Je zde ticho a klid, v uzavřené rezervaci v Milovicích vládnou zvířata. Na počátku jejího vzniku bylo vyprávění rodičů malému klukovi o tom, kolik kdysi létalo na loukách motýlů. Pak onen kluk vyrostl a zjistil, že to mohla být zásluha kopytníků – koní či skotu, kteří se neživí stravou připravenou lidmi, ale pasou se volně v krajině. A tak vznikla oblast, v níž žijí divocí koně, pratuři, zubři i motýli – a nejen oni. Místo, které nemá potíže se suchem ani povodněmi. V Česku už vznikají další takové oblasti.
Když se zavřely školy a školky, prodloužila se doba, kterou trávíme se svými dětmi, ze zhruba čtyř hodin denně na celý den. „Když si vezmete, že dříve jste měli třeba dva konflikty za den, a čistě si to vynásobíte počtem hodin, výsledek je nasnadě. Navíc ten nárůst obvykle nebývá lineární, ale spíše exponenciální,“ říká psycholožka Šárka Miková. Ale pozor, některým rodičům tento náročný čas naopak prospěl a přinesl jim osvobození.
Pražský magistrát se rozhodl pronajímat část svých pozemků jen tomu, kdo na nich bude ekologicky hospodařit. Bez chemických prostředků proti škůdcům, bez chemických hnojiv. Tomu, kdo dodržuje správné osevní postupy a také vytvoří remízky a cesty.
Není těžké zahlédnout v českých řekách pstruha. Není dokonce ani těžké si jej nasadit do vlastního rybníčku. Jenomže není pstruh jako pstruh. Ti, které rybáři odchovávají a nasazují do potoků a řek, jsou s nadsázkou řečeno hloupé ryby.
Nikdo je nezval, na hranicích je nikdo nekontroloval a dnes u nás žijí a množí se. Patří mezi ně nová krásná miss našeho ptactva vlha pestrá – dále třeba šakal obecný, netopýr jižní, kudlanka nábožná a mnoho jiných. A k tomu ti, o kterých zatím ani nevíme. Seznamte se s našimi novými sousedy z živočišné říše, kteří přišli z jihu do Česka za stoupajícími teplotami.
Zdravotní sestra Petra Kopecká trávila dny koronakrize pečováním o druhé. Chodila za nemocnými, píchala jim injekce a podávala léky. Přesto se na ni spousta lidí dívala skrz prsty. Nedělala to totiž doma. Jezdila z Klatov do německého Fürthu.
Co byste dali za vynález, který by zrecykloval část vašeho domácího odpadu a ještě by z něj vyrobil kvalitní hnojivo? Že jste o něm neslyšeli? Popsal jej už Charles Darwin v roce 1881 – k jeho sestrojení vám v úsporné verzi stačí jen několik starých kbelíků a materiál, který pořídíte za lahev vína nebo dobrou čokoládu. Tím zásadním pro vynález jsou žížaly.
Představte si místo plné zeleně. Místo s jezery tak velkými, že se u nich v létě nebudete nikdy mačkat. S vodou tak chladnou a čistou, že by se dala pít. Místo obklopené kopci tak magickými, že o nich kdysi Goethe básnil, a horami tak vysokými, že vyšplhat na vrchol pro vás bude výzva. Máte to? Vítejte na Mostecku, v regionu budoucnosti. Ne, není to vtip. Ale vedla k tomu cesta tak daleká, že by ji asi nikdo nechtěl jít.
„I ty můžeš být hrdina, neboj se říct si o pomoc, pomoc není kravina, i Batman měl svého Robina,“ říká dětem psycholožka Kateřina Schönová. Její kurz, v jehož rámci se už desetiletí mohou učit hrdinství, je ovšem podstatně komplexnější záležitostí a vychází z podobné výuky pro dospělé. Klíčové například je, že aby byl člověk schopen jednat hrdinsky, musí věřit, že to dokáže.
Tuhle noc už je to potřetí. Ten zvuk, který vás nutí vstát, i když nemáte energii ani na to, abyste otevřeli oči. Vstát, splnit úkol, lehnout si. Někdy to zabere dvacet minut, jindy dvě hodiny. A pak čekat, až usnete. A víte, že za chvíli to tu bude znovu. Spánková deprivace trvá už měsíce a vy netušíte, kdy skončí – ani zda se nepromění v poporodní depresi. Ta zasahuje až devadesát procent čerstvých matek, přesto zůstává do značné míry tabu.
Možná patříte mezi ty, kteří se ho bojí, možná jej ani neznáte – jak jej ostatně poznat ze středu Evropy. Pravděpodobně však víte, že je jedním z nejsilnějších a nejrozšířenějších náboženství světa. A to znamená moc. MOC. Ale co když ne? Německý religionista Michael Blume právě vydal knihu, v níž tvrdí, že islám nejenže není mocný, ale že je velmi nemocný. A může zemřít.
