Chceš-li, Bože, ráda budu hrát

Lidé

Dávalo mi to logiku: Ta drobná třicátnice s obrovskýma tmavýma očima je poslední tři sezony hvězdou Národního divadla, publikum bývá fascinováno tím, kolik velkých rolí zvládá a jak je v každé úplně jiná, k nepoznání, kolegové herci i režiséři se shodují, že „Pavlína je génius“, a tak ji pozvu na kafe, u kterého uděláme pěkný rozhovor, ne? Aha, tak těžko říct. Úplně jednoduché to s ní nebude.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na jednu z našich schůzek přinese krabičku domácích pusinek z vaječného bílku a jsou výborné, chci si dát jednu, možná dvě, ale za chvíli je krabička prázdná; ta sladká chuť a křup a křup mě vrací do dětství… „Tohle se mi jindy většinou stává,“ říkám s plnou pusou, „když si utrhnu malou lesní jahodu...“

Pavlína se zasměje: „Jo, lesní jahoda je na vzpomínky dobrá. Anebo malina, ta mě taky vrací do dětství.“

Kuju železo: „Co vidíte, když jíte maliny? Co cítíte? Na co vzpomínáte?“

Pavlína začne vyprávět a vypráví zvláštně – zatímco z jeviště je jí vždycky nádherně rozumět, v soukromí mluví jak splašená, sama to ví: „Jsem uvnitř hrozně zrychlená. Občas by mi vyhovovalo mluvit nějakým jazykem, který neexistuje...“

Tyhle její myšlenky (kterým zpočátku úplně nerozumím) se mi moc líbí. 

„Někdy jako bych neznala dost českých slov pro to, abych správně vyjádřila, co mám uvnitř. Můj dědeček Ambrožek často říkal: Uklidni se, seš zbrklá!“

Podle mě má Pavlína slovní zásobu výbornou – poslouchám, snadno se vracím do osmdesátých let a představuju si její kutnohorskou rodinu. Máma, která hraje při mších na varhany, například v chrámu svaté Barbory. Táta, který skvěle troubí na trumpetu, čtyři malé dcery (Pavlína je třetí v pořadí) a jeden ještě menší syn.

Je léto, dejme tomu osmdesátý osmý rok, a rodina vyráží na prázdniny právě za dědou Ambrožkem do obce Dobrá u Frýdku-Místku. „Jak říkám, bylo nás pět dětí,“ mačká Pavlína maliny vzpomínek: „V té době ještě nemusely být autosedačky, takže cesty autem bývaly zážitek, já je milovala. Naši měli zelenou škodovku tisícovku s kulatejma vystrčenejma očičkama, taťka vždycky vyndal zadní sedačku, vyložil ten prostor dekama, vzniklo obrovské letiště, a tak jsme jako děti strávily cestu. Naši neměli moc peněz, a proto nebylo auto v nejlepším stavu; vzpomínám třeba, jak rodiče cestou do Dobré museli zvonit u cizích lidí a prosit o vodu, kterou pak zchladili přehřátý motor… No a potom taky vzpomínám, jak se už tehdy projevovaly mé pečovatelské sklony, hlavně tedy k nejmladšímu bratrovi, k Ondrovi. Jednou jsme se z Dobré vraceli večer, začala bouřka, všichni sourozenci spali, malinkej Ondrášek mohl mít dva roky, mně bylo sedm, celou cestu jsem se na něj vystrašeně dívala a nejspíš se i modlila, abychom dobře dojeli...“

Mimochodem, Ondřeji Štorkovi je dnes dvaatřicet let a půl života bubnuje ve známé kapele Rybičky 48.

 

I všichni ostatní sourozenci jsou vzdělaní, dobře vychovaní, úspěšní; například nejstarší sestra Veronika žije kousek od Londýna a pracuje jako architektka počítačových sítí ve firmě Microsoft – a tak dále.

 

Vrátný mě krásně pozdravil

Jak vyplývá z předchozího vyprávění, celá rodina je věřící a pro malou Pavlínu byla modlitba čímsi automatickým. „Teď jsem si vzpomněla na další podobný střípek z dětství,“ povídá: „Vidím v něm sebe samu jako malou – ráno bouchne garáž, jdu k oknu, koukám na mámu, jak odjíždí do práce, a znovu; hrozně se modlím za to, aby se v pořádku vrátila domů...“

S Pavlínou jsme se letos v červnu potkali třikrát, a tak už mě tyhle její věty nepřekvapují, ale dojímají pořád, vlastně pořád víc.

I když mluví často o Bohu, vůbec na mě nepůsobí jako nějaký náboženský fanatik, to ani omylem. Je moderní, veselá, úplně v pohodě.

Ale taky je nápadně hodná – až ji někdy mám tendenci chránit před okolním světem, což ona, samozřejmě, vůbec nepotřebuje. Nemůžu za to, dojímá mě. Asi jako E. T. Mimozemšťan – ten byl taky jiný a strašně hodný. 

A zdaleka nejde jen o to, že mi Pavlína přinesla pusinky, na ty už jsem skoro zapomněl, zajímavější jsou jiné věci: ona například každou chvíli mimoděk řekne větu, která sice není důležitá a nevede k pointě, ale právě to je na těch větách podle mě dokonalé, zapamatoval jsem si například tyhle:

„Hrozně důležitej je pan vrátnej v divadle, protože se na mě usměje, hezky pozdraví a já můžu jít na zkoušku s větší silou...“

Anebo: „Před třemi lety jsem šla ještě v Hradci Králové o půlnoci z divadla domů, je tam jedna výborná hospoda, kde dobře vařej, v okně stál majitel a strašně krásně mi popřál hezkej večer...“

V duchu se ptám: A to je jako celý?

A Pavlína, jako by mě slyšela: „To přání hezkýho večera tehdy bylo tak pěkný!“

Prostě mimozemšťan.

Vlastně i po mé žádosti o rozhovor se zachovala velmi zvláštně – ačkoli je těsně před koncem divadelní sezony unavená a po žádných článcích rozhodně nedychtí (spíše naopak; bojí se, jak dopadnou a jestli z nich nebude smutná), přišla za mnou na sraz, ale jen tak, abychom se oťukali. 

Celý víkend přemýšlela, jestli rozhovor dát, anebo ne.

Nechala si poradit od svého manažera a ten nakonec kývl: Zkus to, holka, zkus to.

Jejím manažerem je Bůh.

Což je věta, která se dá říct buď hloupě a sektářsky, anebo rozpustile, že jenom tak hezky cinkne: Cink. 

Cink, a Pavlína na vás mrkne…

 

Jakápak oběť?

Jeden večer jsem ji viděl coby Boha na invalidním vozíku ve Faustovi, nazítří jako Olgu Havlovou v Horrorech z Hrádečku, pokaždé to byl neuvěřitelný, skvělý zážitek, ale třetí večer už nikam nejdu.

Kdybych se totiž rozhodl vyrazit na každou Pavlínu Štorkovou, za chvíli padnu – mívá sedm představení týdně, často dvojáky, všechno fyzicky náročné velké role a já vůbec nerozumím tomu, jak to při své váze (čtyřicet šest kilo) a při své mimozemské křehkosti zvládá.

Mám pocit, že pro ni divadlo znamená totéž jako klášter pro řeholní sestru.

Že se mu trochu obětovala.

Pavlína na mě vytřeští ty své obří hnědozelené oči se šedivým nádechem po okrajích a říká: „Mě slovo oběť v životě nenapadlo. Když něco dělám ráda, a ještě jde o takovej dar, tak všechno, co tomu dávám, dávám z lásky. Není to oběť, snad jenom malá investice, která se mi mnohonásobně vrací.“

Nerozumím moc tomu, proč nebo od koho je pro ni divadlo darem, a Pavlína mi to nakonec řekne; dostaneme se spolu ve vyprávění až do hradecké kapličky svatého Josefa, kam chodila pravidelně na mši. Když jí táhlo na dvacet jedna let (za sebou měla neúspěšné přijímačky na činohru do Prahy i do Brna a před sebou zkoušky k Miroslavu Krobotovi na DAMU), seděla v kapli a přemýšlela, co bude: „Pak jsem řekla, pane Bože, jestli chceš, abych herectví dělala, tak ho dělat budu, a úplně jsem se uklidnila. To odevzdání se do boží náruče byl dar, který mě provedl až k úspěšnému přijetí na školu a provází mě dodnes… “ 

Ale vraťme se ještě o něco dřív.

Od svých jedenácti let studovala v Hradci Králové křesťanské gymnázium, bydlela se starší sestrou na internátě a chodila samozřejmě do kostela, ale záhy ji zasáhlo i zdejší divadlo: „Ve třídě jsem měla spolužačku Blanku Pechovou, jejíž rodiče tam oba pracovali – maminka je vynikající maskérka a tatínek Hynek Pech býval hercem. Právě přes Blanku jsem se začala dostávat do divadla a od první chvíle jsem vnímala, jak je mi v tom prostoru dobře. Vůbec jsem ještě netušila, co budu jednou sama dělat, ale divadlo mě nadchlo, a na to kolikrát myslím, když třeba hrajeme těžké představení pro děti, které nejsou pozorné. Říkám si, že kdyby tam jen jedno dávalo pozor, tak stojí za to hrát naplno, protože já tehdy taková byla...“

Škola jí vždycky šla – možná ne sama od sebe, ovšem Pavlína byla vedena k píli, takže se přinejhorším cokoli nadrtila, a nejspíš by se neztratila v žádném oboru, ale rodiče Štorkovi podporovali múzičnost: „Zpívala jsem ve sboru i sólově, ze hry na klavír mám dvě absolutoria – a protože to umím s dětmi, směřovala jsem k tomu, že půjdu na peďák...“

(Kdyby mi Pavlína nepřipadala tak křehká, hned se začnu vrtat v tom, jestli ji nemrzí, že zatím žádné vlastní děti nemá, ale takhle to nechám být. Stejně po těch třech setkáních tuším, co by řekla: „Ano, je mi třicet sedm, ale nejsem nervózní. Cítím důvěru ve svoje bytí a pořád se snažím být otevřená nějakému pokroku – kdykoli může něco nového přijít...“) 

Coby zhruba sedmnáctiletá septimánka pomáhala organizovat křesťanská diecézní setkání, na kterých studenti hráli různé scénky, a právě Pavlínu tam bylo slyšet o něco více než ostatní: „Ráda se směju,“ krčí rameny. Zahrála si před ostatními adolescenty jakousi uklízečku nebo koho, všichni se chechtali a o rok mladší spolužačka prvně řekla: „Ty jdi na DAMU!“ 

Ze semínka vyrašil klíček. 

Pavlína začala chodit do takzvaných Jesliček, kde ji herectví učil známý hradecký ochotník Jan Dvořák. Přihlásila se na vysokoškolské obory činohry i muzikálu, ale nikam se po maturitě nedostala, jen na pedagogickou fakultu.

Tak co teď? 

Holt se stane učitelkou na prvním stupni se specializací na hudební výchovu. Nebo ne?  

„Další rok mi Honza Dvořák řekl, ať si podám přihlášku i na takzvanou alternu, kterou vedl Mirek Krobot, na což jsem říkala, ale Honzo, já se přece nechci věnovat loutkám, hodlám dělat činohru, a on na to: Ale Krobot je bezvadej chlap, zkus to!“ 

Začátkem jara pak zašla do oné kaple, kde se odevzdala Bohu, a Krobot Pavlínu přijal, což bylo to nejlepší, co se českému divadelnímu divákovi v posledních dvou dekádách mohlo přihodit.

 

Nejsi přece sama!

Než začala sama pořádně hrát, měla několik obrovských zážitků coby divačka. 

„To jo,“ vzpomíná, „bylo několik inscenací, během kterých jsem se dostala úplně mimo sebe, například Maryša v Hradci nebo Bratři Karamazovi v Dejvicích. U Karamazových skončila první půlka a já se lekla, že už je konec, což naštěstí nebyl, ale když pak představení opravdu skončilo, tak jsem překvapeně zjistila, že nemůžu tleskat, protože mám v rukou svetr. Co je to za svetr?! Až zpětně mi došlo, že jsme šly s kamarádkou o přestávce na záchod, ona řekla, ať jí ho podržím, já svetr čapla, a pak jsem ho další hodinu nevědomky svírala, protože mě zajímalo jenom jeviště… No a později jsem v těch Karamazových sama hrála, což byl velký dárek...“

V podobných chvílích mívala pocit, že ji Bůh povzbuzuje na právě nastoupené divadelní cestě. „Nemusela jsem o ní mít pochybnosti. Já se například nikdy v životě ničím jiným než herectvím neživila, nebylo to třeba. Ještě na škole jsem krátký čas chodívala do hotelu připravovat snídaně a vzpomínám, jak tam na mě jednou byla paní vedoucí nepříjemná, protože jsem prý špatně vyleštila příbor, ale já to v klidu přešla s tím, že tuhle práci beztak dělat nebudu, a tak mě sekýrování nemůže zranit...“ 

Se spolužáky založila Divadlo Letí (hraje a sbírá s ním ceny dodnes), které by ji neuživilo, ale ona už od třeťáku začala hrát právě v oněch Bratrech Karamazových a hned ve čtvrťáku se ozval taky Hradec – otěhotněla jim Mařenka z Prodané nevěsty, hledali mladou zpívající herečku a Pavlína zpívá nádherně. „Čili hned Dejvice a Hradec. Úžasný!“

V Hradci Králové získala brzy angažmá a s ním i první životní roli Johanky z Arku, za niž byla před deseti lety nominovaná na Thálii. „Když se tenkrát blížila premiéra,“ vzpomíná, „poprvé jsem cítila velkou obavu, jestli tu roli herecky, čili fyzicky i mentálně, utáhnu...“ (Připomeňme, že Johanka z Arku například svádí souboje se skoro dvoukilovým mečem a Pavlína je opravdu drobná herečka, ale na druhou stranu, ona se nezdá – po otci má nečekanou sílu a například jako běžkyně byla vždy výborná.) 

„Tenkrát jsem si o těch obavách promluvila se svým kamarádem, maďarským hercem a režisérem Róbertem Csontosem, který mi řekl důležitou větu: ,Když nebudeš na jevišti vědět, kudy dál, tak se spolehni na kolegy a vycházej z nich; nejsi tam sama.‘“ 

Což je dobrá rada, která pomohla a jistě se občas hodí dodnes, ale mám takový pocit, že v praxi se spíš spoléhají kolegové na nesmírně zodpovědnou Pavlínu, která má například potřebu chodit do divadel dvě hodiny předem. „Mojí kolegyni Pavlínce Tomicové stačí přijít do divadla čtyři minuty před sedmou a jede, nic nepotřebuje,“ vidí i jiné možnosti, „jenže já se musím zabydlet, vědět, že už mě nečeká žádná cesta; ten klid mi pomáhá.“ 

Může se trochu rozcvičit, rozmluvit, prolétnout text, ale někdy se v šatně jenom tak bezduše plácá, a to má trochu výčitky. Tehdy se aspoň pochválí za to, že včas přišla, že se nalíčila, nechala učesat, má na sobě kostým a že teď může jít – tři, dva, jedna – na jeviště.

Poslední tři roky jsou to nejčastěji jeviště některé z budov Národního divadla v Praze.

 

Boží humory

Těsně před Vánoci roku 2014 se stal šéfem činohry Národního divadla Daniel Špinar, který o Pavlínu velmi, velmi stál.

Ona o tom nejdřív nevěděla, a když něco začala tušit, tak zase pro změnu nevěděla, jestli se jí z Hradce do Prahy chce, a tehdy nastalo nedlouhé období takzvaně Božího humoru:

„O těch Vánocích jsme v Hradci měli skvělej koncert s naší divadelní kapelou Mastix, ve které ještě dodnes občas hraju na trumpetu. Ve stejnou dobu se rozšířila zpráva, že je novým šéfem Národního divadla právě Daniel, se kterým jsme dřív dělali v Hradci třeba Maškarádu, a vždycky se nám spolu dobře pracuje. Už toho večera se začali někteří kolegové ptát, to on si tě asi teď vezme do Národního, viď, a mě to trochu rozhodilo: Co blbnou? Už mě tady nechtějí, nebo co? Bydlela jsem hned u divadla v krásném bytě na herecké ubytovně, a když jsem do něj o těch Vánocích vstoupila, poprvé jsem jasně cítila, že se vracím domů, že to je moje místo. A právě v tomhle zpětně cítím ten Boží humor, protože po Silvestru jsem ještě začala zkoušet Evžena Oněgina, ale po první čtené zkoušce najdu zmeškaný hovor od Dana Špinara. Po obědě volám nazpět a on říká, ,Ahoj Páji!‘ A já, ,Dane, jak se máš?‘ A on: ,Dobrý, já jsem se teď stal tím šéfem činohry,‘ a já upřímně: ,To je skvělá zpráva, mám radost...‘ V takové konverzaci jsem se ještě cítila celkem bezpečně, ale v tu chvíli mi opravdu nabídl angažmá a já zaúpěla: ,Ne, Dane, prosím tě, ne!‘ On hned řekl, ,nech si to rozležet v hlavě‘, a ve mně se pak odehrál pětidenní rozhodovací proces, po kterém jsem pochopila, že mám jít...“

Tento proces zahrnoval tradičně mimozemské momenty, pro které jsem si Pavlínu tak oblíbil (odnesla bezdomovcům deky pod most k Labi, posadila se tam na zasněžený břeh, hleděla do proudu řeky, přemýšlela o tom, co má za sebou, a najednou poprvé cítila, že asi může kývnout, ale ještě pořád to nebylo jasné; musela si například pořádně povídat se Špinarem, a to nikoli po telefonu, nýbrž osobně, takže vyrazila na přepadovku do Prahy), ale mně se asi nejvíc líbí historka následující: „Zašla jsem samozřejmě do hradeckého kostela na mši svatou, ještě pořád tam byla vánoční výzdoba a před jesličkami byla na papíře napsaná modlitba, kterou se kdysi modlil Svatý otec Benedikt u Pražského Jezulátka. Vzala jsem do ruky ten papírek, že se taky pomodlím, jenomže on na něm byl úplně jiný text než jindy: ,Pane Bože,‘ četla jsem, ,dej mi sílu začít nový život...‘“ 

A těmito svými humory Hospodin definitivně popostrčil Pavlínu Štorkovou do Prahy – jako tradičně se mu odevzdala a od té doby nezapochybovala. Má naopak pocit, že je přesně tam, kde být má.

 

Dobře, že kulhám já

Zašel jsem na její představení dva večery po sobě, ale večer třetí už jsem zazdil, což byla z hlediska cynické žurnalistiky škoda, protože Pavlína si při derniéře hry jménem Dotkni se vesmíru a pokračuj zvrtla kotník, musela dohrávat zraněná, a když konečně slezla z pódia, hlasitě a sprostě nadávala, což bych velmi rád zažil.

Zažiju už jen její obvyklou, smířlivou, neřkuli andělskou tvář.

Měla by nejspíš právo stěžovat si na jevištní techniky z Nové scény Národního divadla, kteří ten večer postavili jeviště jinak než obvykle, pročež vznikl schůdek, na který nešťastně šlápla, ale ona se nezlobí. 

„Vlastně je dobrý,“ kulhá o den později z představení Manon, „že se to stalo mně, které se noha úžasně rychle uzdravuje. Aspoň to upozornilo všechny kolem, že by se podobný úraz mohl opakovat a že příště to můžou odnést lidé, kteří potřebují zdravé nohy ještě víc než já – a to jsou kolegové z baletu.“ 

Tak prosím pravila belhající se herečka Pavlína Štorková…

 

Vlastní máma tě nepozná

Viděl jsem ji už hrát ve filmech Kvarteto a Tajnosti nebo v seriálech Čtvrtá hvězda a Mamon, ale nepochybuju o tom, že před kamerou teprve zazáří.

I Pavlína by si tipla, že nějaká větší šance přijde. „Ale jsem v tomhle ohledu velmi klidná,“ říká, „a nemám žádné sny. Anebo mám, jeden, a ten se mi dlouhodobě plní; totiž dělat dobrou práci. O čem dalším bych měla snít? O velké filmové roli, ze které nakonec bude průser a nepovede se to? Vždyť některé role naopak vypadají nenápadně, dejme tomu Olga v Horrorech z Hrádečku, a pak je z toho krása, na kterou se třetím rokem skoro nedají sehnat lístky! Jsem přijímající, a má-li hezká práce před kamerami být, bude...“ Určitě bude, jen tedy nevím, jestli si Pavlína zahraje ženu krásnou, anebo ošklivou. Umí být taková i onaká, dost mě to mate. V civilu je takříkajíc nenápadně pěkná, ale na scéně jsem ji už viděl jako nádhernou i jako nehezkou ženu, na kteréžto téma mi teď Pavlína řekne další zvláštní myšlenku, na niž jenom tak nezapomenu: „Nejsem žádná krasavice na první pohled, to je jasné. Vím, jaká jsem – krásná žena, ale ne každý to může vidět… Pro herečku je dobré být proměnlivá. Kdykoli tu zvláštní  proměnlivost můžu využít, mám radost. Třeba ve Faustovi mě prvních pět minut nepoznala vlastní máma – a to je přece skvělý!“ 

 

Hledám kostel

Setkáváme se po chvilkách dva týdny a já vlastně nevím, jestli (a jaký že to) vzniká rozhovor. Ano, povídáme si. Na Pavlíně je ovšem vidět, že ji pořád trápí představa, že něco zvořeme, někomu ublížíme, že se až příliš odhalíme, budeme moc hloupí, chytří, nudní, trapní…

V posledních dnech mi několikrát řekla, volala i psala, že na moji práci intenzivně myslí, že mi věří a přeje hodně síly.

Upřímně řečeno, nic takového jsem ještě nezažil; chtěl jsem přece udělat normální rozhovor, tak jako vždycky.

Až napíšu poslední tečku, na internetu zkusím najít nejbližší otevřený kostel. 

Tam zbytek příběhu odevzdám do rukou někoho jiného.

 

 

ČTĚTE DÁLE VE FILMOVÉM SPECIÁLU V REPORTÉRU

Rozhovor s bratry Formanovými: Schází nám třetí do mariáše

Rozhovor s filmovou kritičkou Mirkou Spáčilovou: Gratulujeme, Spáčilka ti dala osmdesát!

Začínal jako chemik, dnes překládá pro karlovarský festival. Profil Petra Alexandera

Příběh pražského trikového studia UPP, které pracuje pro hollywoodské produkce

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama