Celý svůj předchozí novinářský život strávil v ekonomické redakci MF DNES, kde ještě jako student ekonomie a práv v roce 1999 vytvářel burzovní zpravodajství a psal články o daních na tehdy jediném počítači s připojením k internetu. Jeho velmi krátká anabáze do světa auditorů skončila šťastně – odešel krátce před pádem Enronu, který vzal sebou i jeho bývalého zaměstnavatele. V roce 2003 se stal editorem, od roku 2007 byl vedoucím ekonomické redakce. Do Reportéra přišel, protože si myslí, že práce musí mít smysl a člověka bavit.
České vyhlídky v boji s covidem-19 se zdály být začátkem léta dobré. Při zachování některých, v podstatě málo omezujících opatření bychom nad pandemií mohli vyhrát. Otázka stojí, zda je toho vláda, respektive stát schopen.
Věřitelé mohou zapomenout na výplatu více než miliardy korun, které napůjčovali podniku předluženého podnikatele Michala Mičky či jemu osobně. Skupina známá hlavně značkami Pietro Filipi a Kara totiž krachuje. Takový je příběh jednoho z velkých hráčů, jehož byznys byl postaven na vydávání dluhopisů, z nichž naprostá většina už nikdy nebude splacena. Právě o něm pojednává druhý díl seriálu magazínu Reportér zabývajícího se toxickými dluhopisy.
Bývalý americký prezident, populární americký herec, podnikatel v letectví… Barack Obama, Morgan Freeman a Richard Branson patřili k hrstce lidí, kteří si se svolením Petra Kellnera mohli zahrát na jeho golfovém hřišti na Britských Panenských ostrovech, kde český miliardář s rodinou střídavě žil. Docela dobře to ilustruje postavení, jakého dosáhl nedávno tragicky zesnulý podnikatel v Karibiku, kde udělal řadu pro něj menších, ale šikovných investic.
To setkání bylo původně naplánováno na hodinu a půl, nakonec se protáhlo skoro na dvojnásobek. Byl konec května 2007 a my jsme se poprvé sešli k rozhovoru s majitelem skupiny PPF Petrem Kellnerem. Pak následovala ještě další dvě interview, v lednu 2009 a dubnu 2012. Byly to zároveň tři poslední rozhovory, které kdy Petr Kellner poskytl českým médiím. Viděli jsme při nich člověka uvolněného, starostlivého i drsně pragmatického.
Ve své podnikatelské kariéře určitě udělal řadu kroků, které byly přinejmenším kontroverzní. Na ostrově Virgin Gorda v Karibiku však na Petra Kellnera vzpomínají opravdu v dobrém. Veřejně se to moc neví, ale český miliardář výrazně pomáhal tamním obyvatelům po ničivém hurikánu Irma, který udeřil v roce 2017.
Lidé, kteří půjčili peníze firmám a teď se marně domáhají vrácení svých peněz. Miliardy, které tečou přes internetová dluhopisová tržiště a zprostředkovatele do různých, někdy pochybných společností. Takový je český svět toxických podnikových dluhopisů, jakási místní zlatá horečka posledních let. Magazín Reportér přináší první ze série článků popisujících tento problém: první díl se věnuje malým investorům.
Co byste chtěl, aby si jednou lidé pamatovali, když se řekne jméno Petr Kellner? Tato otázka padla na závěr rozhovoru, který jsme s Petrem Kellnerem vedli na sklonku jara 2007. Podnikatel, který nyní zahynul při havárii helikoptéry v aljašských horách, tehdy vyslovil přání, aby byla PPF vnímána jako úspěšná evropská firma. „Ale je to těžké, protože nic neprodukujeme – třeba boty, auta a podobně,“ říkal.
Podle Jana Trnky, přednosty Ústavu biochemie a vedoucího Katedry biomedicínských oborů na 3. lékařské fakultě UK v Praze, by všechny vakcíny měly projít standardním schvalováním. Používání léků bez ověřeného účinku na covid-19 považuje za neetické a za odborné selhání.
Matematik a dramatik René Levínský se poslední rok věnuje modelům o šíření epidemie a dopadům protiepidemických opatření na lidské chování. Zásadní chyba se podle něj stala už na podzim, kdy se epidemie vymkla kontrole. Neexistuje zde také respektovaná instituce věnující se ochraně veřejného zdraví a toxická je podle něj i role lobbistů brojících za montovny.
Argumentem, proč se nechat očkovat, i když jste třeba mladší, je takzvaný dlouhý covid. Ten postihuje relativně dost lidí: jde o to, že akutní fázi nemoci překonáte (klidně i snadno), ale dlouho poté vás trápí únava, bolesti kloubů či potíže s dýcháním.
Vedoucí oddělení jednoho z ústavů Akademie věd ČR upozornila na nesrovnalosti v odborném článku, přitom se zjistilo, že podobné podivnosti se objevily v dalších článcích týchž autorů. Etická komise ústavu jí dala za pravdu, i když prý nelze říci, zda šlo o úmyslné falšování dat. Výsledek? Mimo jiné to, že ona vedoucí oddělení musela ústav opustit. A šéfka Akademie věd jí sdělila cosi ve smyslu, že „hrát si na Husa za všech okolností není rozumné“.
