Na úplném konci války nařídil Walter Hauck řečený Krvavý Walter vypálení Leskovic na Vysočině, kde se místní lidé se zbraněmi postavili prchajícím Němcům na odpor. Většina dospělých mužů byla zastřelena nebo uhořela. Vlastimila Holakovská, které byly v té době čtyři roky, přečkala tragédii v lesním úkrytu, její rodiče zachránila jáma na vápno a podestýlka u zvířat. Vesnice musela být znovu postavena, Krvavý Walter zemřel v roce 2006.
Prošel téměř všechny nejslavnější a nejnáročnější treky světa. „Byly to fantastické zážitky, ale často jsem si říkal, proč něco takového není u nás,“ přibližuje Martin Úbl, co předcházelo jeho projektu Stezka Českem. Trasa víceméně kopírující státní hranice si během dvou sezon získala velkou popularitu, a to i díky fenoménu takzvaných „trail angels“ – lidé žijící v její blízkosti nabízejí pomoc v případě nouze. Na cestu se vydávají i úplní začátečníci a jejich historky jsou až neuvěřitelné.
Z periferie do Evropy.
Fuj, už ten sajrajt zase kvete! Podobnou hlášku pronesl či zaslechl snad každý Čech. Olejnina, která se kromě potravinářského využití přimíchává do pohonných hmot, se stala symbolem „babišizace“ či „agrofertizace“, případně zdrojem láteření na Evropskou unii, která stojí právě za jejím využitím v rafineriích. Taková zloba ale není fér: řepka může být velice prospěšná. U příležitosti žluté záplavy odemykáme článek z dubnového Reportéra.
Jeho fotografie z pražského sídliště Jižní Město představují jeden z vrcholů tuzemské dokumentární tvorby. „Myslel jsem si, že skoro bořím režim. A dneska si lidi dávaj knihu mých fotek k Vánocům pod stromeček, protože jsou z nich naměkko,“ říká Jaromír Čejka a dodává: „Moje doktorka mi nedávno říkala – Ježišmarja, teprve teď vidím, jaký krásný věci jsme tam prožili!“ Vynikající český fotograf zemřel v sobotu 15. dubna v den svých 76. narozenin. Jeho památku připomínáme rozhovorem, který vyšel na webu Reportéra v březnu 2021.
O tom, jak média dokáží ohýbat češtinu.
Několik let objížděla rodina Jančaříkova trhy po celé republice včetně pražské náplavky. Tehdy pan Jančařík vyráběl boty v pronajatých nebo zapůjčených dílenských provozech a spíš jako své hobby. Až souhra neblahých okolností je přiměla k odvážnému kroku: rozjezdu firmy s vlastním zázemím. Nyní jejich podnikání roste, o kvalitní české boty je zájem. Co se týče dopadů na život rodiny, nejsou „Jančaříci“ úplně zajedno.
Odvahu ke svobodomyslnosti čerpala z atmosféry šedesátých let. Po sovětské okupaci odmítla jít k volbám, Chartu 77 podepsala mezi prvními, uvažovala o emigraci, kterou jí rozmluvil otec jejího prvního dítěte Jiří Dienstbier. Za normalizace Jarmila Johnová spoluzakládala organizaci Pražské matky, po revoluci se zasloužila mimo jiné o přednost chodců na přechodu.
V osmnácti měl našlápnuto stát se ligovým fotbalistou, ale dal přednost vysoké škole. Po revoluci studia přerušil a odjel s kytarou a partou kamarádů z rodné Příbrami za dobrodružstvím do Evropy – živili se hraním na ulicích. Dnes je Antonín Barák uznávaným expertem na metodiku mládežnického sportu, průkopníkem projektu Trenéři ve škole a otcem hráče stejného jména, který působí v italské Florencii a nedávno skončil na druhém místě v anketě Fotbalista roku.
Nejméně hodin tělocviku v Evropě, zoufalé pohybové dovednosti. „Bojíme se děti nechat udělat kotrmelec, aby si nezlomily vaz,“ zní ze sportovních klubů. Současně mnoho odvětví hlásí rekordní zájem rodičů, kteří se snaží své potomky zvednout od monitorů a rozhýbat. Po dvou letech covidového polospánku přibývá i díky populačně silným ročníkům malých fotbalistů – a nejen jich. Chybějí ale sportoviště a především trenéři.
U otce viděl, že statečnost existuje – Karel Procházka za války rozšiřoval ilegální časopis a sháněl peníze pro lidi odhodlané bojovat proti Němcům. Rodina tehdy žila na zámku, který sloužil jako sirotčinec a starobinec. Jiřímu Procházkovi nebylo ani dvacet, když byl totálně nasazen do továrny Junkers. Pomáhala mu i křesťanská víra, která jej podržela i později.
