Skuteční fotožurnalisté by měli jásat, že je digitální revoluce zbavuje povinnosti svět jen popisovat. Už není třeba, aby byli rychle například u nějaké katastrofy, takový snímek může udělat náhodný svědek s mobilem v kapse. Shodli se na tom účastníci konference o roli profesionální novinářské fotografie a porotci letošní soutěže Czech Press Photo, s nimiž hovořila fotografka Liba Taylor.
Ženy a dívky na jedné straně místnosti, muži na druhé. Zvláštní napětí tvořené směsicí ostýchavosti a dychtivosti… Maďarskému fotografovi Peteru Kornissovi učarovala v roce 1967 tančírna v Transylvánii, od té doby se tématu východoevropského venkova věnoval půl století. Jeho výstava na Staroměstské radnici v Praze nese název Touha po věčnosti.
Stefano Carini editoval fotografie ve slavné agentuře NOOR. Pak se mu naskytla příležitost pracovat pro historicky první iráckou agenturu Metrography ve městě Sulaimaniyah. Letos zasedl v porotě soutěže Czech Press Photo. A připravil pro pražský DOX výstavu iráckých autorů. Jmenuje se Před očima: Příběhy Iráku.
Jednu z jejích fotografií tweetovala i Michelle Obama. Ami Vitale však požádala BBC, která fotku jako první začala šířit, aby snímek okamžitě stáhla. Co se tehdy přihodilo si můžete přečíst v dalším rozhovoru ze série, kterou připravuje Liba Taylor se svými slavnými kolegy. Kmenová autorka National Geographic přijala už podruhé pozvání do poroty Czech Press Photo.
Antonio Cossa vyrůstal v Mosambiku, v Portugalsku se zamiloval do české studentky a už sedm let žije v Praze. Přinášíme další rozhovor ze série, kterou pro magazín Reportér připravuje se svými profesními kolegy fotografka Liba Taylor.
„Ve válkách vyděláš jako fotograf víc peněz, ale hlavně je to dobrodružný a vzrušující,“ říká Antonín Kratochvíl. Ve dvaceti letech opustil Československo, fotil nejslavnější lidi světa i největší hrůzy světa. Za pár dní mu bude sedmdesát, ale zůstává pořád stejně břitký. A pro sprosté slovo nejde daleko.
Když skončil v týdeníku Reflex, začal pořádat workshopy a fotografovat svatby. „Za tři svatby můžu jet třeba do Angoly. Vracím se tak vlastně do doby před třiceti lety, kdy jsem začínal. Tehdy jsem si všechno platil sám a byl jsem šťastný, když mi to někdo otisknul,“ říká Jan Šibík.
Nedávno fotila v Iráku hořící ropné vrty, které zapálili prchající bojovníci Islámského státu. Předtím dokumentovala utajenou kamerunskou praktiku, která spočívá v „žehlení“ prsou. Jarmila Štuková však nezaznamenává jen hrůzy tohoto světa: když natočila příběh bangladéšských skejťáků, ozval se průkopník skateboardingu Tony Hawk, jestli video může sdílet.
Proslavily ho snímky z bezútěšné normalizace a z divokých devadesátých let. Nyní Jaroslav Kučera slaví sedmdesátiny a vystavuje v nové pražské galerii.
