img

Tomáš Poláček


Narodil se 21. prosince 1977 matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní. Od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm si začal plnit sen – cestu autostopem kolem světa.

Autor také napsal:


not random 0

Navzdory mrazu, navzdory větru: do tábora smrti

Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat. V prvním díle reportáže Oldřich Kaiser pravil: „Osvětim byla hrozná, ale Treblinka horší; tam si jedeš pro smrt, jen to ještě nevíš...“ Toto je díl druhý.

not random 1

Ha Thanh Špetlíková: Už je mi jedno, co si kdo myslí

Herečka známá třeba z Ordinace v růžové zahradě (ale taky výtvarnice a podnikatelka) zažívá těžké jaro, protože ji živí kultura a gastronomie. Seriály se od března nenatáčely, divadla byla zavřená, kavárny stály, čili výplata v nedohlednu a ke krachu kousek. Překvapuje mě, jak je klidná, ale po pár hodinách pochopím. Ha Thanh neměla jednoduchý život; zázrak, že se nikdy nezhroutila. Napjatě poslouchám, některé věty až bolí, ona se nepřestává usmívat.

not random 2

Jan Pirk: Neboj se, já už tě nakazit nemůžu!

S kardiochirurgem Janem Pirkem jsme před šesti lety běželi maraton v New Yorku, a od té doby si občas jdeme zasportovat. Toto úterý jsme – konečně to šlo bez roušky – křižovali lesy okolo Jevan, jako obvykle si u toho povídali, a mě najednou napadlo: „Honzo, tvoje vyprávění je dneska tak zajímavý, že bych ho nejradši sepsal – můžu?“ Pokrčil rameny: „Jak myslíš. Ale radši o tom neříkej mý Blance, ta mi poslední měsíc opakovaně říká, ať se novinářům vyhýbám obloukem...“ (Přinášíme další článek v rubrice nazvané COVID debata.)

not random 3

Rosťa Novák: Totální restart na prahu čtyřicítky

Měl to být úplně jiný rozhovor. Probrali bychom v něm nové, pompézní představení jménem Cesty, na jeho zdar bychom si připili vínem. Jenomže divadlo Cirk La Putyka od půlky března nehraje, a i kdyby, tak principál Rosťa Novák dodržuje přísnou životosprávu. Není mu nejlíp. Na poslední chvíli dokonce zrušil osobní setkání: „Lékař řekl, ať neriskuju a ať si radši povídáme přes Skype.“

not random 4

Nejsem herec, ale podvodník. S Oldřichem Kaiserem na cestě do Treblinky

Vzkaz v hlasové schránce: „Reportére, já jenom, jestli už máš sbaleno do koncentráku a jestli je ti jasný, že návrat nežádoucí. Ona to sranda nebude – aby sis nemyslel, že pak sepíšeš nějaký vtipný historky. My prostě jen tak pojedeme; jen tak. Vždyť tys tam ještě nebyl, a přitom právě tohle je jediná hmatatelná pravda, jinak ničemu nevěřím. Víš? Víš hovno. Mlčíš. Tak mlč. Mlčení je dobrý, u každýho rozhovoru se musí mlčet. Čau na nádraží.“

not random 5

Cit slečny Báry pro vodu

Prvních pár vteřin po probuzení člověk neví, jestli ještě sní, nebo je svět opravdu jiný než před měsícem. „Ty kráso,“ povzdychla si prvního dubna plavkyně Bára Seemanová, „tak ona je to realita, do bazénu pořád nemůžu. Žádnou pořádnou oslavu mít nebudu, i když ode dneška nejsem náctiletá. Všechny plány se rozplynuly a vůbec si nejsem jistá, co bude dál – na tyhle narozeniny nezapomenu.“

not random 6
not random 7

Tak jsme kněží – no a co?

Hlavní kaplan české armády vybojuje ve vlastním obranném pásmu míč. Pološílený reprezentační trenér vběhne zpoza lajny tři kroky do hřiště, což se samozřejmě nesmí, a z hlasivek vyškrábne zbyteček řevu: „Nabíhá ti Metoděj!“ Kaplan tedy přihrává dopředu dominikánovi, který zblízka přestřelí soupeřovu bránu, a jiný řeholník, kapucín, na tribuně zvolá: „Nevadí, hoši, příště to vyjde!“

not random 8

Lenny: Život bez hudby ztrácí smysl

Na žádné popové album se v Česku nečeká s takovým napětím jako na to nové od Lenny. Je celkem zřejmé, že pokud se některé z českých zpěvaček podaří zazářit ve světových hitparádách, bude to ona – připomeňme, že za debut jménem Hearts získala hned pětici cen Anděl a úspěch s ním zažila i v Itálii. Druhá deska vyjde v květnu, my jsme byli v Londýně svědky jejího natáčení a v pauzách vznikl následující rozhovor.

not random 9
not random 10

Táňa Pauhofová: Výborný případ pro psychiatra

Čekal jsem na břehu Dunaje. „Bozkávam,“ vynořila se ze tmy, podala mi lahev slovenského červeného vína – a sama si pak v restauraci objednala mátový čaj. Zcela výjimečně měla volný, nepracovní večer, a pro mě byl ten večer výjimečný taky. Brzy jsem pochopil, že šestatřicetiletá herečka Tatiana Pauhofová je ženou velmi introvertní a plnou pochybností – a přesto dokázala hovořit s nezvyklou upřímností.

not random 11

Neopouštěj nikdy cestu válečníka!

Pro jedny je už moudrým duchovním guruem, pro druhé spíše náhodným generátorem motivačních vět, ale na jednom se shodnou všichni: žádný jiný sport v Česku nezažívá takový nárůst popularity jako MMA, „smíšená bojová umění“, a nadšení ještě vzroste, protože právě on, sedmadvacetiletý Jiří Procházka, letos začne bojovat o titul nejlepšího bojovníka planety.