Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv, v níž se ke každému roku jeho života vztahuje jedna mikropovídka. V minulém čísle jsme jich přinesli šest o letech 1928–1933, v tomto vydání přinášíme ukázky z různých let.
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv. Přinášíme ve dvou dílech minipovídky, vztahující se k prvním dvanácti letům autorova života. Zde první díl.
Byl jednou čas, kdy roušky nosili pouze muslimky a čínští mimové hrající ženy. A byla jednou země s dvěma národy, nesoucí tři čtvrti století společné jméno. Zemi rozdělili kohouti, aby mohli zobat na více dvorcích. A masky si nasadili všici bez rozdílu, když je chtěl slupnout korunovaný výr z Číny.
Na italském ostrově Capri slaví německý architekt a jeho manželka – společně se svou velkou rodinou – šedesát let od svatby. Tak začíná povídka psaná pro červencový Reportér.
Čtenářům majícím problém s výškami radí autor tuto povídku raději přeskočit.
Spisovatel Pavel Kohout se obrací na nejvyššího poštmistra v zemi.
Na dohled od pražského Mánesa leží na nábřeží pět restaurací: levantská, thajská, všeasijská, česká drahá a česká lidová. O té bude hlavně řeč, protože v souběžné ulici, kde už je prodejna halal potravin, nově otevřeli Korejci a Indové. Hledat se bude příčina mizení dobrých a přitom cenově dostupných lokálů, po nichž touží jazyk většiny Čechů.
Poslední ze série pravidelných fejetonů Pavla Kohouta pro magazín Reportér. Autor jeho prostřednictvím předává žezlo své dceři Tereze Boučkové.
Minihra na vánoční téma.
Za „normalizace“ z naší rodiny nešel volit nikdo. Snaživci nosící urny k nám domů marně prosili, ať jim nekazíme stoprocentní účast. Od klíčobití volíme vždy, ale roky v Rakousku nás naučily neřídit se emocemi, nýbrž rozumem. Jsme „střídaví voliči“ vybírající z nabídky to v danou chvíli nejprospěšnější s vědomím, že nás většina jiných opraví…
V úterý 19. července se do životní cesty spisovatelky Jeleny Mašínové postavil v sázavské vilce druhý schod do prvního poschodí. Dopadla pozadu na místo, kde záda ztrácejí slušný název, a pak na zátylek, takže hlava krvácela. Rodinná lékařka a naštěstí i sousedka Romana Gübelová ji ihned ošetřila. Protože padlá svedla vyjít do ložnice, jevilo se nejrozumnější počkat na ráno.
Kdo už z lidí vnímá vzduch? Kdo na to má myšlenky a čas? Nejspíš jen ten, jemuž kdosi hodí přes hlavu pytel z plastu a u krku jej utáhne, pozná už za pár vteřin, že vzduch byl to základní, co chtělo jeho tělo. – A kdo už u nás dnes vnímá čtvrt století trvající svobodu? Nejspíš jen ti, kdo už zažili její ztrátu a poznali, že svoboda byla to zásadní, co potřebovala jejich duše.
