Míst hrůzy je v dnešní Ukrajině nepočítaně, ale větší scénu apokalyptického zmaru jsem od vypuknutí války neviděl. Ani v nejvíce fantasmagorickém snu bych si nedokázal představit něco symboličtějšího. Na náměstí se tyčí rozstřílený památník hrdinům druhé světové války a všude, kam oko dohlédne, se válí trosky rozstřílené vojenské techniky – ovšem té současné. Vítejte v Trosťanci, šest hodin jízdy na východ od Kyjeva.
Hromadný útěk z ostřelované Irpině. Opuštěná těla ruských vojáků. Vyhořelé byty na kyjevských sídlištích. Světový basketbalista v místní domobraně. Stařenky a děti přespávající ve stanicích metra. Divocí bojovníci obávané jednotky. Desítky minut před napřaženou hlavní. Nenávist k Putinovi, tolerance k Rusům. To jsou obrazy, které mi zůstávají před očima z měsíce stráveného v obléhaném Kyjevě.
Vyhlášení války mě zastihlo na čáře bojů mezi Ukrajinou a separatisty. Vydal jsem se do Kyjeva a potkával ty, kteří chtěli nebo potřebovali před ruskou armádou ujet, i ty, kteří se naopak chtěli postavit s kalašnikovy proti tankům. Poznával jsem, že Rusko ani Ukrajina už nebudou jako dříve.
Osm let se tam střílí, boje mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou si vyžádaly spoustu životů. Teď se spor o osud samozvaných republik na Donbasu stal pro Putina záminkou k rozpoutání války s Ukrajinou. Ještě před invazí jsem se vydal na tři týdny do oblasti napětí a poslouchal příběhy místních lidí. Třeba důchodce Viktora, který viní ukrajinskou armádu, že mu zabila ženu. Nebo jeho vnuka Danila, jenž plánoval, že bude Ukrajinu bránit se zbraní v ruce.
Letos je to třicet let, co se rozpadl Sovětský svaz. Pro mnohé měla tato událost příchuť apokalypsy, jiní se vrhli do hledání nových cest. Na Sibiři se jeden dopravní policista prohlásil za Syna Božího a odvedl své ovečky do hlubokých sibiřských lesů budovat nový svět. Po letech se radikalismus vytratil, z vissarionovců se stala spořádaná komunita skvělých řemeslníků. I prezidenta Putina podporovali. Nebylo jim to však nic platné.
Jak si dnes připomínat bitvu na Bílé hoře – tu čtyři sta let starou potyčku s dalekosáhlými důsledky nejen pro náš národ, ale pro celý středoevropský prostor? Jako národní trauma srovnatelné jen s podzimem 1938 a srpnem 1968? Vzpomínáním na kleštěmi vytržený jazyk Jana Jesenia, jednoho z popravených českých pánů? Nebo snad vztyčováním mariánských sloupů? Sto kilometrů od Prahy žije chlápek, který si na teoretizování nepotrpí – a přece je pro něj Bílá hora a třicetiletá válka každodenní současnost. Puškař Miloš Skrbek.
Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. „Můj milý. Studoval práva, pak šel na vojnu. K dělostřelectvu. Zbývalo mu odsloužit tři měsíce, když ho 2. října zabili,“ říká mi arménská dívka Gohar u hrobu dvacetiletého mladíka. O Náhorní Karabach – Arcach, jak říkají tomuto území uprostřed Ázerbájdžánu Arméni – se opět bojuje. Je to ale konflikt, který nemá žádné dobré řešení.
Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Fotoreportér Stanislav Krupař už léta dokumentuje obnovu šamanistických tradic na jižní Sibiři. Zaznamenává tak nejen směs prastarého náboženství, magie, mysticismu a rituálů, ale vlastně také snahu malých sibiřských národů znovu nalézt a uchovat si svou identitu v měnícím se světě. V době, v níž se jejich ovčí pastviny před očima mění v povrchové doly, kdy se z jurt utíká do paneláků a bubny se vytrácejí a nahrazují je čínské smartphony.
Jarní prezidentské volby na Ukrajině nebyly jediným momentem, kdy se rozhoduje, jak bude tato země v budoucnosti vypadat; zda se vymaní ze starých sovětských kolejí a zda se jí podaří dostat z divokých kapitalistických nepořádků. Jde také o čistou přírodu. A i tahle válka už má své padlé.
V tom dobrodružství jsou tři kluci a jejich sobí stádo, stromy divoké tajgy ruské Sibiře, pláně surové tundry, raněný medvěd, otrávené jezero i čínští těžaři. A také signál mobilního telefonu, který se nechá chytit tak obtížně jako ostražitý vlk.
Za Uralem, dva tisíce kilometrů na východ od Moskvy, bojuje malý sibiřský národ Chantů. V nerovné bitvě čelí neústupný zarputilý šaman ropnému gigantu Surgutněftěgazu. Pastevec sobů srostlý s krajinou proti všemocným těžařům. O přežití už nejde – je to zápas o vlastní důstojnost. Krev země, jak Chantové ropě říkají, se stala jejich prokletím.
