img

Tereza Boučková


Spisovatelka, která kvůli rodinnému původu nemohla za komunismu studovat, po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka, domovnice. Svou první knihu Indiánský běh dokončila ještě před listopadem 1989: popisuje v ní prostředí disentu i svého otce, spisovatele Pavla Kohouta. Napsala mimo jiné scénář k filmu Smradi a bestseller Rok kohouta, jenž byl přeložen do několika jazyků. Její poslední kniha Život je nádherný vyšla v říjnu 2016.

Autor také napsal:


not random 0

Kdyby…

Stojím před domem, pěkným, honosným, ale omšelým. Opadává mu omítka (jakkoliv byl dům v roce 2005 opraven), balkony jsou vydrolené až k armování. Ani okna, zaprášená a jakoby slepá, nevypadají, že by za nimi kypěl život. Jen dole v přízemí ještě funguje restaurace. Svou slávu už ale taky ztratila. Nad vchodem je cedule, které chybí první písmeno. Možná se brzy ztratí další a další…

not random 1

Po přeslici: Váha podpisu

Už víc než dvacet let pořádá Kamila Bendová, matematička, bývalá disidentka a žena předčasně zesnulého filozofa, kybernetika, katolického aktivisty a signatáře Charty 77 Václava Bendy, ve svém bytě na Karlově náměstí Salón. Setkávají se tu a povídají si lidé spojení svým dávným angažmá v Chartě.

not random 2
not random 3

Po přeslici: Happy end

Měsíc i hvězdy zakryly mraky, byla tma. Domů z práce se drápal na kole, lesem, po turistické červené. Přestože vedla prudce nahoru a on si musel cestou domů pěkně máknout (cykločest mu nedovolila slézt a kolo tlačit), byl šťastný, že jede z práce tiše a ekologicky přírodou, že už nemusí sedět v autě a popojíždět v nekonečných kolonách po dálnici, jak musel čtvrtstoletí předtím.

not random 4

Po přeslici: Do Neratova!

Budík dát na pátou. Večer namazat svačiny, udělat pití. Na židli připravit hromádku s cyklooblečením tak, jak jde za sebou; ráno musí všechno odsejpat. Zkontrolovat brašnu. Je v ní větrovka, brýle proti slunci, krém na opalování, tyčinka poslední záchrany. Pumpička, lepení. Blikačka, kdyby se výlet protáhl. Vzít všechny legitky. Usnout a ráno v pět opravdu vstát. V půl šesté už drandit přes Prahu na kole na Hlavní nádraží; jedeme na výlet!

not random 5

Po přeslici: Čas ženy

Píšu tenhle fejeton den po největší demonstraci na Václavském náměstí a tři týdny předtím, než vyjde. Mezitím se může stát všechno možné, a taky nic. Naprostá většina mých sloupků – píšu je už skoro třicet let – o politice není; politický fejeton umírá rychle. Někdy ze dne na den. Teď ale toužím napsat své pocity. Vyjádřit svůj ženský pohled na naši současnou situaci, na politiku, která je v České republice (a nejen) až na drobné výjimky světem mužů. Mám chuť napsat: světem ješitných, zabejčených mužů.

not random 6

Po přeslici XXX. V Kolumbii

Když jsem si před cestou do světa přibarvila vlasy na červeno, nedošlo mi, že v davu rozhodně nesplynu, jak si v cizině vždycky přeju. Nenapadlo mě, že budu chodit po hlavním městě Kolumbie jako semafor, cizinka, turistka. Že si budu koledovat o přepadení, únos…

not random 7

Po přeslici XXIX. Praha!

Jít na procházku jarní Prahou je pastva pro oči. V parcích kvetou pomněnky, narcisy, modřence a tulipány všech barev – a nikdo je netrhá a nekrade! Pod Petřínem, v Kinského zahradě, jsou celé stráně porostlé medvědím česnekem; voní to tam po topinkách. V Seminářské kvetou třešně a lidé pod nimi sedí a piknikují jako pod deštníky. Na začátku dubna byly krásné, teplé, slunečné dny bez kapky deště, ale přírodě jako by to nevadilo, zatím. Pučela si, kvetla a nádherně zářila čerstvou zelení.

not random 8

Po přeslici: Viva la salsa cubana!

Jedna, dva, tři – pauza – pět, šest, sedm – pauza. Nebo: posloucháte čtyři doby a tančíte jen první tři. Čtvrtá je prostor na krásu. Quick – quick – slow, i tak se dá slovy popsat basic step, guapea neboli základní krok kubánské salsy. Od guapey se odvíjí nekonečné množství úžasně propojených figur spontánního, divokého, a přitom uvolněného, výsostně ladného tance, který by se měl „předepisovat“ na chmury všeho druhu i na partnerské a manželské neshody, přísahám!

not random 9

Po přeslici XXVII. Už je to tady!

Jaro. Už v půlce února bylo ve vzduchu. I když v noci mrzlo a na horách ležely pořád hromady sněhu, člověk to cítil všemi smysly svého těla: jaro je tady! Mně se v jednom únorovém víkendu přihodilo, že jsme s mužem v sobotu běhali po Šumavě na běžkách a v neděli jezdili na kole po kopcích a údolích Českého krasu. Oba dny svítilo slunce o sto šest a ptáčci v korunách stromů o sto šest milostně švitořili. Paráda!

not random 10

Po přeslici XXVI. Morituri te salutant

Čtvrtý týden v lednu nemá na českých horách chybu. Už několik let v řadě to funguje: je opravdová zima. Kolikrát bylo předtím i potom teplo a ošklivo, ale tenhle týden to vždycky klaplo. Nasněžilo a začalo mrznout. Tak ohromné čepice sněhu na střechách chalup a obří sněhové bariéry na krajích cest nepamatuju. Letos nám na Benecku svítilo slunce. Ať jsme jezdili na lyžích, anebo běhali na běžkách, sníh se kolem nás třpytil ve slunečních paprscích.

not random 11

Po přeslici XXV. Ježíškovy pecky

Válka skončila. Skoro. Začínám psát svůj fejeton navečer prvního ledna 2019. Dnes už to není kanonáda jako v noci, dnes venku duní petardy a dělobuchy jen sporadicky. Můj vystrašený pes už se snad konečně přestane třást; můžu si oddechnout. Můžu psát o kráse, kterou mi nadělil Ježíšek a na niž jsem v tom silvestrovském šílenství, připomínajícím válečný konflikt a ne oslavu příchodu nového roku, málem zapomněla.