I mezi seniory jsou lidé s jinou než heterosexuální orientací. Samozřejmost, se kterou ovšem společnost, včetně domovů pro seniory, příliš nepočítá. Stejně jako s tím, že i staří lidé chtějí vést intimní život. „V dotaznících, které se vyplňují při nástupu do domova, je potřeba nemít pouze kolonku ,ženatý/vdaná/‘, ale i ,registrovaný/á‘,“ uvádí jako příklad respektujícího přístupu Jaroslav Lorman, ředitel organizace ŽIVOT 90.
Za znásilnění, kdy byla oběť přivázána k topení nebo svázána v kufru auta, dostali pachatelé podmíněný trest. I to lze dohledat v rozsudcích uveřejněných na Beztrestu.cz. Jednou ze členek spolku je advokátka Lucie Hrdá, která dlouhodobě upozorňuje na bagatelizaci sexuálního a domácího násilí českými soudy. A nejen jimi.
Mozek je jako park a neuronové dráhy jako cesty v něm. Ty, po kterých chodíme nejčastěji, se rozšiřují, stejně jako neuronové spoje, které aktivujeme nejvíce, říká neurobiolog Čestmír Vejmola z Národního ústavu duševního zdraví. Proto bychom si měli dávat pozor na to, co se nám honí hlavou. Zanechává to v ní stopy.
STB o nich vedla „růžové seznamy“. Vyslýchala je, vyhrožovala, že když nepodepíší spolupráci, roznese o nich, že jsou „teplí“ a šíří HIV, přijdou o práci, pověst i děti. Homosexualita byla do roku 1961 trestná a i poté musely homosexuální ženy a muži žít své lásky v utajení. „Přitom je odmítáme uznat za oběti komunistického režimu, jako by trpět za své politické názory či víru bylo morálně výš než trpět za svou identitu,“ říká Jana Jablonická-Zezulová, historička a spoluautorka venkovní výstavy „Loading: Love“ o gay historii v Česku, Slovensku a Maďarsku.
Některým rodičům posloužil nouzový stav jako výmluva, proč nepředat děti bývalému partnerovi. Kde bylo domlouvání na péči problém už dřív, pandemie konflikty ještě vyhrotila. „Střídavka někdy připomíná zákopovou válku. Rodiče dítě po převzetí od expartnera rychle převlékají do ‚svého‘ oblečení, vozí na ‚své‘ kroužky a odmítají, aby dítě u sebe mělo mobil od toho druhého,“ popisuje rodinná advokátka Petra Andršová.
Strava souvisí s naším zdravím víc, než se obecně předpokládá. Určuje totiž kvalitu prostředí ve střevech, tzv. mikrobiotu. Ta ovlivňuje nejen trávení, ale i imunitu a dokonce i psychické zdraví, myšlení, emoce a chování. Výsledky vědeckých studií naznačují, že jednou se budou „skrze střeva“ léčit mnohé nemoci včetně deprese, úzkostí, autismu a možná i covid-19. „Podle některých výzkumů k jeho léčbě přispívá i podávání probiotik,“ říká Helena Tlaskalová-Hogenová, předsedkyně České mikrobiomové společnosti ČLS JEP.
Básnický svět Daniely Fischerové je plný hravých nápadů i vytříbených jazykových hříček. „Ale tomu přece děti nebudou rozumět,“ je podle ní nejhloupější námitka redaktorů a dramaturgů tvorby pro děti. „Děti přece jsou zvyklé nerozumět světu,“ namítá držitelka Ceny Českého PEN klubu.
Nejedí, nespí, nemyjí se, potřebu vykonávají do kýblu pod stolem. Na něm mají počítač a „paří“ hry. Třeba i šestnáct hodin v kuse. Do školy nechodí, na kamarády kašlou, na rodiče taky. Ti dítě, po mnoha neúspěšných pokusech o domluvu, dovedou k odborníkům na závislosti. V tom lepším případě. „Třetinu klientů dovedeme ke změně chování, třetina to vzdá hned po prvním sezení,“ říká o léčbě digitálně závislých mladistvých Jaroslav Vacek z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.
Nejprve se jí začaly dělat kouty, do čtyř měsíců přišla o všechny vlasy, obočí, řasy i chlupy. „Na svoji novou podobu jsem si musela zvyknout, jinak vypadá i stín, který vrhám,“ říká Tereza Drahoňovská o sžívání s onemocněním zvaným alopecie. Zpočátku nosila paruku, dnes chodí hrdě holohlavá. O svém životě Bez vlasů vydala s kreslířkou Štěpánkou Jislovou komiks.
Čtyřicet let socialistické péče mnoho památek nepřežilo. Většina beznadějně chátrala, některé před cílenou likvidací zachránil rok 1989. Jak jsme se s komunistickým dědictvím v této oblasti dokázali za třicet let vypořádat? Třicet příběhů obnovy památek za posledních třicet let popisuje kniha Dědictví pout zbavené vydaná Národním památkovým ústavem. Knížku lze chápat i jako neobvyklý zdroj tipů, na která místa Česka se vydat.
Když se ve francouzských médiích mluví o radikalizaci mládeže a džihádistech, mezi časté hosty patří i Nadia Remadna. Sociální pracovnice, která zná život v problémových čtvrtích z první ruky, napsala knihu Jak jsem zachránila své děti s podtitulem Dříve jsme se báli, že se z dětí stanou kriminálníci, dnes se děsíme, aby se z nich nestali teroristé.
