Dramatik, publicista, autor divadelních a rozhlasových her, filmový a televizní scenárista. Studoval na ČVUT v Praze, studia však nedokončil a přešel na FAMU, kde vystudoval dramaturgii a scénáristiku. Při studiu přispíval do časopisů Student, Mladý svět, Literární listy a Listy. Pracoval jako scenárista ve Filmovém studiu Barrandov, v Divadle Na zábradlí působil jako dramaturg a šéf činohry. V devadesátých letech pracoval v Lidových novinách, kde byl zástupcem šéfredaktora a vedoucím komentátorů. Od roku 1998 do roku 2014 byl komentátorem MF DNES, spolupracoval také s revuí Svět a divadlo.
Vláda se chlubí výsledkem rozpočtu, ale které státní výdaje jsou skutečně nutné? A za které dostanou daňoví poplatníci opravdu kvalitní služby? Odpověď leží třeba na neopravených dálnicích.
Proč si Zeman vybral místo v řadě „dělnických prezidentů“, ačkoli on sám je pražský intelektuál se vším všudy? A jak si vybírá ty, kterým dá vyznamenání?
Volička našla v den voleb v zákoutí zastrčené uličky peněženku – bylo jasné, že ji tam odhodil zloděj. Volala tedy pozdě večer na policii a stala se z toho taková dlouhá horečka volební noci.
V mezinárodním frmolu by se měla Česká republika pořádně ohánět, koalice místo toho protahuje jmenování Pocheho ministrem zahraničí donekonečna. A vlak ujíždí.
Dávat tituly za nedodělané, opsané či jinak odfláknuté diplomky by na univerzitách nemělo být možné, a přitom to možné je. Je to symbol doby, v níž žijeme.
Toto je fejeton o pravdě a dialektickém sbratření Falmera s Burešem. Jak mohl komunista Filip předložit lživý seznam vlastizrádců? Jednoduše. Vysvětlí nám to marxistická dialektika – podle ní přece může být pravda lež a lež zase pravda, záleží na okolnostech.
Sestavit vládu bez extremistických prvků by bylo možné i dnes, kdyby se demokratické strany dokázaly spojit a poslanci ANO by měli odvahu. Proč je vlastně něco takového jen chiméra?
Češi mají šanci zase jednou vstoupit do dějin. Objevují kriminální demokracii. Babiš vládnoucí coby premiér z vězení by zářil jak vybroušený démant naší lidové demokracie.
Rozkvět nedemokratických stran kontrastuje s nechutí demokratických stran věnovat se rozboru příčin vlastního pádu – málo viditelnou ODS počínaje, věčně bezpáteřními lidovci a planým rebelem Kalouskem konče.
Babiše, byť je z rudé líhně, nezajímá ani Filipův komunismus, ani Okamurovo nacionalistické blouznění. Je praktik, chce moc v hedvábném balení, ne ve smradlavých hadrech.
