Bratři Formanové: Schází nám třetí do mariáše

Kultura

Sedíme na lodi plné mladých cirkusáků a jejich smíchu. Z reprobeden se k naší radosti hlásí David Bowie, vltavští rackové ohlašují blížící se bouřku; klid tady není, ale my za chvíli úplně přestáváme vnímat okolí. Mluvíme o skateboardech za časů oscarového filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, mluvíme i o koncertech punkové kapely Suchý mozky: „Na jeden z nich přece dorazil i náš táta...“ Bratři Formani se tváří klidně, laskavě, a vlastně docela vesele.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Letos v dubnu zemřel váš táta Miloš Forman. Myslíte, že jste si dokázali říct všechno?

Matěj: To úplně nevím, ale my spolu uměli strávit spoustu času, aniž bychom si nějak zvlášť povídali; stačilo rozdat karty, licitovat, jinak mlčet, a najednou nám spolu bylo dobře – v takových chvílích jsem nepochyboval o tom, že nás má táta rád, ani o tom, jak moc mám rád svýho tátu.

 

Koho teď přizvete jako třetího do mariáše?

Petr: Toť otázka. Licitovaný mariáš je hra, kterou umí čím dál míň lidí, a táta makal půl života na tom, aby ji nás dva naučil co nejlíp.

 

Byli jste mu vyrovnanými soupeři?

Petr: Než jsme se dostali na jeho úroveň, trvalo to desítky let. Jako mladí kluci jsme se sešli třeba u něj ve Státech, táta nám dal kapesné dvacet dolarů na den, patnáct jich do večera vyhrál zpátky, za zbytek jsme si koupili hot dog a komiksy. V dospělosti se to začalo srovnávat, a zvlášť v posledních pár letech už jsme někdy dokázali vyhrát, protože na mariáš se musíte soustředit, a jak byl táta starší, tak jakmile ho při hře něco vyrušilo, hned jsme toho my syčáci využili a o pár dolarů ho stáhli.

 

Kdy jste hráli s tátou naposledy?

Matěj: Je to tak rok, co jsme se u něj sešli ve třech – a to už se právě dal trochu obehrát. 

 

Rozloučili jste se?

Petr: Při posledních návštěvách jsme už asi všichni mysleli na to, co bude příště – tátovi bylo osmdesát šest let, a to vás napadne, jestli se ještě potkáte. Z naší strany to asi bylo cítit, protože my s bráchou máme obecně sklon ke dlouhému, a v tomhle případě možná až obřadnému loučení, ale táta je…

 

Byl.

Petr: … pardon, táta byl v tomhle jinej. Rozloučil se sice srdečně, ale velmi stručně. Nazdar. Život jde dál… 

Matěj: On se vždycky nějak bránil sentimentu a nechtěl být patetickej. Vzpomínám, jak jsme kdysi s bráchou zažili krásné setkání tří velkých přátel, totiž táty se scenáristou Jeanem Claudem Carrièrem a producentem Paulem Rassamem. Seděli jsme v sympatické hospodě, oni mluvili o dobrém jídle, o společných kamarádech i o dalekých cestách, my nadšeně poslouchali, a pak začal Jean-Claude povídat o starých časech, snad trochu nostalgicky, ale krásně a noblesně, my mu viseli na rtech. Když pak Jean-Claude odešel dřív domů, táta se podíval na přítele Rassama: „Paule, nezdá se ti, že ten Jean-Claude začíná být trochu sentimentální?!“ 

 

Za našich mladejch let

I já teď budu sentimentální: Ani netušíte, jak moc jste pro můj život důležití.

Matěj: My?

Petr: Proč?

Jako sedmiletý kluk jsem šel s našima na Střelecký ostrov, kde se konala Divadelní pouť, a tam mě poprvé v životě nadchla nějaká kultura.

Petr: Střelák byl zážitkem pro každého – snad jediná velká akce, která se mohla konat venku. Ve čtyřiaosmdesátém ještě nebyla Divadelní pouť povolena, ale o rok později se na Strahově konala spartakiáda, schvalovačům kulturních akcí došlo, že Praha bude plná lidí, kteří potřebujou jít i mimo stadion, odklepli to a pouť se chytila. Začali jsme vymýšlet naše první představení – coby rodina Váňova vystupovali s pozdějšími hvězdami Evičkou Holubovou a Vaškem Koubkem…

 

Konkrétně vidím vás dva, jak zpíváte Bejvávalo dobře.

Matěj: Všude – a v umění a divadle snad ještě víc – fungoval pro tehdejší dobu takový ten efekt dvojsmyslu, který lidi okamžitě pochopili. Na jednu stranu nezakázatelná lidovka, na druhou skoro manifest: Lidi, kdysi bejval svět svobodnější a pestřejší!

 

Bylo ve druhé půlce osmdesátých let na pouti něco zakázatelného?

Matěj: Herec a režisér Martin Učík si připravil svou verzi Krysaře, která přes přehrávky neprošla – příběh o Krysaři, který navede lid do propasti, má v sobě potenciál výbušniny. Martin ho tím pádem nakonec nehrál, ale vždycky, když už diváci odcházeli z ostrova domů, vyskočil na pařez v Krysařově kápi a prohlásil jedinou větu ze svého zakázaného představení: „A nezapomeňte, že bít a zabíjet nevinné lidi je krysí, a ne lidská politika.“ Načež slezl dolů, my spustili Bejvávalo dobře, všichni věděli, o čem je řeč, a bylo to silnější, než kdyby předvedl Krysaře celého.

 

Já tehdy prvně v životě viděl dospělé lidi, kteří si hrají a blbnou jako my děti. Kdy zhruba jste vy dva definitivně dospěli?

Petr: Není lepší snažit se být do smrti nedospělej? Ale došlo samozřejmě ke zlomu fyzickému – v jistém věku jsem pocítil, že nemůžu dělat spoustu činností v tempu jako dřív, tak jsem se trochu naučil šetřit energií.

Matěj: Když něco vymýšlíš, snaž se být jak dítě, ale když to pak začneš reálně organizovat, rychle dospěj…

Petr: Přesně tak. Sedíme teď na naší lodi Tajemství, kde právě trénuje dvacet studentů akrobacie z Turína. Jsou úplně bezstarostní, což je pro nás dva inspirativní – sami to v sobě už nacházíme málokdy, protože máme nějak moc starostí; pořád počítáme přiblblé rozpočty, vyplňujeme tabulky, chodíme na úřady, bez mobilů se neobejdeme. Já těm studentům závidím, fakt. Ale na druhou stranu je jasné, že by na téhle lodi netrénovali a nejásali, kdyby jim to někdo k uzoufání utahanej nepřipravil.

 

Mluvil jste o fyzickém zlomu. Ten přišel kdy, ve čtyřiceti?

Petr: Daleko dřív! My jsme se s bráchou byli vždycky zvyklí hejbat, chodili jsme dokonce pár let na sportovní základku, i když třeba na atletiku jsme kdovíjak dobří nebyli…

Matěj: … zato nás potkal skateboard – měli jsme obrovský štěstí, že jsme dostali skejty už roku 1976. 

Petr: Později přišel snowboard, kolečkový brusle, lezení po skalách, všechny tyhle sporty mě strašně bavily, ale zlom nastal kolem sedmadvaceti let, kdy už jsem je nemohl dělat tempem, na jaké jsem byl zvyklej – najednou to tělo nezvládalo, a tehdy jsem si uvědomil zlom.

 

Měl v Československu skateboard někdo ještě dřív než vy?

Petr: Těžko říct.

Matěj: Bylo to na jaře sedmdesátého šestého, kdy jsme mohli po osmi letech odjet za tátou do Ameriky, a to na předávání Oscarů.

 

Tehdy akademie ocenila Miloše Formana za Přelet nad kukaččím hnízdem…

Petr: Do té doby jsme o žádných skateboardech nevěděli, ale v Americe kdosi řekl: „Miloši, a už jsi klukům koupil skejta?“ Ani táta nevěděl, oč jde, ale koupil nám je, my začali jezdit, a ještě to jaro jsme potkali první české kluky, kteří ho měli taky, takže jsme se skamarádili, a když nás sjíždělo pět po Kladenský, hned jsme si připadali jako banda… Jestli jsme nebyli první, tak určitě jedni z prvních.

 

Kdy jste na skejtu stáli naposledy?

Petr: Já včera. Když hrajeme mimo Prahu, tak kolegové mívají často kolo, ale já si beru skejt. Pokud nejsem línej a je jakžtakž slušná dlažba, jedu na prkně skoro stejně rychle jako oni.

Matěj: Já prkno tak často jako brácha nepoužívám, ale tři sta šedesátku samozřejmě pořád hodím v pohodě. 

Petr: Nedávno v Brně jsme hráli představení Deadtown na kopci a bydleli dole pod ním – po představení si obvykle dáme pivko, takže mám za sebou tři lehčí pády… Mimochodem, vždyť někdy na ten Deadtown přijďte, my, staří skejťáci, tam máme pár parádních kousků. Kromě nás taky Ivan Zobák Pelikán, kterej byl nejenže u počátků zdejšího skateboardingu, ale taky zpíval v naší kapele; v Suchejch mozkách. A potom ještě starej dobrej snowboarďák Goro!

 

Proč pro vás byl skateboard tak důležitý? 

Matěj: Vznikla okolo něj zajímavá komunita. Lidí našeho typu bylo koncem sedmdesátek málo a jediné místo, kde se dalo jezdit na rampě, bylo na Strahově. Na pěkným a rovným asfaltu se tam dal trénovat i slalom, a pak se jelo krásně dolů pruďasem… 

Petr: … Prostě když je vám třináct, hledáte nějakou partu a my našli tuhle, skejťáckou, k čemuž se o pár let později přidal ještě punkrock, a to z dnešního pohledu dává spoustě věcí logiku. Například u skejtu bylo zajímavé už to zjištění, že v zemi, kde skoro nic nejde, kde nesmí kluci nosit dlouhý vlasy a pomalu ani džíny, se najednou objeví něco, s čím si komunisti nevědí rady. „Přece jim to nemůžeme brát z ruky, vždyť to bychom museli zabavovat i koloběžky!“ No ale k čemu směřuju…

Matěj: … jako obvykle velikou oklikou…

Petr: Oklikou směřuju k tomu, že já potom šel studovat loutkovou školu a brácha filmovou grafiku na UMPRUM, začali jsme vymýšlet první představení, což byly právě Divadelní poutě, no a tahle parta lidí, kteří si prošli skejtem, to bylo naše první publikum.

Matěj: Teď na festivalu ve Varech se s některými z nich uvidíme na premiéře filmu o historii českého skateboardingu; a po tolika letech bude zajímavé dozvědět se, co kdo z nich dělá.

Petr: K té partě patřili buď lidi s dobrým zázemím, protože i za komunismu byl rozdíl, jestli se narodíš do úspěšné, nebo méně úspěšné rodiny, nebo tam byla druhá kategorie – lidi pilní a ambiciózní, sportovci. Hrozně moc chtěli jezdit na skejtu nebo dejme tomu hrát na kytaru, šli si za tím, a tenhle povahovej rys jim zůstal i do dalšího života. Aspoň myslím. Nevím. 

 

Umíte si představit vašeho tátu, že by si stoupl na prkno?

Matěj: Na prkno si podle mě nestoupl, ale máme s ním zážitek a vzpomínku z roku 1983, kdy v Praze točil Amadea. Škoda jen, že to nevyprávějí naši kamarádi; ti si celou scénu vybavují líp než my, kteří jsme zrovna stáli v záři reflektoru s černejma brejlema v totálně zakouřený hospodě na Ořechovce, hráli všechny čtyři songy kapely Suchý mozky a nevnímali nic jinýho než fakt, že se potíme trémou a strachy, protože jsme skoro neuměli na nástroje…

 

Vy jste hrál na kytaru?

Matěj: Jo, a brácha to zkoušel s basou. Pod pódiem tehdy vznikl hutnej kotel – někteří lidé seděli na stolech, další na těch stolech stáli, prostě hospodský koncert punkové doby. Já sám si bohužel skutečně nepamatuju skoro nic, až na to, že úplně nejvýš, jakoby na trůnu, seděl náš táta a kouřil doutník. 

Petr: Později tvrdil, že byl z toho koncertu úplně vedle.

Matěj: Pokud vím, tak tehdy dorazil později, přes hradbu lidí nás neviděl, ale kdosi si padesátníka v brýlích všiml, jedny ruce ho vytáhly na stůl, druhé na ten stůl postavily ještě jeden stůl, na který třetí ruce postavily židli, a tímhle stylem získal táta nejlepší výhled… Čili na skejtu on asi nestál nikdy, ale na náš punkový koncert zašel a bez potíží ho vydržel. 

 

Jak došlo k tomu, že jste byli začátkem osmdesátých let průkopníky punku v Československu? 

Petr: V tom hraje roli určitě fakt, že jsme s bráchou měli přístup k západním deskám. Táta nás jako kluky nijak zvlášť nerozmazloval, neposílal nám dárky, kterými by vynahrazoval svou absenci v rodině, ale občas něco důležitého zařídil, a to byly například právě ty desky. Do schránky nám pravidelně chodil katalog, ze kterého jsme si mohli každý měsíc vybrat dejme tomu tři vinyly, které o dva měsíce později opravdu přišly, ačkoli většinou s obaly otevřenými skalpelem a evidentně několikrát přehnané.  Takhle jsme dostali Sex Pistols nebo The Clash, a to když si osmnáctiletej kluk poslechl, tak kapelu založit musel.

 

Co vám punková éra dala a vzala?

Petr: Mně zničila na několik dalších let hlasivky.

 

A byla to škoda? Hrozilo tehdy, že se budete živit zpěvem?

Matěj: To ani ne. My s bráchou nejsme hudebně nadaní, což se potvrdilo už v dětství. Naše máma Věra Křesadlová je výborná zpěvačka, a tak se nejspíš čekalo, že budeme po ní, ale ona nás jednou vzala na zkoušku k učitelce zpěvu a já si matně pamatuju, jak jeden z nás čeká v místnosti, zatímco druhý jde s mámou za dveře, kde sedí paní u klavíru, třikrát ťukne do klávesy, „ták, zazpívej mi tenhle tón, chlapečku, hmmm, a teď nějakou písničku, hmmm, můžeš jít, pošli sem brášku,“ potom jsme odešli domů a nikdy už nebylo nic, protože učitelka řekla mámě, že to nemá cenu. Načež uběhlo pár let, trošku jsme s bráchou dospěli a vrátili mámě starost o naše hlasy i s úrokama, protože jsme založili punkovou kapelu.

 

Vzpomenete si na nějaký text?

Petr: Za nás symbolizovaly český punk sichrhajcky v uchu – na každém mejdanu nebo koncertu si kluci projížděli spínacím špedlíkem ucho, tekla krev, druhý den ráno jsme špendlík vytáhli, dírka vyhnila a časem se zahojila…

Matěj: Proč o tom mluvíš?

Petr: Protože náš nejslavnější hit byl právě o těch sichrhajckách; pojď, brácha, společnejma silama to možná dáme dohromady.

Matěj: To možná dáme, jen teda nebyl o sichrhajckách, ale o barvách na vlasy a řetězech: „Zelenou a červenou nabarvím si vlasy, navlíknu si řetězy a vlítnu mezi masy...“

Petr: „Lidi divně koukají, co to tady leze, já z popelnice vypad sem, nezavřel jsem dveře...“

Matěj: „Šel jsem temnou ulicí, měl jsem trochu v hlavě, rozšlápl jsem stolici, cáklo to až na mě...“

Petr: „Domů jedu tramvají po svý denní trase, lidi na mě volají, ty odporný prase!“ 

Matěj: „Tramvaják je starej děda, asi něco tuší, a já po něm prudce kopnul, vida jak mu sluší!“

Petr: Hlavním zpěvákem byl Ivánek Zobák Pelikán, na bubny hrál Jakub Konopásek, syn slavného jazzového dechaře… A jednou přijde comeback – ale zatím nenazrál čas.

Matěj: Kamarádka ze skupiny Munka Sostali, což je rumunsky „dělnická mládež“, už nabídla, že s námi v případě návratu pojedou jako předkapela. 

 

Máte ještě nástroje?

Petr: Já svoji basu mám. Bráchova kytara, to je trochu smutnější příběh.

Matěj: Nedlouho po tom koncertě na Ořechovce jsme tátu navštívili v Londýně, připomněli mu, že jsme, jak už ví, muzikanti, a chtěli bychom si pořídit dobré nástroje. Táta tou dobou pořád pracoval ve střižně, ale prohlásil, že to nějak zařídí, a poslal s náma do obchodu kytaristu od Neila Diamonda, který dostal za úkol vybrat pro bráchu basovku a pro mě elektrickou kytaru. Oba jsme uměli tři akordy, takže jsme se styděli nástroje zkoušet, ale toho mladýho muzikanta to bavilo, zapichoval do komba jednu kytaru za druhou, vyšvihnul sólíčko, řekl, „to není špatný, ale ukaž mi ještě tuhle“, a pak vybral bráchovi nádhernou basovku s kovovým krkem, což byla prďárna, a já dostal Gibsona SG – ikonickej model, jen teda pro mě to byla koupě na podobné úrovni, jako bych si dnes pořídil počítač za pětadvacet tisíc jen proto, abych z něj posílal maily. Skončilo to tak, že o pár let později svěřil brácha na dobrý slovo moji kytaru do rukou jednomu kámošovi, a pak už jsme ji nikdy neviděli… 

Petr: To už jsme v žádné kapele nehráli, a asi nám chyběly prachy, tak brácha naznačil, že kytaru klidně prodá.

Matěj: No, nebylo to tak žhavý.

Petr: Přišel kluk, kterýho jsme znali z chalupy, zazvonil a suverénně řekl, tak já jdu pro tu kytaru. Já na to, že brácha není doma, a on, to nevadí, my jsme domluvení, tak jsem mu podal kytaru a ta zmizela ze světa.

 

Toho kluka jste si podali?

Matěj: On měl složitej příběh, byl pak několikrát zavřenej, a tak nám přišlo blbý si ho podávat…

Petr: Každopádně mě léta trápilo, že brácha nemá kytaru ani prachy, a nakonec jsem objevil nádhernej, podobně kultovní Fender Stratocaster. Kde ta kytara vlastně je?

Matěj: Leží doma schovaná.

Petr: Čeká na ten svůj comeback.

Matěj: Aby bylo jasno, jací jsme muzikanti: Suchý mozky odehrály v osmdesátkách tři koncerty a vzpomínám, že třeba před tím druhým jsme vyšli ven, kde stála partička pankáčů. Zeptali jsme se, jestli někdo z nich nehraje na kytaru, a když se jeden přihlásil, tak jsme poprosili, ať nám to jde naladit…

Petr:  Já nedořekl to s tím svým hlasem – jak jsme v Suchých mozkách řvali, opravdu jsem si dost zničil hlasivky, načež jsem šel na loutkárnu, kde byl povinný zpěv, stejně jako třeba technika mluvení, a učitelé s tím měli hodně práce. Paní profesorka Čéšková se mnou půl roku zpívala pořád dokolečka jedinou písničku, Já jsem z Kutné Hory koudelníkův syn, abych si uvědomil, co je to melodie, co je rytmus, a po půl roce vyběhla na chodbu, kde radostně zvolala: „Pojďte se podívat, jak Péťa zpívá!“ Ostatní profesory to sice nezajímalo, ale chtěli mi udělat radost, tak si tam stoupli okolo a poslouchali.

Matěj: Ve stejné době začaly ty Divadelní poutě a při zpěvu šlágru Bejvávalo dobře byl brácha rok od roku lepší – nepochybně se zdokonaloval.

 

Karty, kafe, doutníček

Kdy jste zažili poslední opravdu krásný den se svým tátou?

Petr: Pro mě byly cesty za tátou do Connecticutu zážitkem vždycky. Věděl jsem, že když už jedu tak daleko, chtě nechtě musím opustit povinnosti, které mám doma. U táty jsem zapadl do lesa, ztratil telefonní signál, najednou mě neměl kdo a jak rušit… A začal jsem například kouřit.

Matěj: Doutníčky.

Petr: My s bráchou rozhodně nejsme žádní velcí kuřáci, ale jednou, to už jsem byl dospělej, jsme hráli divadlo kdesi ve Španělsku, já vlezl do prodejny tabáku a v tu chvíli se mi vrátila vzpomínka na vůni dejvického bytu, ve kterém měl táta do našich čtyř let, kdy odešel z republiky, pracovnu. Ta vzpomínka přišla tak intenzivně, že jsem si v té trafice koupil doutníka a vyhulil ho, jako bych byl kuřák, k čemuž jsem se pak vracel, kdykoli jsme vyrazili za tátou. Protože u táty, tam jsem si vždycky všechno vychutnával, tam mi bylo krásně. Nejsem schopný vybrat jednu konkrétní vzpomínku na krásnej den, protože štěstí to bylo vždycky; třeba ty večery, kdy jsme si dělali diskotéky. Tátova žena Martina pouštěla desky a on se nadšeně vracel do své doby, za Suchým se Šlitrem, za Werichem s Voskovcem, za Felixem Holzmannem, za Jaquesem Brelem i Edith Piaf, za Elvisem Presleyem, ale třeba i za Beatles nebo Rolling Stones – mimochodem, díky tátovi máme od Micka Jaggera podepsanou desku… 

Matěj: Prostě když jsme přijeli do Ameriky, obvykle bylo najednou všechno strašně jednoduchý. 

Petr: Táta si rád přispal, vstával okolo poledne, takže do té doby jsme my dva něco dělali, ale pak už nastal čas sednout si ke kafi, rozdat karty, k tomu první doutníček, a zažívat pocity, které si my s bráchou v našem normálním světě odpíráme, protože buď máme spoustu práce, nebo trochu míň, ale stejně to není na hodinového doutníka. Navíc táta je…

 

… byl…

Petr: … skvělej parťák, byla s ním sranda, všecko. Pustili jsme si hokej, a on sice fandil New York Rangers, ale sledovali jsme vlastně každý tým, kde hráli čeští hráči, pak byla večeře, zase kartičky, k tomu první pivo nebo víno… Opravdu si nevzpomenu na moment, který by byl významnější než ostatní, protože život plynul takhle a pro mě bylo snem, že se tam můžu vracet a úplně jednoduše existovat. A to až do úplného konce, protože v tátově věku má sice asi každý své zdravotní starosti a výkyvy nálad, ale zrovna on tím neobtěžoval. Nikomu třeba nevnucoval historky o tom, co bylo kdysi – jo, když se někdo zeptal, býval nejlepším vypravěčem. Když moje dcery chtěly vidět jeho filmy, rád se s nima podíval, ale sám od sebe by je nikomu nepouštěl.

Matěj: Dobře věděl, že Charlie Chaplin na sklonku života nutil děti a vnoučata, ať se s ním dívají, a podle mě se bál toho, aby takhle jednou nezačal blbnout taky.

Petr:  Nezačal. Celkem dobrá je historka, jak jeho Martina stála se syny, dvojčaty, kterým bylo tou dobou asi deset, před newyorským domem, kde měli byt, čekali, až budou moct přejít na druhou stranu silnice, kolem jel vyhlídkový turistický autobus a z něj se ozvalo: „Takže před vámi je Central Park, a v tomto domě bydlí slavný režisér Miloš Forman...“ Kluci koukali na mámu, tedy na Martinu, a nic nechápali. Táta jim příběh svojí kariéry nevnucoval, stejně jako nikdy nic nevnucoval nám.

 

Opravdu vás nenapadá moment, který by se dal považovat za rozlučku?

Matěj: Loni došlo k události, které jsem se bál, ale nakonec z toho byl výlet století. Blížily se tátovy pětaosmdesátiny, on si volal přes oceán s naší mámou, a byla to možná Martina, kterou napadlo: „Vždyť za námi, Věro, přijeďte!“ Táta přitakal, že by to bylo fajn, jenže naše máma v Americe třicet let nebyla, s tátou se dlouho neviděla, ve vztahu k němu mohla mít spoustu nedořešených a nedovyslovených pocitů. Chvilku jet chtěla, chvilku ne, nakonec řekla, že teda jede, a já ji doprovodil, protože třeba přestup v Londýně je pro člověka v jejím věku výkon. Naplánovali jsme si osm amerických dní, z toho většinu v New Yorku, kde jsem si byl jistý, že bude pohoda, máma se projde po místech, která si pamatuje z mládí, no a návštěva u táty snad potom nějak dopadne, říkal jsem si, ale raději jsem od toho vůbec nic nečekal. Jen jsem doufal, že máma nebude chtít něco řešit. 

 

A?

Matěj: Dopadlo to tak, že z New Yorku byla lehce otrávená, ale v Connecticutu jsme strávili tři dokonalé dny, táta celé odpoledne poslouchal, jak máma vypráví o svých semaforských letech, zapaloval si jednoho doutníka za druhým, a nejradši by poslouchal i celý večer, celou noc… Byl to takový dárek pro všechny, i máma odjížděla potěšená. Zůstalo mezi nimi už jenom to podstatné, to hezké…

Petr: Táta se v tomhle choval mistrovsky – vyhrocené situace, kterých by se spousta lidí bála, zvládal perfektně.

Matěj: Navíc v posledních letech byl neuvěřitelně otevřenej ke všem okolo sebe. Ani dřív jsem nezažil, že by například z pozice režiséra někoho ponížil, že by dával najevo nadřazenost, ale časem se jeho přátelské chování proměnilo až do takové atmosféry smíření, což nám potvrzovali i naši známí. Například jedna kamarádka, taková plachá novinářka, si s ním v době pražské Dobře placené procházky povídala v hotelu, ale najednou byla u konce svých připravených otázek a řekla: „Mě to mrzí, ale nevím už, nač se ptát,“ načež táta odpověděl, že to vůbec nevadí. Že sice ještě čeká na jeden rozhovor, ale ona ať klidně zůstane sedět: „Vždyť si se mnou dejte ještě jedno kafe.“ Kamarádka pak dojatě říkala, že spolu takhle mlčky seděli ještě patnáct minut: „A vlastně to bylo pěkný.“ 

Petr: V tu chvíli táta nejspíš udělal, co uměl; vzal ji do neviditelnýho objetí – tak jako nás, když jsme za ním přijeli. Mohli jsme jen tak sedět, vůbec nic nedělat, o ničem nemluvit, a ve vzduchu nebyly cítit žádné rozpaky, žádná nervozita. Byla to svoboda, která se kolem táty šířila, a v té svobodě bylo lidem dobře.

 

Máte teď pocit, že po něm musíte převzít nějakou štafetu?

Matěj: Během jednoduchého pohřebního obřadu zaznělo několik vět z dopisu, který tátovi napsal jeho otec a náš dědeček Rudolf roku 1941 z vězení, odkud vedla jeho další cesta do koncentračního tábora. V tátovi musely být celoživotně přítomné a mohou tu být i pro nás a pro lidi, kteří měli našeho tátu rádi. 

 

Co v tom dopise bylo?

Petr: Tady na lodi to asi nevyzní…

Matěj: A ani se nehodí, abychom to citovali celé; nevím, jestli by si to táta přál. Ale když jste to už nakousli, tak alespoň jednu větu z toho dopisu: „Hleď stále jako včelička přijímat jen všude dobro, krásu, pravou moudrost a též i toto moudro ze sebe vydávat.“

Petr: Tak já taky úryvek přidám: „Každého zla, špatnosti se chraň. Zlo přináší zase jen zlo. Buď i v myšlenkách svých čistý.“

Matěj: Je pravda. že teď a tady nám to může znít až pateticky, z toho by táta asi moc radost neměl, ale fráze to nejsou. Je to víc než pravdivý.

Petr: Ale jak se ptáte na to, jestli jsme teď s bráchou museli převzít nějakou štafetu, tak tohle je zajímavá věc – ani to moc dobře nejde. Víte, já mám tři dcery a ty si velmi rozumí i tady s bráchou, čili strejdou. Ještě když byl táta naživu, dcery dorostly, začalo se jim dařit a já si uvědomil, že jsme ani nestačili vystoupit ze stínu rodičů, a už začínáme žít ve stínu dětí.

 

Není to smutné? 

Matěj: Není, vůbec ne. Kráčíme na naší životní cestě podobným směrem jako táta. 

Petr: Tohle je přece život. Jeden kamarád mi kdysi říkal: „I když jsem v životě sám za sebe něco dokázal, stejně mám pocit, že stále stojím na ramenou svých rodičů...“ A mně to přijde přesný. Přesný a  krásný…

 

 

Matěj a Petr Formani 
NARODILI SE 23. SRPNA 1964 HEREČCE VĚŘE KŘESADLOVÉ A REŽISÉROVI MILOŠI FORMANOVI.
 
Už jako mimina se objevili v Passerově Intimním osvětlení, když jim bylo pět, zazářili v nesmrtelném filmu o rodině Homolkových. 
Zdálo se, že z nich rostou ryzí herci, ale nakonec si Petr vybral na DAMU obor loutkoherectví a Matěj vystudoval filmovou a televizní grafiku na UMPRUM — dnes si ve filmech zahraje jen jednou za čas o pět minut mladší Petr.
Na konci šedesátých let odjel jejich otec Miloš Forman do USA a kluci zůstali doma s matkou. Dětství trávili o víkendech a prázdninách hlavně na Manětínsku u dědy Křesadla: „Děda nás naučil řezat a sekat dříví, zatloukat hřebíky a podobně. To jsou věci, které jsem považoval za normální, ale dneska už to tak samozřejmé není,“ říká extrovertnější Petr. 
V socialistické zemi se díky občasným kontaktům s tátou stali průkopníky skateboardingu nebo punkrocku. 
Coby divadelníci na sebe upozornili v půlce osmdesátých let při Divadelních poutích na Střeleckém ostrově, kde vystupovali s „rodinou Váňových“ — Evou Holubovou a Václavem Koubkem.
Dnes spolu mají Divadlo bratří Formanů, se kterým kočují po světě jak staří cirkusáci. 
Nový cirkus a špičkové klauny nebo akrobaty se snaží zvát i do České republiky — naposledy v půlce června uspořádali v Praze na vltavské náplavce nádherný festival jménem Arena.
 

 

Porod roku
OBA JSOU SKORO STEJNÍ A ZÁROVEŇ KAŽDÝ JINÝ, ŘÍKÁ MAMINKA BRATŘÍ FORMANŮ VĚRA KŘESADLOVÁ. 
 
Kluci se narodili v neděli. Já měla už několik týdnů takové břicho, že na mě lidi ve městě pokřikovali, takže se dala čekat dvojčata, ale jaká, to nečekal nikdo. Už Matěj měl solidní váhu 2,95 kilo. V tu chvíli se ke mně u Apolináře i navzdory faktu, že je neděle, seběhli doktoři, bylo to trochu jak na fotbale. O pět minut později se narodil Petr, který měl dokonce 3,55, což z kluků udělalo do té doby nejtěžší dvojčata narozená v téhle porodnici. 
Večer uspořádala oslavu Stella Zázvorková, pozvala samozřejmě Miloše Formana a potom taky režiséra Jána Roháče. Připravovala jim humrovou majonézu, rozklepla vejce a v něm byly dva žloutky!
Zpátky ke klukům — ti byli vždycky skoro k nerozeznání, a dokonce i já jsem si je spletla, to jim bylo asi čtrnáct. Potkala jsem jednoho, myslela si, že to je ten druhý, něco jsem mu říkala, a on kýval hlavou, aniž by věděl, oč jde; jenom aby se mě zbavil. 
Zajímavé bylo, že když si jeden rozsekl čelo a my tak měli naději, že je líp poznáme podle jizvy, do týdne si ho na stejném místě rozbil i druhý — klasická jednovaječná dvojčata.
Ale povahově jsou jiní​. Matěj je cílevědomý, nábožensky založený perfekcionista, Petr cílevědomý, sportovně založený tvrďák. Už v dětství se mnou Matěj nechtěl mít žádné konflikty, zatímco Petr se dokázal často postavit na zadní. Řekla bych, že mně je povahou ​podobnější Petr. A Matěj, ten se víc podobá tátovi Milošovi.

 

ČTĚTE DÁLE VE FILMOVÉM SPECIÁLU V REPORTÉRU

Rozhovor s filmovou kritičkou Mirkou Spáčilovou: Gratulujeme, Spáčilka ti dala osmdesát!

Příběh herečky Pavlíny Štorkové: Chceš-li, Bože, ráda budu hrát

Začínal jako chemik, dnes překládá pro karlovarský festival. Profil Petra Alexandera

Příběh pražského trikového studia UPP, které pracuje pro hollywoodské produkce

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama