Narodil se v roce 1928 v Praze. S prožitkem světové krize kapitalismu a německé okupace Československa, umožněné selháním západních demokracií – komunista. Se sílící zkušeností z totality – jeden z mluvčích ´Pražského jara 1968´. Po ruské okupaci – spoluautor textu Charty 77, které dal název. S ženou Jelenou Mašínovou, scenáristkou, 1979 násilně vynesen do Rakouska. Dnes občan obou států. Autor padesáti divadelních her a dvanácti románů uvedených a vydaných na všech kontinentech, i hraných a televizních filmů, žije zas v Praze a v Sázavě. Více na www.pavel-kohout.com/
Pondělí 9. května, soud na Ovocném trhu v Praze. V den, kdy se u nás slavíval konec války, než nás osud vrátil ze zajetí politického Východu na domovský Západ, pokračovala letos, jak se mi jeví i nadále, východním způsobem kauza Stát proti trojici Sedláček a spol., která měla předstíráním nikdy nekonaných akcí ekonomické diplomacie pro Asii okrást ministerstvo zahraničí o zhruba 1 400 000 korun. Od roku 2009 do dneška ale:
Jako pohádkové bylo nebylo zní tvrzení žijících pamětníků, že v Praze stála před půl stoletím největší socha v Evropě jako část největšího sousoší na světě, viditelného téměř z celé Prahy. Nesčetné fotografie i filmy to však potvrzují. Režisér Viktor Polesný připravuje teď pro Českou televizi o té politické frašce a lidské tragédii hraný film nazvaný Monstrum. A nad Čechovým mostem se opět zjeví na původním místě a v původním měřítku nestvůrně zvětšená hlava Josifa Vissarionoviče Stalina.
… Čína potřebuje svůj čas, jako jej potřebovala naše Evropa, která se civilizovala k demokracii a míru celé tisíciletí, a k Unii se prodírala křižáckými výpravami, pálením kacířů i čarodějnic, koncentráky i gulagy. Jaké zázraky je možné očekávat od půldruhé miliardy lidí v gigantické zemi, která začala vystupovat z temnot teprve před půl stoletím?“
Televize Barrandov vysílala upoutávky na ten pořad celý týden před ním. Název „To byl váš rok 1977“ sliboval, že si připomeneme, co jsme nestačili, když jsme onen čas, snad nejdůležitější v našich životech, prožívali. Ve středu 16. března večer jsme zasedli před obrazovku. Když jsme po dvou hodinách vstali, věděli jsme, že „tato země není pro starý“.
Nároží pražské ulice. Z okna v patře pozoruje svět penzistka. Po chodníku se sem doloudá muž v šusťáku. Z protějšího chodníku k němu náhle přejde muž v bundě.
„Alžbětinské drama z léta Páně 1948“ – takový podtitul zvolil autor pro divadelní hru o komunistickém převratu v Československu v únoru 1948. Výňatek z ní, který se týká úlohy prezidenta Beneše, přináší v tomto čísle u příležitosti výročí „únorových událostí“ exkluzivně magazín Reportér.
Pravdu utlačují totalitní režimy tak, až se chová jako pára: uniká a mění se v opak vyhlašované lži, takže normální občan ví své. V demokracii se pravda skrývá sama, jelikož si ji každé médium upravuje dle svých potřeb či pokynů majitele. Když se na některé verzi shodne většina z nich, občané ji vášnivě přijmou za svou, ač nemají jiný důkaz než „masový ohlas“. To může odcizit i přátele.
Čechoslováci První republiky byli hrdí. Na svého prezidenta Masaryka, jehož lídři světa ctili tak, že ho nechali založit stát, který spojil Čechy, Slováky, Němce, Poláky, Maďary, Rusíny a Židy v druhé Švýcarsko. Na své legie, tak úspěšné na frontách velké války. A na svou demokracii, jež při všech slabostech (jak dobře je známe dnes!) zaručovala práva a svobody sousedům upřené.
Jesličky. Dítě. Maria a Josef. Betlémská hvězda. Tři králové a lid s dary. Zvířectvo od volka s kravkou až po velbloudy. Stromeček, řetězy, koule. Svíčky, prskavky, purpura, františek. Koledy ve všech jazycích Páně. A k tomu pohádka všech pohádek, že nám, náám nááródíil se… Křesťanské Vánoce, jak je po celém světě civilně slaví i nevěřící. Po celém? Hodně přehnané!
