img

Tomáš Poláček


Narodil se 21. prosince 1977 matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní. Od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm si začal plnit sen – cestu autostopem kolem světa.

Autor také napsal:


not random 0

Vy jste zvláštní, uděláte mi sochu?

Události onoho odpoledne uprostřed léta, o nichž se dočtete níže, byly vlastně sofistikovanou lstí. Ve zkratce: rozhodl jsem se, že chci sochu, i když se vůbec nevyznám v sochařství. Neomaleně jsem se tedy pozval na takzvaně novinářskou návštěvu k umělci, o jehož dílo jsem omylem zakopl a nelekl se ho. Padesátník Vojtěch Míča skoro vůbec nemluví, a tak se nedokázal bránit.

not random 1

David Vávra: Člověk by to dožil klidně na vozejku

Loni mu borelióza znehybnila ruce, potom přišel koronavirus, David Vávra se ale nehroutil. Když jsme si začali domlouvat setkání, jednou mi omylem zavolal na zápas fotbalové Bohemky. „Jak hrajou?“ zajímal se okamžitě. Sešli jsme se k povídání, před kterým pravil, že „po hodině každý hovor přestává mít smysl“, ale pak jsme debatovali, dokud nemusel na rehabilitaci; a nestačilo to. K druhému setkání dorazil s dírou v hlavě a o berlích.

not random 2

Jiří Hájíček: Upřímně řečeno, občas lapám po dechu

Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“

not random 3

Šest set let po Vítkovu: Křižáci byli krůček od vítězství, říká historik

Vraťme se do léta roku 1420, kdy husitskou Prahu obléhá křižácké vojsko Zikmunda Lucemburského. Zikmund je králem římským, ale teď si jde i pro korunu českou. Zároveň hodlá zakročit proti novému náboženskému hnutí, které Prahu v posledním roce zcela ovládlo, ale z pohledu katolické církve je kacířstvím. K hlavnímu útoku vedenému na vrch Vítkov dojde 14. července, a naším průvodcem touto bouřlivou dobou je v následujícím rozhovoru Jan Biederman, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze.

not random 4

Lihovarník Žufánek: Mysli na vnoučata, zakopej lahev absintu

Letos v září oslaví rodinný lihovar Žufánek dvacet let. Destiláty z jihomoravských Boršic u Blatnice mají tisíce věrných fanoušků čekajících na každou novinku, kterou mnohdy vyprodají za pár minut, a ceny lahví pak strmě rostou na specializovaných sběratelských burzách. I o tom hovořím se spolumajitelem lihovaru a mým kamarádem Martinem Žufánkem v následujícím rozhovoru, jehož plnou audioverzi najdete v pořadu Host Reportéra buď na konci článku, nebo na všech obvyklých podcastových platformách.

not random 5

Jana Plodková: Kéž mě můj jednorožec dovede k sekvoji

Vybrala zahradní restauraci padesát metrů od pražského Václavského náměstí – a já po příchodu němě zírám, protože ta zahrada je nádherná, s vysokými stromy, úplně nečekaný svět. Ozve se zvon z chrámu Panny Marie Sněžné, tak Janě Plodkové povídám, že jsem nedávno psal o husitech, o Janu Želivském, který v tomhle kostele kázal, a ona přikývne: „Oba máme štěstí na práci, díky které se můžeme něco učit.“

not random 6

Přestupný rok Jana Hřebejka

Kdybychom se v únoru zeptali režiséra Jana Hřebejka, co plánuje na začátek léta, uslyšíme jasnou odpověď: „Budu uprostřed natáčení televizní minisérie Pozadí událostí, a když to vyjde, odskočím si na karlovarský festival.“ Ze všeho sešlo, přibylo volného času, a tak se na Hřebejkův hausbót, kotvící při smíchovském břehu vltavském, vydal fotograf Herbert Slavík.

not random 7

Pavel Pafko: Do penze odejdu, až budete chtít

Vzpomínka stará sedm let: Snažil jsem se vyjet na kole do alpského kopce, ale nešlo to, byl na mě příliš prudký. Ze skupinky cyklistů přede mnou se odpojil drobný šedovlasý muž, věkem už dědeček, sjel dolů, dal mi ruku na záda a začal mě tlačit. Takhle jsem poznal slavného chirurga Pavla Pafka, který začátkem letošního července slaví osmdesátiny. Stále je stejný. Stejně jako tehdy se na mě zlobí: „Neříkejte, že jsem slavný. Nejsem.“

not random 8

Léto 1420, v Praze je nezvyklé horko

Ta procházka měří šest kilometrů a zvládneme ji za dvě hodiny. Začneme u Hradu na levém břehu vltavském, který obsadili katoličtí křižáci, a skončíme na vrchu Vítkově, kde je překvapivě porazí Jan Žižka s několika desítkami husitů. Vrátili jsme se přesně o šest set let zpátky, je červenec roku 1420, v Praze to vře. Tak pojďme.

not random 9

Jiří Havelka. Kachny kadí, kapři to žerou

Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.

not random 10

Nic proti Číňanům, ale... ​​​​​​​Ať je Krumlov chvíli český!

Do Českého Krumlova jezdívám každý rok, a i když jsem zpočátku váhal, jestli to není vykřičený skanzen, dnes vím jistě, že jde o skvělé místo pro život. A úplně nejlepší je Krumlov opravdu právě teď. Ve všední dny se kolébají středověkými uličkami kachny pátrající po turistech, kteří by jim hodili palačinku. V pátek odpoledne pár stovek turistů dorazí – českých. A nadšených. Město věří, že krizi zvládne i díky nim.

not random 11

Na lásku jsem teď rezignovala

Nestydí se být slabá: mluví o svých záchvatech pláče i o introvertních dnech, ve kterých si nedokáže říct ani prodavačce o banán. Nestydí se být silná: tím, že dělá skvělou muziku, si je jistá. Říká si Katarzia, ročník osmdesátý devátý. V době karantény vydala Celibát, snad nejzajímavější česko-slovenské album prvního pololetí, na kterém vypráví o tápání ve vztazích, o infarktech z nelásky nebo o nocích, během nichž se dusí. Upřímně hovoří i teď; nad filtrovanou kávou a sklenicí rostlinného mléka.