Obě začaly studovat architekturu a obě došly ke stejnému závěru: pokud chtějí v oboru něco změnit, nebude to tak, že budou klasicky navrhovat domy. Zajímala je udržitelnost: aby stavby, ale i celé čtvrtě či města obstály po ekologické i ekonomické stránce. Karolína Barič a Kateřina Eklová proto nedávno společně založily iniciativu Rethink Architecture. Jejich přáním je, abychom víc mysleli na přírodu, když chceme stavbou kus přírody ubrat.
Stačí se pečlivě starat o vinice. Bez chemie. A ve sklepě se sudy už pak není třeba nic zásadního dělat. Vinařů, a ovšem i vinařek s tímto přístupem poslední roky přibývá. Jejich produkty si postupně získaly uznání špičkových restaurací. Kromě šetrného přístupu k přírodě přináší tento směr pestrost chutí skrytou v lahvích. Ne každému musí to či ono víno označované za autentické či naturální chutnat – ale dost lidí už se taky do něj zamilovalo.
Pandemické restrikce, včetně zavřených škol, se podepisují na psychice adolescentů. Během puberty hledáte, kdo jste, kam patříte, co vás baví. K tomu nutně potřebujete vrstevníky a to i ty, s nimiž si nerozumíte. „Je potřeba si uvědomit, že v rámci ,kmene‘ potkáváme ,i ty druhé‘, kteří nepatří do naší party, nejsou naši nejlepší kamarádi. Proti nim se vymezujete a i tím se stáváte sami sebou,“ vysvětluje Vlaďka Bartáková, psychoterapeutka a matka čtyř synů, z nichž tři jsou zrovna v pubertě.
Tvrdíme dětem, že dárky nosí Ježíšek. Pak máme výčitky, že jim lžeme. Podle význačného českého filozofa Jana Sokola by ale každé dítě mělo ve svém životě zažít něco nečekaného, hezkého, neobvyklého. „Poučení z betlémského příběhu je v tom, že čeho na světě užíváme, dostáváme zadarmo. Na poli se sice musí pracovat, pak ale obilí vyroste samo. Za to, že svítí slunce, také nikomu neplatíme. I to, že jsme se narodili, je dar,“ říká Jan Sokol.
Na počátku byl nápad, jak udělat Telč ještě přitažlivější. Nakonec to ale vypadá, že tým tří mladých lidí bude postupně zatraktivňovat více měst. Jejich originální venkovní hra Nachozeno vychází v době, kdy mnozí z nedostatku jiných možností objevují krásy české země intenzivněji než dříve. Nepotřebujete přitom mobil ani internet: hrajete s obálkami, mapou a kartičkami.
Vystudovala filmovou vědu a jako manažerka se v Národním filmovém archivu podílela mimo jiné na digitalizaci sbírek. Nebyla ale šťastná. Pak objevila kouzlo starého řemesla, koupila si tkalcovský stav a začala tkát šály. Už pár let se tím živí. „Začala jsem dobře spát, přestala se přejídat a zjistila, že toho k životu moc nepotřebuji,“ říká Anna Batistová, která tvoří pod značkou anniné.
Pracoval na historicky prvním českém seriálu #martyisdead, který získal mezinárodní cenu Emmy, obdobu filmových Oscarů. „Elegance Martyho je v tom, že přístupnou formou podává drsné téma kyberšikany,“ říká Jindřich Kravařík, který stojí za hudební a zvukovou složkou oceněného seriálu. S Jindřichem jsme probrali i to, proč v kině některé filmy „řvou“ a jak se zvučí představení v Austrálii.
Začalo to před sedmadvaceti lety jedním dopisem do vězení a stala se z toho celoživotní náplň, práce na plný úvazek. Eva Carbolová pomáhá vězňům přečkat život za mřížemi a vypořádat se po propuštění s nově nabytou svobodou. Ani jedno není snadné.
Kdysi život zavál profesora Petera Tavela, římskokatolického kněze a dominikána narozeného na Slovensku, do rakouského kláštera. Posléze se stal děkanem Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci. Fakulty, která letos jako první v Česku nabídla možnost vystudovat bakaláře online. Peter Tavel má bezesporu rád výzvy. Prý za to může i jeho šestitýdenní plavba na plachetnici v Indickém oceánu, během níž se zbavil strachu. „Byl jsem čtyřiadvacet hodin ve stresu, že zemřu. V jednom momentě jsem si ale uvědomil, že už se nebojím. Dokázal jsem si říct, že pokud je to ta poslední vlna, můj strach mi není vůbec k ničemu.“
Třetina jídla na světě se vyhodí, většina zbytečně. Tomu, jak plýtvání v našich kuchyních a gastro provozech předcházet, se věnuje Barbora Kebová z iniciativy Zachraň jídlo. „Jídlo je potřeba správně skládat do ledničky a nebát se v kuchyni experimentovat,“ radí Barbora, pro niž je velkou výzvou vařit z toho, co ostatní považují za odpad, třeba z mrkvové natě. Jeden z posledních projektů, kterých se účastnila, se týkal toho, jaký odpad vzniká v jídelnách a fastfoodech.
Michal Ďorď prožil své dětství v ústavní péči. Nyní aktivně bojuje za práva dětí s podobným osudem, jako byl ten jeho. Situace v Česku je v tomto směru špatná, což nyní vyjádřil i Evropský výbor pro sociální práva, na který se před třemi lety obrátily dvě mezinárodní organizace. Vadilo jim, že děti do tří let končí v kojeneckých ústavech, aniž by se český stát snažil jejich situaci vyřešit jinak a lépe.
Stovky dětí večer co večer usínají v postelích, nad kterými se nenaklání nikdo z jejich blízkých – přestože většina z nich někoho blízkého má. Ačkoli se v péči o ohrožené děti v Česku objevují určité náznaky k lepšímu, stát pořád jakýmsi samopohybem preferuje kojenecké ústavy či tradiční velké dětské domovy. Naši liknavost nyní odsoudil i Evropský výbor pro sociální práva patřící k Radě Evropy.
