejeři: týkal se poškození cizí věci. Osmatřicetiletý umělec Epos 257 patřil k zásadním postavám českého graffiti a dodnes se při svých akcích pohybuje na hraně zákona. Na veřejnosti vystupuje s maskou, ale teď ji na chvíli odkládá a vypráví svůj příběh. Mluví třeba o tom, jak hledal jídlo v kontejnerech a zároveň se hrabal v igelitce plné bankovek. Při jeho slovech občas zatrne. „Ale když už takhle mluvím,“ uvažuje Epos, „asi bych nic důležitého zamlčet neměl.“
Myslela jsem, že píšu vzpomínky pro přátele a že se knihy prodá padesát kusů, přísahá Daňa Horáková. Jenomže vydala bestseller; jednu z nejzajímavějších knih roku 2020. Jmenuje se O Pavlovi a skutečně je rekonstrukcí vzpomínek na vztah s filmovým režisérem Pavlem Juráčkem, skvělým umělcem, ale taky sobeckým alkoholikem, za kterého se vdala a s nímž prožila čtyři roky hádek a mlčení v Mnichově. Co je ovšem hlavní: Daňa Horáková nám představuje události a hrdiny normalizace novou optikou.
V pátek 30. října dopoledne zemřel ve svých devadesáti čtyřech letech bývalý skvělý gymnasta Miloš Kolejka, účastník olympiády v Helsinkách roku 1952. Tomáš Poláček se s ním v srpnu dvakrát setkal v domově seniorů ve středočeských Mlékovicích: "Veliký sympaťák, sršel vtipem," vzpomíná. Do zářijového vydání Reportéra sepsal Kolejkův pozoruhodný příběh, který nyní odemykáme.
Celý minulý týden strávil v izolaci, sám se svým covidem. Když vyšel osmačtyřicetiletý bohém, marketingový odborník a spisovatel Jakub Horák z karantény, jeho první cesta vedla k mikrofonu v redakci Reportéra, kde hovořil nejen o své zkušenosti s koronavirem, ale taky – a hlavně – o dlouhé eseji, kterou napsal pro říjnové číslo časopisu.
Říkali si „Největší česká expedice za posledních třicet let“, teď už si spíše říkají „Covidová expedice“. Výprava Tatra kolem světa 2 měla objektivní smůlu, když jí pandemie koronaviru znemožnila svobodně cestovat do ruského Vladivostoku, což měl být letošní cíl.
Zatím jsme ji znali hlavně jako hostující zpěvačku kapely Jelen, dnes ale začíná šestadvacetiletá Kateřina Marie Tichá novou životní kapitolu. Vydává sólovou desku jménem Sami, na které se představuje mimo jiné i jako výborná textařka. O tomhle všem jsme si chtěli povídat, ale rozhovor se zvrtl jiným směrem – do Palestiny. Audioverzi najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Byl přesně rok od smrti Karla Gotta, o kterém do poslední chvíle natáčela dokument. Do kavárny na pražském Pohořelci, kde je jako doma („Olga ještě nepřišla, ale zavedeme vás k jejímu stolku!“), to měla kousek, bydlí totiž na Loretánském náměstí: „Když hraje z Lorety zvonkohra, na chvíli vždycky vypneme jazz...“ Věděli jsme, že nás dnes čeká spousta povídání o smrti: „Tak snad to nebude úplně morbidní,“ vyjádřil jsem naději, a dokumentaristka Olga Špátová přikývla, že nebude: „Vždyť i tohle je součást života…“
