Společného času, který tráví rodiče s dětmi, v uplynulých měsících výrazně přibylo. Přináší to rodičům a dětem užitek, nebo se spíš navzájem ničíme? Jarní vlna epidemie se nesla ve znamení ujišťování, že si v rodinách alespoň budeme víc nablízku. Zimní lockdown už příliš důvodů k podobnému konejšení nenabízí. Východiska naštěstí pořád existují.
Stejně jako dítě nelze jen trestat, potřebuje i společnost pozitivní impulzy – například k testování a sebeizolaci. „Než zabere očkování, je ve hře řada měsíců, které mohou proběhnout v relativně lepším provozu, anebo mezi čtvrtým a pátým stupněm lockdownu. Záleží i na motivaci lidí, kterou vláda podceňuje,“ říká sociolog Daniel Prokop, jehož agentura PAQ vypracovala už několikáté pokračování výzkumu Život během pandemie.
Národní poklad, nebo vodní prase? Žádná jiná ryba nemá mezi Čechy tak rozporuplnou pověst. Někdo si bez ní neumí představit Štědrý večer. Jiným smrdí bahnem a může za špinavé rybníky. Další vidí hlavně utrpení při výlovech a v kádích. Našli jsme restauratéra a rybníkáře, kteří českému kaprovi chtějí vylepšit pověst. A udělat z něj lahůdku, nad kterou by už nebylo tak snadné se ofrňovat.
Stát vrátil rodině jejich statek ve zbědovaném stavu. „Za komunistů tady hospodařil jeden známej soudruh. Nepřál bych vám vidět ten bordel,“ říká sedlák Pavel Srna z Mirošova na Vysočině. Kromě desítek hektarů polností a lesů – společně s matkou a partnerkou – pečuje o čtyři rybníky, v nichž vyrůstají kapři pro vánoční trh. Co obnáší chov tradičních českých ryb a jaká jsou úskalí při jejich prodeji?
Pohráváte si s myšlenkou na koupi výtvarného díla? „Stačí mít pár tisíc a můžete sbírat super kvalitu,“ říká Olga Trčková z pražské DSC Gallery, která se netají tím, že za klíčové měřítko považuje i možnost finančního zhodnocení obrazů či soch. Nabádá: „Zapomeňte na Fillu nebo Špálu. Výtvarné školy jsou plné talentů, jejichž práce může mít brzy mnohonásobnou cenu.“
O národní hrdosti.
Na jižním okraji Brd mrholí, před prodejnou přesto stojí fronta. Lidé čekají trpělivě a v uctivých vzdálenostech. Z okresky, která spojuje Blatnou a Březnici, odbočují k parkovišti lemovanému nově vysazenými stromy a reklamními vlajkami další auta. Dva zaměstnanci družstva rozkládají stříšku, aby zvětšující se hlouček nemusel moknout.
Hrdinové následujících příběhů bojovali s těžším průběhem nemoci covid-19. I když na tom byli v některých fázích onemocnění dost špatně a některé to při jejich věku a kondici hodně zaskočilo, neztráceli naději a nakonec vir udolali. Pomáhala jim v tom i pacientská skupina, kterou na sociálních sítích založily spoluautorky následujících textů.
Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. Šíleně dlouhý text, který v polovině října zveřejnil Petr Holý na svém webu Nihilista na balkonu, se stal senzací sociálních sítí. Sdílel jej prorektor Univerzity Karlovy či šéfredaktor časopisu Vesmír, přečetlo si jej čtvrt milionu lidí. „Naštvala mě moje bublina, a hlavně někteří lékaři a jeden ředitel nemocnice,“ přibližuje svoje pohnutky autor – někdejší úředník ministerstva vnitra a dnes řidič pražských tramvají.
Po více než pětatřiceti letech u evangelíků se dala ke katolíkům. A vstoupila do kláštera, který se nachází na okraji Prahy v těsné blízkosti bělohorského bojiště. „V té bitvě měl každý své motivy. Dnes už se nedokážeme vžít do toho, jak kdo co přesně myslel,“ říká sestra Francesca. Je jednou ze šesti benediktinek, které z poutního areálu na konečné zastávce tramvaje číslo 22 vyrážejí v civilu za prací do města. Kříž smíření zde byl vztyčen 8. listopadu.
Obě pracují jako moderátorky a doma mají rodinu. Velkou část dne přitom věnují úsilí pomáhat matkám–samoživitelkám, ale nejen jim. Vedle projektu Fandi mámám rozjely aplikaci Fandimat, která propojuje i další žádosti o materiální pomoc s potenciálními dárci. „Umožnilo nám to prorazit svoji bublinu, některé příběhy jsou fakt síla,“ říkají Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná, čerstvé nositelky Ceny Via Bona, které mluví jedna přes druhou.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. „Amor mio, ty mě tu opravdu necháš samotnou? Proč mi odjíždíš? Lásko, já si pro Tebe k Fidelovi přijedu, jen co budu mít pozvánku. Pak si zajdu na ambasádu do Prahy pro razítko a už poletím, zlato, za Tebou!“ V listopadu uplyne třicet let od chvíle, kdy se všichni Kubánci pracující v Československu museli na příkaz Fidela Castra vrátit domů. Byl mezi nimi i José Ramon López, který tu nechal svou českou dívku. Odjezd Kubánců dokumentoval fotograf ze severních Čech.
