Známý český fotoreportér. V letech 1990–2002 vedoucí fotooddělení MF DNES a zakladatel fotografické agentury MAFA, od roku 2003 volný fotograf. Držitel ocenění za nejlepší sportovní fotografii roku 1986, 1996, 1997.
Odcházení, Příběhy obyčejného šílenství, Protektor, Iluzionista, Snowpiercer, Underworld, Unlocked. Tyto filmy mají společné
jedno jméno: filmového architekta Ondřeje Nekvasila.
Až se budou v polovině března vyhlašovat ceny Grammy, bude český hudebník Ondřej Pivec zřejmě dost napnutý. Nominováno je totiž album amerického jazzmana Gregoryho Portera, na kterém ho Pivec provází na elektromechanické Hammondovy varhany. Druhou nominaci má za píseň skupiny The Baylor Project, kterou produkoval.
Natalie Dufková je výraznou mladou návrhářkou. Za sebou má
půlroční stáž v Tokiu u japonské značky MATOHU, účast na
Shanghai Fashion Week SS2020, Fashion Clash v Maastrichtu
a pravidelně své práce představuje na Bunka Fashion Graduate
University v Tokiu.
Pamatujete si, čím jste chtěli být, když vám bylo deset dvanáct let? Jiří Rožeň v té době zpíval ve sboru a jako klavírista vystoupil s orchestrem. Tehdy začal pokukovat po práci dirigenta. Líbilo se mu, že má možnost skladby studovat, připravovat a dávat do nich také trochu sebe sama. Dnes už mu dvanáct není, ale třicet také ještě ne a ve světě hudby patří k výrazným tvářím.
Ten, co zešílel a odjel malovat do Amazonie. Tak by mohlo znít indiánské jméno malíře Otty Plachta. Po revoluci potkal na vernisáži svých obrazů v americkém Miami peruánského šamana a výtvarníka Pabla Amaringa a odjel za ním do džungle. I díky šamanským rituálům se propojil s přírodou natolik, že s ní svázal tvorbu i život. Od té doby je rozkročený mezi Českem a Peru.
Cítí se plná síly, energie. Snad za to může jarní karanténa způsobená covidem. „Odpočala jsem si,“ říká Kristýna Němečková, sólistka baletu Národního divadla a držitelka Ceny Thálie z roku 2015. Teď je zpátky na scéně. Tam, kde je jí nejlépe.
Kdybychom se v únoru zeptali režiséra Jana Hřebejka, co plánuje na začátek léta, uslyšíme jasnou odpověď: „Budu uprostřed natáčení televizní minisérie Pozadí událostí, a když to vyjde, odskočím si na karlovarský festival.“ Ze všeho sešlo, přibylo volného času, a tak se na Hřebejkův hausbót, kotvící při smíchovském břehu vltavském, vydal fotograf Herbert Slavík.
Věhlasný festival nového cirkusu Cirque de Demain se koná v Paříži od roku 1977. Až letos v lednu se ho zúčastnil první Čech: čtyřiadvacetiletý Filip Zahradnický. „Žonglér musí být trochu ADHD,“ říká.
Její dílo nedávno koupilo slavné pařížské Centre Pompidou, vyšel o ní článek v New York Times. Má z toho stejnou radost, jako když se může vypravit s dcerami za včelami své tety do Kasejovic u Nepomuka.
Byl jednou čas, kdy roušky nosili pouze muslimky a čínští mimové hrající ženy. A byla jednou země s dvěma národy, nesoucí tři čtvrti století společné jméno. Zemi rozdělili kohouti, aby mohli zobat na více dvorcích. A masky si nasadili všici bez rozdílu, když je chtěl slupnout korunovaný výr z Číny.
Je posedlá varhanami: „Když na ně hraju,“ říká, „tak mám pocit, jako by mnou proudila očistná síla.“ Jmenuje se Kateřina Chroboková a vystupuje pod uměleckým jménem Katta. Je drobná, ale nepřehlédnutelná – už proto, že ke svému nástroji usedá bosa. Často při hře vroucně zpívá. Někdy bývá éterická, jindy zemitě živelná, a tím vším zaujala fotografa Herberta Slavíka.
