I Západ má citlivá témata, jejichž hanobení považuje za společensky nepřípustné a v některých případech i trestné. Přesto naskakujeme na vějičku extremistů, kteří urážení jiných kultur prodávají jako důkaz evropské vyspělosti.
Rostoucí problémy amerického prezidenta ukazují, že loajalita není zboží, které lze koupit penězi. Přinejmenším ne natrvalo. Pokud se jeho politická dráha zhroutí, bude to zásluha lidí, jimiž se sám obklopil.
Není a nemá být povinné vymezovat se proti Agrofertu a Andreji Babišovi. Ale činit tak a zároveň se neštítit jejich peněz, když přeci „jdou na dobrou věc“, dělá z protestních slov jen prázdné zvuky bez obsahu.
Čechům a jejich visegrádským spojencům žalostně nedochází, jak hlubokou jámu si kopou svým destruktivním postojem k evropské imigrační politice.
Direktiva o autorském právu představuje snad nejhorší výsledek evropské legislativy v živé paměti současníka. A Brusel věru není v situaci, kdy by měl hazardovat se svou už tak nalomenou popularitou.
Vymahatelnost práva je v naší zemi nejen dysfunkční, nýbrž vysloveně nebezpečná pro demokracii. Pokud tento problém nezačne vážně zajímat tradiční strany, bude nadále sloužit jako výtah k moci pro extremisty a populisty.
Pomník maršálu Koněvovi – muži, jehož činnost přispěla k dvaceti rokům nesvobody a zabití více než stovky nevinných lidí – představuje ostudu České republiky. Je neuvěřitelné, že si to necháváme líbit.
Nad debatami o velikonočních tradicích lze truchlit, ale přinejmenším jsou příležitostí připomínat si zdánlivě banální pravdy o mezích lidské svobody a soužití s ostatními.
Kdy jindy by se měly politické strany rozhoupat ke změně volebního systému? Sedm z devíti partají zastoupených v Poslanecké sněmovně jeho vinou přišlo o peníze i křesla. Souručenství ANO, SPD a komunistů je dnes se 115 hlasy blízko ústavní většině. Ve férovějším systému by se jejich síla smrskla na 103.
Vládní snaha o návrat praktické výuky do škol sklidila nezaslouženou kritiku. Pokud má Česká republika vystoupit z monotónní řady zemí honících se za moderními přeludy, měla by ovšem své nápady dotáhnout mnohem dále.
Taxíkářské protesty blokující pražskou dopravu znamenají mimořádnou příležitost, jak vyřešit jedno z nejbolestivějších témat hlavního města. Dosavadní praxe zjevně nefunguje, je čas pustit se do „drožkařských“ mafií od základu jinak – a naplno.
Půjdou-li politická jednání o přímé demokracii stejným směrem jako dosud, bude naděje proevropsky zaměřených Čechů muset zachraňovat Andrej Babiš. To nejsou dobré vyhlídky.
