img

Tereza Boučková


Spisovatelka, která kvůli rodinnému původu nemohla za komunismu studovat, po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka, domovnice. Svou první knihu Indiánský běh dokončila ještě před listopadem 1989: popisuje v ní prostředí disentu i svého otce, spisovatele Pavla Kohouta. Napsala mimo jiné scénář k filmu Smradi a bestseller Rok kohouta, jenž byl přeložen do několika jazyků. Její poslední kniha Život je nádherný vyšla v říjnu 2016.

Autor také napsal:


not random 0

Po přeslici: Hlas lidu

Začínám psát svůj fejeton dvacátého pátého února. Je to den, kdy v roce 1948 došlo v naší zemi, Československu, k převratu; moc převzali komunisti. Ten den nás uvrhl  do totalitní tmy, která trvala až do roku 1989. Hlas lidu, vůle lidu, úloha pracujícího lidu, zářná budoucnost našeho lidu… Lidem, tou nekonkrétní masou, se zaklínala komunistická garnitura, když celých jednačtyřicet let kráčela, spíš pochodovala přes nepravosti i zločiny k „lepším zítřkům“.

not random 1

Po přeslici: Já, občan zeměkoule

Skromný způsob života, zdrženlivost v konzumních nárocích, minimalizace uhlíkové stopy! Jak rádi se k tomu my, zodpovědní občané tohoto světa, hlásíme slovně. Každodenní realita má ale trhliny. Jak se můžeme hlásit k šetrnosti k životnímu prostředí, souhlasit s těmi, kteří chtějí změnu životního stylu, ohleduplnější přístup k přírodě a klimatu – a přitom žít normální, dnešní život? Jak to má člověk udělat, když nechce odhodit všechny výdobytky civilizace ani své touhy a radosti, a přitom nechce škodit planetě?

not random 3

Po přeslici: Om mani pae mey hun

Sedím u notebooku. Dívám se přes modré, bílé, červené, zelené a žluté vlaječky s buddhistickou mantrou se slabikami óm mani padmé hún, jak vyslovujeme my Češi, zavěšenými na okně, do pražského parku. Jsem doma. Pračka pere, ústřední topení hřeje, kašel trápí. Mantra, jež má zprostředkovat nejvyšší prožitek Bytí, k zklidnění nepomáhá. Má hlava třeští horečkou i zážitky z cesty pojmenované Adventurou „Bhútán na kole v pohodě“. Jsem plná dojmů, jsem nemocná, nadšená, vyřízená, šťastná.

not random 4

Kdyby…

Stojím před domem, pěkným, honosným, ale omšelým. Opadává mu omítka (jakkoliv byl dům v roce 2005 opraven), balkony jsou vydrolené až k armování. Ani okna, zaprášená a jakoby slepá, nevypadají, že by za nimi kypěl život. Jen dole v přízemí ještě funguje restaurace. Svou slávu už ale taky ztratila. Nad vchodem je cedule, které chybí první písmeno. Možná se brzy ztratí další a další…

not random 5

Po přeslici: Váha podpisu

Už víc než dvacet let pořádá Kamila Bendová, matematička, bývalá disidentka a žena předčasně zesnulého filozofa, kybernetika, katolického aktivisty a signatáře Charty 77 Václava Bendy, ve svém bytě na Karlově náměstí Salón. Setkávají se tu a povídají si lidé spojení svým dávným angažmá v Chartě.

not random 6
not random 7

Po přeslici: Happy end

Měsíc i hvězdy zakryly mraky, byla tma. Domů z práce se drápal na kole, lesem, po turistické červené. Přestože vedla prudce nahoru a on si musel cestou domů pěkně máknout (cykločest mu nedovolila slézt a kolo tlačit), byl šťastný, že jede z práce tiše a ekologicky přírodou, že už nemusí sedět v autě a popojíždět v nekonečných kolonách po dálnici, jak musel čtvrtstoletí předtím.

not random 8

Po přeslici: Do Neratova!

Budík dát na pátou. Večer namazat svačiny, udělat pití. Na židli připravit hromádku s cyklooblečením tak, jak jde za sebou; ráno musí všechno odsejpat. Zkontrolovat brašnu. Je v ní větrovka, brýle proti slunci, krém na opalování, tyčinka poslední záchrany. Pumpička, lepení. Blikačka, kdyby se výlet protáhl. Vzít všechny legitky. Usnout a ráno v pět opravdu vstát. V půl šesté už drandit přes Prahu na kole na Hlavní nádraží; jedeme na výlet!

not random 9

Po přeslici: Čas ženy

Píšu tenhle fejeton den po největší demonstraci na Václavském náměstí a tři týdny předtím, než vyjde. Mezitím se může stát všechno možné, a taky nic. Naprostá většina mých sloupků – píšu je už skoro třicet let – o politice není; politický fejeton umírá rychle. Někdy ze dne na den. Teď ale toužím napsat své pocity. Vyjádřit svůj ženský pohled na naši současnou situaci, na politiku, která je v České republice (a nejen) až na drobné výjimky světem mužů. Mám chuť napsat: světem ješitných, zabejčených mužů.

not random 10

Po přeslici XXX. V Kolumbii

Když jsem si před cestou do světa přibarvila vlasy na červeno, nedošlo mi, že v davu rozhodně nesplynu, jak si v cizině vždycky přeju. Nenapadlo mě, že budu chodit po hlavním městě Kolumbie jako semafor, cizinka, turistka. Že si budu koledovat o přepadení, únos…

not random 11

Po přeslici XXIX. Praha!

Jít na procházku jarní Prahou je pastva pro oči. V parcích kvetou pomněnky, narcisy, modřence a tulipány všech barev – a nikdo je netrhá a nekrade! Pod Petřínem, v Kinského zahradě, jsou celé stráně porostlé medvědím česnekem; voní to tam po topinkách. V Seminářské kvetou třešně a lidé pod nimi sedí a piknikují jako pod deštníky. Na začátku dubna byly krásné, teplé, slunečné dny bez kapky deště, ale přírodě jako by to nevadilo, zatím. Pučela si, kvetla a nádherně zářila čerstvou zelení.