Jedině Alžběta
Když jsem se roku 2000 přestěhovala do Anglie, pobaveně jsem sledovala malou stařenku v křiklavých šatech a vyladěných kloboucích, která na mě vykukovala nejen z médií, ale třeba i z dceřiných omalovánek nebo dřevěných kostek. „Proč do té směšně vyhlížející babičky s velkou kabelou cpete každý rok tolik peněz?“, žasla jsem. Dnes už odpověd částečně znám.>