My hoši na palubě jsme jaksi kolektivně dostali žízeň. „Ale pozor,“ zvolal kapitán Honza Onheiser, „neťukejte si sklem o sklo!“ Výlet za ušlechtilým alkoholem pokračuje čtyřmi dny plavby mezi ostrovy na západě Skotska, které jsou vyhlášené svými palírnami.
S přechodem do středního věku jsem si vybral jediný tvrdý alkohol, kterému se chci v onom druhém životním poločase věnovat: whisky. Primárně skotskou whisky. Vím, že mi chutná jako žádné jiné pití, i když jinak tomu zatím nerozumím. „Čím je kouřovější,“ říkám jen jak mantru, „tím líp pro mě.“
V neděli dvanáctého června roku 1983 mu zbývalo posledních pár dnů do oslavy třináctých narozenin. Byl slunečný podvečer, na hodinách přesně 18:48, on tehdy prožíval obrovskou euforii… Za mikrofon podcastu Host Reportéra usedl Jan Čechtický, zásadní muž moderní české (hlavně elektronické) hudby, který nedávno vydal nové album se svou kapelou Ohm Square.
Můj kamarád Michal Kulka (pětinásobný mistr světa v jízdě na koloběžce a úspěšný běžecký trenér) před rokem a půl zkolaboval a lékaři mu oznámili, že se jeho život nachýlil ke konci. Michal umřít nemohl, jeho žena byla těhotná, čekali první dítě, a tak bojoval - jako vždycky. S rakovinou plic bojuje dodnes. Nemoc ho rozežírá, ale čtyřicetiletý Michal chce doprovodit syna Matea poprvé do školky, a pak třeba i do školy, ale těžko říct: se svou ženou se pro jistotu loučí každý den. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra, kde kromě Michala Kulky hovoří i jeho žena Petra.
V létě mu bude třicet a mohl by o sobě směle tvrdit, že je teď největší českou hudební hvězdou. V jistém smyslu je – od podzimu 2021 vedl tuzemský žebříček poslechovosti s deskou Příběhy a sny, od letošního února všechny ostatní válcuje s albem Roadtrip, které vydal ve dvojici s kolegou Calinem. Jenomže Viktor Sheen (rodák z Kazachstánu, žijící na Kladně) se za kdovíjakou hvězdu nepovažuje. „A vlastně ani víc slávy nechci,“ překvapuje: „To bych si spíš přál míň stresu.“
„Začalo to před deseti lety trapasem,“ říká, „v Mexico City jsem se poprala s fíkusovým listem.“ Eva Kubátová je velká vypravěčka, zároveň výborně píše. Vystudovala španělskou filologii i dějiny Latinské Ameriky, poslední dekádu prožila v Mexiku, kde si našla manžela jménem Israel, mají pětiletou dceru Annu Carmen. Teď všichni tři přesídlili do Česka, a tak se Eva může naplno věnovat projektu Mexikopedie – vydala už dvě nádherné knihy o Mexiku, píše třetí, takže pozor: k zemi padá fíkusový list.
Z mých přátel nejvíce rozumí jídlu herec a gourmet Lukáš Hejlík, který když pravil, že „Papilio si nejmíň jednu michelinskou hvězdu zaslouží“, tak jsem začátkem jara do téhle zážitkové restaurace vyrazil. Je sice na (ná)vsi, ale z Prahy jenom kousek, ve Vysokém Újezdě, na půl cesty k Berounu. A první dojmy? S Hejlíkem souhlasím – v životě jsem nic moc lepšího a zajímavějšího neochutnal. Donedávna téměř neznámý šéfkuchař Jan Knedla, ze kterého se stává zásadní postava české gastronomie, mě dvě a půl hodiny obsluhuje, po kouscích vypráví svůj příběh, nestačím se divit. Je ještě mladý, třicet čtyři let, ale občas mám pocit, že mu musí být dvakrát tolik.
Když nedávno viděl koncert k devadesátinám Jiřího Suchého, uklidnil se: „Zpívat se dá klidně i v devadesáti.“ Michal Němec je teprve sedmdesátník, a dokonce teď tvoří tvrdší muziku než kdy dřív. Obklopil se mladými muzikanty, založili skupinu jménem Krajina Ró, před týdnem vydali vynikající desku Mlhoviny.
Sledujeme velký příběh současné české literatury: před deseti lety slavila neznámá valašskomeziříčská angličtinářka padesátiny a vydala svůj první román Slepá mapa. Zhruba před pěti lety se stala díky bestselleru Hana hvězdou, dohromady už prodala půl milionu knih, v dubnu pošle do světa román číslo šest. Jmenuje se Les v domě a je dost temný, truchlivý. V reálu působí spisovatelka Alena Mornštajnová jako veselá, optimistická dáma, což si dnes v Meziříčí ověříme – opravdu je to velký a zvláštní příběh.
Čím dál oblíbenějším nápojem je v Česku kombucha, velmi zdravý fermentovaný nápoj z čaje. V pozadí tohoto boomu je mimo jiné další host podcastu, který přitom říká: „Jako kluk jsem tu divnověc nesnášel. Doma jsme měli sklenici od okurek plnou čaje, ve které ovšem plaval podezřelý želatinový koláč, a já ho odmítal, protože fuj, tohle fakt ne.“
Mezi novináři své generace je Pavel Pawluscha Novotný oblíbený, protože se s ním příjemně povídá a popíjí. Pawluscha je na jednu stranu velmi zcestovalý (zvláště po muslimských zemích) a vzdělaný reportér, ale zároveň je to lehce nepraktický bohém, což bývá zárukou tragikomických historek.
Na první dobrou to asi zní divně, ale vyrazil jsem na Mou vlast do Cardiffu – a byl to fantastický zážitek. Cesta měla smysl, protože právě orchestr Velšské národní opery zahájí letošní Pražské jaro a já mám možnost v klidu povečeřet s jejím šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Z restaurace odejdu přesycen vším kromě Hanusových historek a postřehů, protože ty bych chtěl poslouchat do rána, kdyby to šlo. Vydají na knihu.
