Giving Tuesday je svátek dárcovství, do kterého se zapojují tisíce organizaci po celém světě. Má jediný cíl: pomáhat. Propukne vždy v úterý po Dni díkůvzdání a od loňského roku se této globální kampaně účastní i Česko. Mezi těmi, kteří potřebují pomoc, je letos například tříletý Hynek ze Slaného.
Boj proti komunistické totalitě a v součtu osmadvacet let v kriminálech. To je společný jmenovatel čtyř laureátů Cen Paměti národa, kteří 17. listopadu převzali v Národním divadle ocenění společnosti Post Bellum. Patří mezi ně i čtyřiaosmdesátiletý Anton Tomík, kterému se podařilo utéct z jáchymovského lágru.
V jeho bytě panuje specifický řád plný barev i tvarů, jeho projev je občas chaotický. Když si ale sedne na židli a zapře o sebe violoncello, svět kolem jako by se zastavil. Vše má najednou hladké linie a plynulé pohyby. Dvaapadesátiletý violoncellista Jiří Bárta patří dvacet let ke špičce svého oboru. A i když říká, že se k violoncellu dostal náhodou, už ve třinácti letech věděl, že mu zůstane věrný.
Třináct let čekal Vlastislav Stoklásek z Mysločovic u Zlína, zda bude moci někomu zachránit život. Nejsou to přehnaná slova, osmačtyřicetiletý strojař totiž daroval kostní dřeň. Z plzeňské nemocnice odjížděl domů na Moravu se zafačovanýma rukama – a ještě zjišťoval, zda lze dárcovství dřeně finančně podpořit.
Následující stránky by asi neměly číst ženy (a jejich muži), které se v příštích dnech chystají porodit. Mohly by je zbytečně vyděsit, protože téměř jistě se jim nic takového nestane. Jejich dítě je neopustí v den porodu, ale narodí se krásné a zdravé. Všichni však takové štěstí nemají. Jim je věnován tento text a tři základní vzkazy: Může se to stát. Nikdo to nezavinil. A ten podstatný: Nejste sami. Ostatně i my jsme na to musely být dvě.
Sílu, statečnost a boj ztělesňují osudy čtyř českých a slovenských laureátů letošních Cen Paměti národa. „Kdybychom byli k nepříteli shovívaví, neměli bychom vůbec žádnou šanci. Muselo se to takhle brát,“ říká dvaadevadesátiletý Viktor Wellemín.
Cosi uvnitř vás neustále odrazuje od dalšího sousta jídla. Úzkostlivě počítáte vydanou a přijatou energii. V hlavě nosíte tabulku kalorických hodnot. Přemýšlíte, co budete jíst za den, dva. ONA je někde uvnitř. ONA ničí sny, tělo, mysl − někdy i rodiny a životy. ONA je bezohledný matematik. ONA je mentální anorexie. Bojuji s ní už delší dobu. A pořád nemám úplně vyhráno.
