Ač to působí neuvěřitelně, tento díl podcastu Host Reportéra přináší vůbec první rozhovor s majitelem jednoho z nejlépe hodnocených řemeslných minipivovarů v Česku. „Možná to je tím,“ směje se letos padesátiletý Václav Vomáčko, který stojí za značkou Černý potoka, „že jsem nejen šéfem, ale taky uklízečkou, závozníkem, skladníkem, grafikem, prostě vším; a na nějak promyšlenou propagaci už moc času nezbývá.“
Je jednou z důležitých postav aktuálního vydání Reportéra, ale protože v tištěném článku hovořil jen o obří kostře plejtváka, zašel nyní přímo do redakce na podcastový rozhovor. Antropolog a anatom Andrej Shbat totiž není zajímavý jen tím, že zorganizoval nedávnou rekonstrukci unikátní kostry plejtváka s přezdívkou Ilga, která visí v pražském Muzeu normální a srovnávací anatomie na I. lékařské fakultě – snad ještě raději hovoří o mumiích, kterým se po celý svůj dospělý život věnuje.
Jeho praděda prý dostal počátkem padesátých let ránu pěstí od známých pražských raubířů, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Právě od nich si čtyřicátník Pavel vypůjčil svůj pseudonym, a mimo jiné i o nich vypráví v dalším díle pořadu Host Reportéra.
Čerstvě pětašedesátiletý František Skála, jeden z nejoblíbenějších výtvarníků českých, má v ateliéru spoustu hlíny, kytarové banjo a dva levitující vycpané racky. „Mořským rackem bych byl rád,“ utrousí. „Jsou srandovní, když se procházejí po pobřeží jako doktůrci. Líbí se mi, jak se ve vzduchu skoro nehýbou, jenom rozhlížejí, nebo jak se jen tak pohupují na vlnách. Připadá mi, že jsou svobodní, takže bych byl rackem raději než třeba jezevcem v noře; byť se poslední dobou jako jezevec občas cítím.“
Následující příběh mohu vyprávět jen díky náhodě a omylu. Začalo to tím, že mi nedávno můj oblíbený sochař Vojtěch Míča řekl: „Dodělávám velrybu.“ Cože?! „Vlastně plejtváka...“ Míča vypadal, že si nevymýšlí, a já chtěl slyšet víc, ale je to introvert – jen se zasmál: „Musíte spíš za Andrejem Shbatem, který ví o té kostře všechno; jeho historky mi krátily mnohatýdenní tvrdou práci.“ Za anatomem a antropologem Andrejem Shbatem jsem chtěl automaticky zamířit do Národního muzea, jenže to bych šel úplně špatně.
Ponořit se do dění kolem velké expedice Tatra kolem světa 2, která odstartovala přesně před rokem, představuje poněkud toxický zážitek. Od startu ji provázely spory, původní tým se postupně rozpadal, plány zkřížil covid. Přesto se nyní Tatra chystá na druhou etapu do Afriky a těsně před odjezdem vydává prohlášení s podivuhodným titulkem „Tatra kolem světa 2 inspiruje, a to jak v cestování, tak i v mezilidských vztazích“. Nic bohužel nemůže být vzdálenější pravdě.
Hosty Reportéra jsou tentokrát naši sousedé, kostelní žebráci Michal s Václavem. Redakci máme kousek od pražského náměstí Republiky, na němž hned vedle obchodního centra Palladium stojí klášter kapucínů a kostel svatého Josefa.
Další díl pořadu Host Reportéra je výjimečný už tím, že jsou jeho aktéři dobří přátelé. Pouto mezi Tomášem Poláčkem a Xavierem Baumaxou vzniklo před deseti lety, když spolu na kolech vyrazili přes celou republiku, přičemž Baumaxa někde každý večer zahrál.
Pandemie mu změnila život. Vynikající muzikant (hlavně basák, ale dnes už taky zpěvák) Michael Krásný opustil po devíti letech svou základnu v New Yorku a nejspíš nastálo se vrátil do rodné vlasti. Sedmatřicetiletý Michael umí vyprávět – a nejspíš se to naučil v kapele od svého šéfa, trumpetisty Laca Décziho. Posuďte sami: v audioverzi na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Co je největším problémem naší doby? V lednovém čísle Reportéra se nad touto otázkou ve své eseji zamyslel anarchokapitalista Urza a došel k následujícímu závěru: „Špatné je, že jsme si zvykli prakticky všechny společenské problémy řešit skrze stát a zákony; připadá nám to tak přirozené a automatické, že si neuvědomujeme rizika, která tento přístup přináší.“
Rok 2020 byl velmi zvláštní, říká kardiochirurg Jan Pirk v rozhovoru, jehož kompletní audioverzi si můžete poslechnout v pořadu Host Reportéra na konci tohoto článku nebo na vašich podcastových platformách: „Zažil jsem i pár nepříjemností, které bylo třeba řešit s policií...“ Profesor Jan Pirk s redaktorem Tomášem Poláčkem pravidelně běhá, proto si tykají.
To se takhle na náměstí sejdou mnich, vrah, špion, třicátnice na pervitinu, lékař, občasná šlapka, opilý žebrák a vlastně to není vtip. Taková setkání se dějí dnes a denně, jen si jich (raději?) nevšímáme: například teď jsme v srdci Prahy hned vedle nákupního centra Palladium, u kapucínského kostela svatého Josefa, kde před chvílí skončila večerní mše svatá. „Bratře,“ huláká rozjívená somračka na mnicha: „Že ty si občas sáhneš na nějakou ženskou?!“
