Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Fotoreportér Stanislav Krupař už léta dokumentuje obnovu šamanistických tradic na jižní Sibiři. Zaznamenává tak nejen směs prastarého náboženství, magie, mysticismu a rituálů, ale vlastně také snahu malých sibiřských národů znovu nalézt a uchovat si svou identitu v měnícím se světě. V době, v níž se jejich ovčí pastviny před očima mění v povrchové doly, kdy se z jurt utíká do paneláků a bubny se vytrácejí a nahrazují je čínské smartphony.
Jarní prezidentské volby na Ukrajině nebyly jediným momentem, kdy se rozhoduje, jak bude tato země v budoucnosti vypadat; zda se vymaní ze starých sovětských kolejí a zda se jí podaří dostat z divokých kapitalistických nepořádků. Jde také o čistou přírodu. A i tahle válka už má své padlé.
V tom dobrodružství jsou tři kluci a jejich sobí stádo, stromy divoké tajgy ruské Sibiře, pláně surové tundry, raněný medvěd, otrávené jezero i čínští těžaři. A také signál mobilního telefonu, který se nechá chytit tak obtížně jako ostražitý vlk.
Za Uralem, dva tisíce kilometrů na východ od Moskvy, bojuje malý sibiřský národ Chantů. V nerovné bitvě čelí neústupný zarputilý šaman ropnému gigantu Surgutněftěgazu. Pastevec sobů srostlý s krajinou proti všemocným těžařům. O přežití už nejde – je to zápas o vlastní důstojnost. Krev země, jak Chantové ropě říkají, se stala jejich prokletím.
Na východě Ukrajiny se už tři roky táhne konflikt, kterému kyjevská vláda říká vyhýbavě „ATO – antiteroristická operace“. Separatisté a jejich mocný podporovatel Rusko prezentují tyto boje v duchu sovětských hesel jako válku s fašismem; sebe samé pak představují jako obránce těch správných slovanských hodnot. Jak se dá v tomto ovzduší kriticky informovat o válečnících s hákovými kříži a nestat se nástrojem propagandy?
Více než dva a půl roku po masakrech páchaných hrdlořezy z Islámského státu se jezídové začínají pomalu a opatrně vracet do svých domovů v Kurdistánu v severním Iráku. Mnozí příslušníci této unikátní, v dějinách často pronásledované náboženské skupiny však raději dále zůstávají v Evropě, především v Německu – tam jich žije na sto tisíc. Jezídským dívkám, které byly systematicky znásilňovány bojovníky ISIS, nyní možná budou pomáhat i psychoterapeuti vyslaní Českou republikou.
Otevíráme fotoreportáž Stanislava Krupaře, kterou jsme publikovali v srpnovém magazínu Reportér. Právě za tuto sérii dostal nyní autor cenu Czech Press Photo 2016 v kategorii Problémy dnešní doby.
Příběh devatenáctileté odstřelovačky Táni, která bojuje v Doněcku proti ukrajinské armádě.
