Dramatik, publicista, autor divadelních a rozhlasových her, filmový a televizní scenárista. Studoval na ČVUT v Praze, studia však nedokončil a přešel na FAMU, kde vystudoval dramaturgii a scénáristiku. Při studiu přispíval do časopisů Student, Mladý svět, Literární listy a Listy. Pracoval jako scenárista ve Filmovém studiu Barrandov, v Divadle Na zábradlí působil jako dramaturg a šéf činohry. V devadesátých letech pracoval v Lidových novinách, kde byl zástupcem šéfredaktora a vedoucím komentátorů. Od roku 1998 do roku 2014 byl komentátorem MF DNES, spolupracoval také s revuí Svět a divadlo.
„Evropští poslanci se nechali zneužít“ – tu větu by si měli dát nad Agrofert coby blikající neon. Jaký krásný příklad ptydepe, nesrozumitelného jazyka vytvořeného s drtivou pseudologikou.
Žijeme v historických bludech. Říká se, že kdo nepochopil vlastní dějiny, ten je musí prožít znovu. A tak dnes probíhá pokus o převzetí moci různorodým hnutím společného jména Antilistopad.
V době boje proti koronaviru není namístě jednota všech, v níž se nemají kritizovat ministři. Už proto, že se ministři zvládnou zkritizovat vzájemně na internetu sami. A nejen proto.
Nikde není psáno, že svoboda a demokracie jsou věčné. A Babiš je u moci, protože jen pozoruje, co má u lidí úspěch, a drze se staví do čela tomu či onomu, hlavně když je to populární.
Nenechte si nakukat, že o věcech veřejných mají rozhodovat jen jacísi politici-odborníci, které si jednou za čtyři roky zvolíte. A že proti nim nemáte právo demonstrovat.
Divím se, proč stále někteří milují komunismus, když tolik ubližoval. A stejně se divím, že někdo může pořád vyznávat nacismus. Opravdu byste chtěli žít v třetích říších, v sovětských svazech, v kambodžách? To skutečně nevíte, že to nebyly ráje, ale pekla?
Po třiceti letech je jasné: škody, které komunisté napáchali, jsou větší, než jsme si mysleli. A z vajíček, která všude nasázeli, dnes lezou jejich potomci – i když tvrdí, že komunisté nejsou. O tom píše se ve svém pravidelném fejetonu Karel Steigerwald.
Odchod nejúspěšnějšího českého zpěváka středního proudu Karla Gotta a rychle upečený (a rychle odvolaný) nápad na jeho státní pohřeb ukázal, jak tenká je vrstvička naší státnosti.
