Když jsem si u banky, kde mám účet, někdy v říjnu pročítala varování o mejlech tvářících se, jako by byly onou bankou poslány, ale ve skutečnosti to jsou mejly podvodné, kam lidé v domnění, že v internetovém bankovnictví řeší neuskutečněnou transakci, napíší své přihlašovací údaje… Když jsem to varování četla, říkala jsem si, že jen blbec na takový podvod skočí. A korunovaný blbec tam zadá nejen své přihlašovací údaje, ale i bezpečnostní PIN. Neuběhl měsíc…
Až budete tenhle fejeton číst, nebude nic z něho platit. Co politici před národem se vší vážností prohlásí, za hodinu, za den, nejpozději za dva neplatí. Když vláda řekne, že něco v žádném případě neudělá, rozuměj nezavře, můžeme si být téměř stoprocentně jisti, že se to vzápětí stane. A když naopak odpoledne na tiskovce zdůrazňuje, kdy něco otevře, například základní školy, ještě ten večer to v televizi její ministr zpochybní. A tak pořád dokola. Kdyby časy nebyly tak pohnuté, mohli bychom se tomu od rána do večera smát.
Plán byl, že budu první zářijovou sobotu sedět před půl osmou ráno v rychlíku Krušnohor. Pojedu do Jirkova. Odtamtud vyrazím na kole do Okořína, sedm kilometrů vzdálené podkrušnohorské vesničky. Pozdravím syna, předám mu zapomenutý ručník a podívám se, jak vypadá Klimakemp, který spolu s lidmi z hnutí Limity jsme my s ohromnými nadějemi, zklamáními, napětím a vyčerpáním připravoval. Pak pošlapu osmnáct kilometrů k elektrárně Počerady na demonstraci Konec uhlí #TEĎ a za dalších patnáct kilometrů budu v Mostě nasedat do zpátečního vlaku.
U nás jsou břehy řek zarostlé kopřivami a plevelem. V Rakousku je až k vodě hezky rozkvetlá udržovaná loučka. U nás jsou domy jakž takž opravené, ale jen některé mají v oknech truhlíky s kytkami. Stavby jsou často nevkusné, přeplácané, prapodivně nastavované. I ty nové v krajině nebo vsi nehezky trčí. Neladí tam. V Rakousku jsou snad všechny domy krásně opečované, ozdobené záplavou kytek. Jejich styl ladí s krajinou, s okolím, s duší.
V kempu na sázavském ostrově bylo v červenci živo. Tolik lidí, stanů, lodí, aut, kol a pejsků jsme za čtyři roky, co tam v týdnu kolem tátových narozenin jezdíme, ještě neviděli. Ani tolik deště jsme nezažili; poslední roky byla vedra a sucha. Teď se počasí vrátilo k tomu, na co jsme byli v létě my pamětníci zvyklí. Déšť se střídal se sluncem, ve dne bylo příjemně teplo a v noci celkem zima; prostě normálka.
Co se to děje? Rozumí tomu někdo? Ne že bych si myslela, že se lidstvo, přes které se převalila pandemie covid-19 – a někde se stále ještě zběsile valí –, změní. Ale že svět tak rychle spadne do chaosu davového šílenství, to jsem si fakt nemyslela. Klidné protesty proti rasismu, jež rozpoutala zbytečná smrt černocha George Floyda, udušeného při „rutinním“ zákroku bílými policisty, se v USA, Velké Británii a už i ve Francii někde zvrhly až do pouličních válek s policisty a rabování. Jak tohle skončí?
To květnové ráno v Praze se slunce dralo na vymetenou modrou oblohu, jak už se stalo na jaře zvykem. Ptáčci vyzpěvovali, i když je holubi monotónně, nevábně překřikovali. Co chvíli se v přilehlém parku ozval štěkot pejska. Ulicí projížděla auta, občas některé zastavilo a vzápětí kdosi v kramflecích kamsi odklapal. Po chodníku hrkotala popelnice, kterou za sebou táhl uklízeč. Zvukům ranní všednodennosti dominovaly dveře domu, které se za lidmi, přicházejícími do práce, co chvíli hlasitě zabouchly. Po tom až zlověstném tichu pandemie, která nás zahnala do izolace, se život začal vracet k obvyklým pořádkům.
Až vyjde 11. května můj fejeton, kdo ví, co bude. Teď, třetí týden v dubnu, máme kvůli pandemii covid-19 nouzový stav a zavřené hranice. Většina Čechů prý zákaz cestování podporuje; chtějí otevřít kadeřnictví. Už fungují hobbymarkety, psí salony a farmářské trhy. Sportovci můžou trénovat venku. Fotbalisté dokonce i ve skupinkách. Brzy se rozjede liga, bez diváků. Ve chvíli, kdy vláda kadeřnictví oficiálně otevře (někde fungují tajně) a začne se, třeba jen na zahrádkách restaurací, točit pivo, bude dobře.
Je první jarní den. Pozítří musím odevzdat tenhle dubnový fejeton. V době koronavirové krize, kterou intenzivně prožíváme, není možné psát o ničem jiném. Jenže co bylo dnes aktuální, je zítra minulost. Konstantní je jen pocit, kdy nikdo nic neví a všichni jsme trochu vystrašení. Věříme, že se z toho až apokalyptického snu nemoci, která někde houfně zabíjí a jinde o ní člověk nemá tušení a roznáší ji dál, probudíme a život bude jako dřív. Ba ne, bude jiný. Snad i lepší.
Začínám psát svůj fejeton dvacátého pátého února. Je to den, kdy v roce 1948 došlo v naší zemi, Československu, k převratu; moc převzali komunisti. Ten den nás uvrhl do totalitní tmy, která trvala až do roku 1989. Hlas lidu, vůle lidu, úloha pracujícího lidu, zářná budoucnost našeho lidu… Lidem, tou nekonkrétní masou, se zaklínala komunistická garnitura, když celých jednačtyřicet let kráčela, spíš pochodovala přes nepravosti i zločiny k „lepším zítřkům“.
Skromný způsob života, zdrženlivost v konzumních nárocích, minimalizace uhlíkové stopy! Jak rádi se k tomu my, zodpovědní občané tohoto světa, hlásíme slovně. Každodenní realita má ale trhliny. Jak se můžeme hlásit k šetrnosti k životnímu prostředí, souhlasit s těmi, kteří chtějí změnu životního stylu, ohleduplnější přístup k přírodě a klimatu – a přitom žít normální, dnešní život? Jak to má člověk udělat, když nechce odhodit všechny výdobytky civilizace ani své touhy a radosti, a přitom nechce škodit planetě?
