Můj přítel Josef tuhle podotkl, že jsme skoro dvacet let nikam nevyjeli, a přitom by nám čtyři společné dny na cestě tak prospěly!, s čímž jsem souhlasil a zeptal se ho, kde nejblíž je takhle uprostřed podzimu teplo na koupání. Josef pravil, že třeba v Dubaji. Tam jsem nikdy nebyl, pročež si dáme sraz na letišti a o šest hodin později přistaneme ve Spojených arabských emirátech. Teoreticky by mohla začít zábava.
Ze dvou rozdílných důvodů se stal výraznou postavou listopadu 1989 fotbalista Ivan Hašek. Už ve středu patnáctého přivedl coby kapitán československou reprezentaci k postupu na mistrovství světa v Itálii. O týden později kvůli násilnému potlačení studentské demonstrace prosadil, aby se nehrálo ligové kolo, a v pátek 24. listopadu promluvil na Václavském náměstí.
Potkáváme se po sedmi letech, já jsem za tu dobu zestárnul. „Ahoj Davide,“ zdravím v lokále Mlýnská kavárna, a on chvíli neví: „Jo, to seš ty!“ Sám se zdánlivě nezměnil – i po padesátce klukovsky energický, rozcuchaný, rozesmátý, prostořeký, všechno a všichni se tu okolo něj točí. Po chvíli si přece jenom první drobné změny všimnu: David Černý přestal pít. Anebo nepřestal? Během práce na našem rozhovoru se situace velmi zvláštně zkomplikuje.
V současné české literatuře nemá tento příběh obdoby. Svitavský grafik a milovník starých aut Martin Sodomka začal pár let po čtyřicítce psát a kreslit knihy určené primárně zvídavým dětem, jakési technické pohádky typu „Jak si postavit motorku“. Prodal desítky tisíc kusů v Česku, ještě více v zahraničí. Dnes je Sodomkovi jedenapadesát a právě vydává šestý titul – jmenuje se Mimoprostor a je o moderní fyzice.
Často a hlasitě se směje. Povídáme si v kopcích nad její pražskou čtvrtí, nad Podolím, a Klára Kolouchová září: „Nádhera – škoda, že se takhle neprocházím častěji, že tady jenom běhám!“ V hospodě si dáme střik a bramboráky: „Mastný,“ nepřestává se smát, „ale výborný!“ Tahle jedenačtyřicetiletá horolezkyně je spokojená, šťastná bytost. Potykáme si a ona se zeptá: „Nejsem pro novináře až nudná tím, že v mém životě chybí drama?“ A teď se rozesměju já – když se máma dvou malých dětí vypraví na horu K2, jisté drama v tom cítím.
Objel jsem půl světa, ale marně se snažím vybavit místo půvabnější než hrad Kašperk – zvlášť touto dobou, kdy podzim pestře barví Šumavu, přes modré kopce je vidět daleko do Bavorska, a kdo odbočí z lesní cesty, za chvíli se vrátí s košem hub. Hradní brána je návštěvníkům stále otevřená, desítky, někdy i stovky denně jich na Kašperk šplhají, ale nikdo si nevšimne, že se tu odehrává malé drama: pan kastelán vyklidil byt a odchází do údolí.
Když jsme se seznámili, bylo mu lehce přes třicet, zkoušel roli Romea v Národním, oženil se s Kristýnou Bokovou, děti neměl žádné. Náš první rozhovor trval snad deset hodin, na jeho finále jsme si nepamatovali, ráno bylo krušné... Dnes vypadá Pavel Liška podobně jako tehdy, jen už je mu sedmačtyřicet a objednává čaj. Oba jsme v mezičase procestovali kus světa, já stopem, on na motorce. Děti má tři: s Kristýnou syna, s Bárou Polákovou dvě malé dcery.
Srpen 2019. Nová deska kapely PSH je skoro hotová, všichni tři kluci se potkají ve studiu. Práci má hlavně ten nejméně známý, tedy DJ Mike Trafik – míchá hudební podklady. Vladimír 518 se najednou začne v křeči válet po koberci, je mu příšerně, a přesto promlouvá do duše nejstaršímu Orionovi: „Podívej se na mě, vole, takhle můžeš při svým životním stylu brzy vypadat taky, něco se ti stane!“ Orion se hluboce zamyslí: „No, může,“ přikývne. „A taky nemusí.“
Pracovní podmínky v redakci Reportéra nebyly přes prázdniny jednoduché: stavební firma postavila kolem domu lešení, zedníci opravovali fasádu. Na nás, laiky, působili ti muži solidně, vyznačovali se slušností, rychlostí i zručností. Jednou po poledni dva zedníci zvýšili hlas, bavili se o politice, kolegyně Lucka zavřela okno. Poprosil jsem, ať ho zase otevře: „Tohle vypadá na zásadní dialog dnešní doby!“
Přímo z kvasného tanku načepuje dvě dvanáctky, podívá se mi do očí a cink: „Na štěstí!“ Adamu Matuškovi je sotva třicet, ale deset posledních let pracuje jako sládek a mezi pivaři se stal dávno celebritou. Spolu se svým tátou Martinem rozjel roku 2009 na chalupě v Broumech značku Matuška, nejslavnější z malých českých pivovarů, a nedávno otevřel v pražském Karlíně moderní minipivovar s výčepem pod jednou střechou jménem Dva kohouti: nejsou levní, ale denně mívají plno.
Nedá se jednoznačně říct, že by byl cvok, ale normální není. Diagnóza: Fanatik. Pětačtyřicetiletý Miloslav „Čurby“ Urbanec z východočeské vesnice Bukovka je posedlý extrémně tvrdou muzikou, a potom taky fotbalem. Argentinským fotbalem. Klubem Boca Juniors. A nejvíc ze všeho Diegem Maradonou: „Diego je Bůh.“
Léto bývá pro kapely obdobím žní – dodávky křižují republiku z jednoho vystoupení na druhé, muzikanti si plánují dovolenou nejdříve na konec září. Přidejme se k Vypsané fiXe, což je tradiční ozdoba prázdninových festivalů. Ve čtvrtek něco vybereme do klobouku, v pátek skoro zboříme venkovský statek Václava Koubka, v sobotu si dáme pěkný koncertní dvojáček a osm set kilometrů v autě. Benzinkám zdar!
