Náš strach ze všeho i ze sebe samých
Česká společnost o sobě s překvapivou vytrvalostí vypráví stereotypní příběh, který pro ni není moc podpůrný. V tomto příběhu se kombinuje strach, že nejsme dost významní, že stále musíme někoho dohánět, s pocitem, že jsme bezmocní vůči křivdám – píše filozofka Alice Koubová v eseji pro magazín Reportér a odpovídá tím na otázku, co považuje za zásadní problém dneška. Pro nynější stav polykrize, tedy mnoha globálních krizí probíhajících paralelně vedle sebe, má tento postoj zničující důsledky. Dá se s tím něco dělat? Jedna z odpovědí autorky zní: „Vydržet spolu, neutíkat od sebe. Vydržet spolu systematicky, dlouze a trpělivě mluvit. Nikoli však jen o problémech, ale také o oporách, které si můžeme nabídnout. Hledět si svého znamená hledět si svých druhých a to jsme my všichni.“>