Jsou manželé, jsou stejně staří, jsou skvělí hudebníci – a tvoří polovinu jednoho hudebního souboru. Manželé Veronika a Peter Jarůškovi hrají ve světově uznávaném Pavel Haas Quartetu pojmenovaném podle hudebního skladatele, bratra herce Huga Haase, který zahynul za války. Světoznámý soubor založený kdysi Veronikou získal mnoho cen a je na seznamu deseti nejlepších smyčcových kvartet všech dob sestaveném prestižním magazínem.
Blikající reklamy, výlohy, vývěsní štíty. Zatímco v minulosti chtěli být hospodští za každou cenu vidět a hostům přehnaná reklama tolik nevadila, nyní je trend jiný. „Když půjdete okolo hospody s ošuntělou omítkou, spoustou různých reklam, zalepenými okny, tak si návštěvu rozmyslíte. I kdyby vnitřek byl vymazlený, půjdete nejspíš jinam,“ říká Markéta Bláhová, která v Plzeňském Prazdroji šéfuje týmu, jenž má na starosti proměnu exteriérů restaurací, hospůdek i pivních barů.
Mají výjimečný talent a našlápnuto na úspěšnou kariéru. Vynikající houslisté, bratři Richard a Eduard Kollertovi. Prvnímu je čtrnáct let, druhému devatenáct. Jejich příběhy se v mnohém podobají, přesto byly jejich začátky trochu jiné. Pro Edu, který na hudební nástroje začal hrát až v sedmi letech, byli vzorem jeho tatínek pianista Jiří Kollert a houslový virtuos Josef Suk. Mladší Richard měl už vzor jiný – svého bratra.
Od ruské invaze toho Oksana Maslova příliš nenaspala. Rychle se rozhodla, že ze země musí zmizet. Po pětidenním putování se jí podařilo dostat do Česka. „První dny v Česku byly těžké. Objímali mě lidé, které jsem předtím neznala. Těšila mě lidská účast. Bolelo mě, že to nejsou ruce mých příbuzných, jejich hlasy a úsměvy,“ říká novinářka a kurátorka, která v Česku založila telegramový kanál Ukrajinka v Česku s informacemi pro ukrajinské uprchlíky. Nedávno byl spuštěn stejnojmenný web.
Na 8. května připadá Světový den boje s rakovinou vaječníků. Gynekologických zhoubných nádorů sice v Česku nijak dramaticky nepřibývá, přesto by počet nemocných mohl být ještě mnohem nižší. „Jako populace totiž příliš zodpovědní nejsme. Na kontroly a screeningy chodí ženy, když jsou mladé. U starších už tomu tak často není,“ říká profesor David Cibula, který je vedoucím Onkogynekologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Když se Filip Veselý narodil, zjistila jeho máma, že má zdeformované dolní končetiny. Následovalo množství drastických operací a zásahů, mimo jiné natahování nohou železy. Nakonec mu museli nohy pod koleny amputovat. To bylo Filipovi devět let. Jako velký bojovník se ale nevzdal. Začal totiž hrát parahokej, stal se z něj obrovský talent a splnil si svůj velký sen. Právě teď – ve svých šestnácti – září jako vůbec nejmladší člen parahokejové reprezentace na paralympiádě v Pekingu.
Ve věku 104 let zemřel nejstarší skaut v Česku. Celý život skautoval a střídal kriminály. Nezlomilo ho ani několik měsíců vězení během druhé světové války, ani sedm let komunistického žaláře a uranových dolů. Připomínáme rozhovor z července 2020.
Provozuje restaurace Chateau St. Havel v zámečku na Praze 4 a Ginger & Fred v Tančícím domě u Vltavy, pořádá kurzy vaření, natáčí pořad Kluci v akci. Šéfkuchaře Ondřeje Slaninu pandemie nezastavila. U zámecké restaurace otevřel výdejní okénko s názvem Cyklovna, rozjel projekt Léčíme jídlem, což byl rozvoz jídel pro lidi v karanténě, ale i doma na home office. „Hrad nebo zámek, ty musely fungovat vždycky, aby lidé viděli, že jedeme dál. V momentě, kdyby se i ony zavřely, tak je konec. Říkal jsem si, že zámek nenechám zarůst šípkovým keřem jako v té pohádce,“ říká.
Do necelých pěti let žil Adam Peška normální život, naučil se i bruslit a lyžovat. Pak ale začal klopýtat, padat a mít problémy s chůzí. Lékaři mu diagnostikovali svalovou dystrofii Duchenne. Ačkoli je Adam upoután na vozík, jeho velkou zálibou je sport. Už dvanáct let se věnuje hře jménem boccia a právě v ní letos na paralympiádě v Tokiu vybojoval zlatou medaili. (Adam hovořil s pomocí ventilátoru, takže se mu někdy hůř mluvilo a jeho maminka Ivana, která je v boccie jeho asistentkou, mu s odpověďmi pomáhala.)
Bílá, červená, bílá. Tři pruhy, jež byly před rokem k vidění ve všech médiích světa. Vlajka nezávislého, svobodného Běloruska, které tou dobou zažívalo největší protirežimní protesty v dějinách. Dvě autorky magazínu Reportér, Adéla Dražanová a Tereza Šupová, popsaly dění v zemi, respektive jeho příčiny a historický kontext, na osudech několika běloruských disidentů. Kniha s názvem Bělorusko na cestě ke svobodě vyjde na podzim v nakladatelství Kniha Zlín a toto je ukázka z ní, úryvky z příběhu reportérky Iryny Chalipové.
Když se stal před asi čtrnácti lety zdravotním klaunem, po každé tříhodinové návštěvě nemocnice seděl hodinu unavený venku a jen se tak díval. „Musíte umět improvizovat, být pohotový, empatický, a navíc chyby se nepřipouští. Kdybychom někam přišli a rozbrečeli dítě, které je traumatizované už tím, že je v nemocnici, tak je to špatně,“ říká Petr Liška alias profesor doktor Archibald.
Trpěla obrovskou únavou a někdy ani nedokázala celý den vstát. Že má roztroušenou sklerózu, se Petra Klausová dozvěděla před více než šesti lety. „Prvotní šok vystřídala do jisté míry i úleva, protože znáte příčinu svých potíží a můžete začít dělat ty správné kroky k jejich zlepšení,“ říká. Spolu se svým bratrem, hokejistou NHL Jakubem Voráčkem, založili následně Nadaci Jakuba Voráčka, která pomáhá právě lidem s diagnózou RS. Světový den roztroušené sklerózy připadá každoročně na 30. května. Rozhovor s Voráčkovými se odehrál částečně písemně a na dálku.
