„Kolik že mu je let?“ Tak zněla několika hlasy zároveň vyřčená otázka vteřinu poté, co Janek Ledecký opustil po (hodinu a půl trvajícím) rozhovoru redakci. „Cože, příští rok šedesát? Tak to je neuvěřitelné...“
Naposledy jsme se sešli dávno, to bylo herečce Simoně Stašové padesát. Něco se změnilo: „Tehdy mi vlastně tajně lichotilo, že se o mě novináři zajímají. To je dávno pryč a já mám z rozhovorů strach. Respektive bojím se sama sebe, toho, co řeknu...“ Proto je dnešní povídání křehké, ale nakonec mám pocit, že Simona Stašová řekla víc, než plánovala, a to nejen slovy. Občas jako by mluvila i v mezerách mezi řádky.
Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.
Myslel jsem, že půjdu trochu delší procházkou na pivo, ale toho piva už se nejspíš nedožiju. Co má tohle znamenat? Srpen – a sněhová vánice. Fuj, zapadl jsem po pás do trhliny. Kde je ta šílená chata? A co je za blázna ten Kalič; do čeho se to uvrtal?! „Tome,“ říkám lapaje po dechu fotografovi, „nech mě tady sedět, fakt si musím odpočinout.“ Tomáš Binter mě zmrznout nenechá: „Neblázni, za deset minut bude tma. Ledovec jsme přešli, zbývá nám pět minut nahoru po šutrech, to dáš. A nahoře bude teplo; tam si odpočineš.“
Do redakce přišel s novou deskou jménem Dýchej, která ho stála hodně nervů, ještě víc práce a pár slz – bylo toho tolik, že v létě dokonce zkolaboval. Skvělý frýdeckomístecký bubeník Matěj Drabina vypráví v hodinovém podcastu o vztahu a spolupráci s Davidem Stypkou, se kterým hrál posledních deset let ve skupině Bandjeez.
Sešli se první školní den dopoledne, hned poté, co odvedli své děti do škol – a výtvarník Josef Bolf to mladší taky do školky. Reportér Tomáš Poláček mu hned po úvodních zdvořilostech začal vyprávět, že sbírá obrazy běžců a že by rád našetřil i na jeden od něj, od Bolfa, svého oblíbence.
Nejvíce vinylových desek na světě chrlí letos sedmdesátiletá česká gramofonka v Loděnici u Berouna, jejíž generální ředitel Michal Štěrba v dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví: „Teď v srpnu jsme třeba dělali nádhernou limitovanou edici pro Rolling Stones – je to potahovaná krabička, v ní deska, krásná knížka, plakáty a další suvenýry pro ty nejzapálenější fanoušky kapely.“
Jiří Černický, jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků, by na základě svých zážitků mohl napsat román – však taky jeden dopisuje. Setkali jsme se před začátkem každoroční výstavy J&T Banka Art Index Pop-up, která se uskuteční od čtvrtka do neděle v Praze na Újezdě. Jiří Černický vyprávěl například o své práci na rypadle v Chabařovicích nebo o dramatickém putování africkým pralesem. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra.
Pro všechny tři to je neobvyklý rozhovor. Já sice vnímal, že Pavel Liška s Bárou Polákovou nemají učebnicový vztah, ale myslel jsem, že to spolu nějak lepí; a teď poslouchám, že bylo všechno jinak. Pro Báru s Pavlem je rozhovor těžký, protože si úzkostlivě chrání soukromí. Netuší, nakolik otevřeně mluvit, a já je přemlouvám: „Spousta lidí se v tom pozná – a někomu váš příklad pomůže.“ Rozpačitě kývnou: „Tou otevřeností jdeme proti vlastní přirozenosti, ale okolnosti nás k tomu nutí.“
Když nedávno fotograf Zdeněk Thoma navrhl, abychom roku 2025 vyrazili stopem přes Japonsko na Světovou výstavu do Ósaky, myslel jsem, že to je legrace: ale ne. Zdeněk stopoval od roku 1953, na cestách psával deníky a v těch si sliboval, že bude „stopařem nadosmrti“. Teď těmi deníky listuju a zjišťuju, že Zdeněk (narozený v září 1938) prožíval plus minus totéž jako já – jenom o čtyřicet let dřív.
Sochař Kurt Gebauer se v obdivuhodné tělesné i duševní kondici dožívá osmdesátky. Těší se na (přinejmenším) dalších dvacet let a jako obvykle střídá dvě polohy: většinou je usměvavým milovníkem života, ale občas si vzpomene na nějakého blbce, obvykle úředníka byrokratického typu, a na moment se rozčílí. Přivítal nás na zahradě domu v pražské Dělostřelecké ulici, která sousedí se zahradou rodiny Havlových. Na zdi mezi oběma pozemky sedí jeden z Gebauerových slavných trpaslíků: jmenuje se Myslitel.
Přímo z pražských Olšanských hřbitovů přišla do podcastu HoRe! spisovatelka Olga Strusková: „Připomněli jsme si tam devadesát let od smrti Kinue Hitomi,“ začíná vyprávět málo známý, a přitom fantastický příběh japonské atletky, která zemřela jako čtyřiadvacetiletá 2. srpna 1931. Na Olšanech je dodnes pamětní deska s nápisem: Sportovci s vděčností Hitomi – ženě, jejíž srdce láskou ozařovalo svět.
