Alex je ta hlava

Třicátník s vojenským sestřihem a tetováním na paži svírá v dlani pistoli a míří do obličeje ženy s rezavými vlasy.

„Seš nějaká chytrá!“ říká a koukne jí přes rameno na skupinku lidí na podlaze u zdi. Všichni mají sklopené hlavy, aby se s ním náhodou nepotkali očima.

„Pusťte ty děti,“ naléhá zrzka, „nepotřebujete je. Naopak.“

Muž pohledem znovu sjede k lidem za jejími zády. Devět žen, osm chlapů, tři malé děti plus jedna holka kolem patnácti. A navíc tahle zrzavá, která se mu snaží říkat, co by měl nebo neměl dělat.

„Co seš zač?“ ptá se. Když přišel, čekala ve frontě u přepážky. Má na sobě džíny, hnědé střevíce a bílou halenku, skrz kterou je vidět podprsenka. Vypadá na osmadvacet a sekne jí to. Hezký obličej, štíhlá, ale přitom zaoblená na těch správných místech.

„Tak co seš zač? Polda?!“

„Ne, proboha! Jen... Chci, aby se nikomu nic nestalo.“

Když vytáhl pistoli na pokladní a pak se to celé zvrtlo, jediná zrzka na něj promluvila. Ostatní jen vřískali. Venku kvílí brzdy policejních aut a kdosi tam megafonem udílí pokyny.Tohle všechno kvůli tomu, že selhal plán A. Plán A byl přitom jednoduchý. Přijít do banky, pistolí nenápadně pohrozit pokladní a nechat si od ní do tašky naskládat prachy. Když vešel, napočítal čtyři přepážky a za každou z nich jednu bábu. Z automatu si vzal pořadové číslo a pak čekal. O něco později, s hlavní pistole koukající z přeložených novin, přisunul k pokladní papír se vzkazem.

Přepadení! Máme zbraně a bombu!

Žádný alarm! Co největší eurobankovky!

Že ten alarm nakonec někdo zmáčkl, bylo jasné už za chvíli. Pistoli tedy vyndal z novin a obkroužil jí celou banku.

„Všichni na zem!“ křikl. „Ke zdi!“ Tak ke zdi, nebo na zem? Sakra... Hlavně klid, poroučel si, klid! Kdesi v hlavě slyší i další hlas, který mu připomíná totéž. Hlavně klid, říká Alex, když se něco posere, máme plán B!

Alex je hlava, on paže. Alex plánuje, a zbavuje ho tak starostí s přemýšlením. Nikoho chytřejšího nepoznal. A že už v životě potkal koumáků. Jak v lochu, tak v těch krátkých pauzách, když byl zrovna venku. Je mu třiatřicet, seděl už pětkrát. Nejvyšší čas změnit klima. Na písek vězeňského dvora se nejlíp zapomíná na pláži.

„Neměj strach, Bene,“ říká Alex před dvěma hodinami v autě na parkovišti v podzemí obchoďáku. „Když se to posere, máme plán B. Jen dělej přesně to, na čem jsme se domluvili!“

Takže se to posralo. Venku houkají sirény, jedenadvacet ustrašenců se krčí u zdi a do hlavně pistole mu kouká zrzka, která se ho snaží přesvědčit, aby pustil aspoň děti.

„Nepotřebujete je,“ naléhá. „Naopak!“

„Jak to myslíš, naopak?“

„Děti týhle situaci nerozumí! Můžete jim říct, aby přestaly brečet, ale nepřestanou. Z jejich řevu tady všem akorát budou pochodovat nervy, a ještě po vás někdo z jejich rodičů vystartuje. Když je ale pustíte, bude klid. A navíc tím získáte plusový body u poldů. I kdyby sem chtěli vlítnout, neudělají to. Po tom, co propustíte děti, by si to neobhájili. Chápete? Bude to vypadat jako váš ústupek, ale vy tím přitom získáte nejvíc!“

Ben na ni kouká. Všechno, co řekla, dává smysl. Pustit ty uřvaný haranty? No jasně, nic rozumnějšího udělat nemůže.

Jako výbuch se místností rozezní telefon. Už volají, dlouho jim to netrvalo, pomyslí si Ben. Chvíli kouká na sluchátko a pak se obrátí k zrzce.

„Zvedni to.“

„Cože?“

Jo, to je přesně fízlovskej plán. Dostat ho k telefonu, zaměstnat mu ruce, narušit jeho koncentraci.

„Zvedni to. Budeš s poldama mluvit ty. A pusť hlasitej odposlech.“

Zrzka přejde ke zvonícímu telefonu. „Haló?“

„Vrchní komisař Mayer,“ ozve se z reproduktoru. „S kým mluvím?“

„Já jsem...“ Žena upře pohled na muže s pistolí.

„Jen křestní jméno,“ houkne Ben.

„Jsem Lea. Jedna z těch, které tady drží... pan únosce.“

„Můžu s ním mluvit?“

„Ne, poručil mi, že mám s váma všechno vyřídit já. Ale slyší vás přes reprák. Jsou tady čtyři děti a on je chce propustit.“ Ben protáhne obličej, zrzka ke třem harantům automaticky přihodila i tu patnáctiletou buchtu. To přece už není žádný dítě, sakra. Ale kašlat na to, i tak tu zůstane lidí na hlídání až dost.

„Skvělé,“ zavrní polda z telefonu, „opravdu. No a co ti únosci teda chtějí?“ Je až dojemný, jak se nenápadně snaží zjistit, jestli je nás víc, pomyslí si Ben. Zakroutí hlavou a zrzka neodpoví.

„Řekni mu, že za chvíli ty malý vyjdou ven.“ Pak Ben otevře černou sportovní tašku a na pultík položí krabičku s drátky a displejem. „Taky mu řekni, že mám bombu. Jestli cokoli zkusí, půjde k zemi půl týhle ulice. Až budu něco chtít, ozvu se jim sám.“ Zrzka kouká na krabičku a do sluchátka opakuje to, co muž řekl. Pak zavěsí.

Ben kývne k lidem u stěny. „Hej, puso!“ křikne na patnáctku. „Vezmi ty tři malý haranty a vypadněte. Tadyhleta zrzavá slečna za váma zamkne. Jestli při tom vezme roha, někdo tady koupí kulku.“

Příští minuta se neobejde bez kňourání a slziček. Děti nechtějí pryč a rodiče už by je nejradši viděli venku. Ben má co dělat, aby nevystřelil jen tak do vzduchu a nezjednal zase klid. Jo, bez těch malejch smradů to tady bude vážně lepší.

Procesí čtyř postaviček projde dveřmi a zrzka za nimi otočí klíčem. Jestli měli ostatní strach, že využije situace a zdrhne, teď si oddechli. Dívka zamíří ode dveří přímo k nim a posadí se na podlahu. Muž s pistolí se zatím očima zastaví u padesátníka s plnovousem.

„Ty jsi tu šéf, že jo?“ Trochu zbytečná otázka, když ho chvíli předtím vytáhl z kanceláře s nápisem Ředitel. „Vezmi tadyhletu tašku a jdi ji nacpat penězma. Co největšíma. Jestli zkusíš zmizet, odnesou to tvý pokladní. Ty prachy si pak společně prohlídneme. Nechtěj, abych tam našel kapsli s barvou nebo cokoli jinýho, co tam nepatří. Rozumíme si?“

Vousáč přikývne a zvedne se. Tváře většiny rukojmích zůstanou dole, čtyři pohledy ho však vyprovázejí dozadu k hlavnímu trezoru. Pak to jedna z žen nevydrží.

„Jsou tam dveře. Klíč od nich má šéf u sebe v kanceláři.“ Strach dělá svý, ušklíbne se Ben.

„Hej!“ křikne na vousáče. „Nejdřív jdi támhle do svýho kanclu a přines mi klíč od zadního východu. A nezapomeň, že na tebe koukám přes kvér.“

Místností se rozezní telefon a Ben kývne k zrzce.

„Řek jsem, že se ozvu sám! Ať jdou do háje!“ Žena zvedne sluchátko a automaticky přitom zapne hlasitý odposlech.

„Mám vám vyřídit, že se s váma nikdo nechce bavit,“ zamumlá ještě dřív, než se poldové stačí vymáčknout.

„Jen jsem chtěl poděkovat za ty děti,“ odvětí hlas na druhém konci linky. „Vážně nemůžu mluvit přímo s někým, kdo tam tomu šéfuje?“

„Ne, máte si prý dát pohov a čekat.“ Pak jí Ben pokyne, aby sluchátko položila, pošle ji zase k ostatním a z kapsy vyndá cigarety. Na pár šluků má chuť už dlouho, ale dokud všechno nezorganizoval, nebyl na to čas. Teď má konečně chvilku pro sebe a může v klidu přemýšlet. Plán B je vlastně jednoduchý. Když už se k němu museli uchýlit, ať hodí co největší vejvar. Po poldech nebudou chtít vůbec nic, jen aby neprudili. Než by od nich nějaký peníze dostali, trvalo by to věčnost, a navíc by v nich určitě byla nějaká miniaturní sledovací štěnice. Anebo by ty prachy byly rovnou falešný.

„Po poldech potřebujeme jen to, aby dělali stafáž,“ vysvětluje Alex svůj plán. „Přímo od banky dostaneme fůru peněz, který budou zaručeně pravý. Stejně jim je zacvaká pojišťovna, tak co by se stresovali. Uvidíš, že to půjde úplně easy.“

Alex se většinou nemýlí. A nemýlí se ani v tomhle, uvědomuje si Ben, když vidí vousáče vracejícího se s černou taškou. Nechá ho všechny ty peníze vyskládat na stůl, aby se přesvědčil, že na něj pan vedoucí neudělal žádnou levárnu, a přitom ho napadne, jestli si vousáč taky trochu nepřilepšil. Pár svazečků bankovek narychlo schovaných někam za sádrokartonový obložení přijde vhod vždycky. Později se odepíšou spolu s plnou taškou těch ostatních.

 

•••

„Pojď sem a zavolej poldům,“ vybídne Ben zrzku.

„Mayer,“ ozve se v reproduktoru tentýž hlas jako už dvakrát předtím.

„Chci s ním mluvit. Tady. Když přijde, pustím pět lidí.“ Žena to do sluchátka zopakuje stejně monotónně, jako by diktovala nákup. Po chvíli upřesňování podmínek je všechno domluveno. Pět lidí bude čekat u dveří a v okamžiku, kdy muž vstoupí, můžou odejít.

„A ještě něco,“ dodá Ben, „přijde jen v trenkách. Nechci žádný nepříjemný překvapení.“ Polda samozřejmě prská, ale nakonec ustoupí. Však ho neubude.

„Ty, ty, ty, ty a ty,“ mávne Ben pistolí k vybraným lidem. Když se konečně ozve zaklepání, jeden z nich otočí klíčem a dovnitř pomalu vejde chlap. Pětačtyřicátník, metr osmdesát, na hlavě i bradě strniště. Kdysi atletická postava, teď už ale zřetelně ztrácející pružnost. Jako vrchol všeho bílé trenýrky s velkými rudými srdíčky. Ruce polda drží před sebou, aby na ně bylo vidět. Pětice u dveří urychleně peláší ven.

„Zamkni a pojď sem,“ řekne Ben chlapovi v trenkách. „Chci káru, pak vypadnu. Někoho s sebou vezmu pro případ, že by vás napadlo jet za mnou.“

„To není problém, auto vám dáme.“

„Nechci vaše auto prošpikovaný štěnicema. Tamhle na rohu stojí modrý renault, tady máš od něj klíčky. Přivez ho. Předtím ale zvedneš telefon a řekneš ostatním fízlům, aby mě nechali na pokoji. Auto pak přistavíš těsně ke dveřím a necháš běžet motor.“ Pak Ben ukáže ke krabičce s displejem. „Tohle tu zůstane. Jestli za mnou někdo vyrazí, odpálím to na dálku. Vysílačkou, ne mobilem, takže vypnout sítě vám nepomůže. Když mě ale necháte odjet, nikdo nepřijde k úrazu. Souhlas?“

Polda na něj mlčky kouká a v duchu nejspíš propočítává všechna pro a proti. „Oukej,“ přikývne nakonec a natáhne se pro sluchátko. Dává kolegům instrukce. S nikým nediskutuje, jen říká co a jak. Ben zatím očima přejíždí skupinku nervózních postav u stěny. Ale je to jen hra, už dávno ví, že s sebou vezme tu zrzavou.

 

•••

Dívka drží v ruce tašku a na páteři cítí hlaveň pistole. Ben ji směřuje k východu a ona spatří velký modrý vůz s posuvnými bočními dveřmi. Z budovy banky tak nastoupí přímo do něj, žádné poflakování se na chodníku. Poldové nemají šanci je ani zahlédnout.

Renault vyrazí, ale nikdo ho nepronásleduje. Na stole v bance zlověstně poblikává displej zadrátované krabičky a to je zřejmě pro policajty dostatečný argument. Jasně, že zpovzdálí nejspíš někdo šmíruje, ale takovýhle náskok bude stačit, pomyslí si spokojeně Ben.

Vůz dojede na roh ulice, profrčí křižovatkou a dostane se na čtyřproudovku. Proplete se mezi několika auty, po chvíli prudce odbočí a za okamžik sjede do garáží pod obrovským obchoďákem. Tam neomylně zastaví vedle červené Hondy, přesně podle plánu B. Jen přesednout a pokračovat. Jasně, že to pak poldové všechno uvidí na záznamech z kamer. Ale to už bude příliš pozdě na to, aby něco svedli.

Ben vypne motor, podívá se na zrzku a hladově ji zkoumá pohledem. Pak se konečně pousměje.

„Zmákli jsme to, lásko. Jsi fakt bedna, Alex. Vážně!“

Dívka se svými rudými rty nakloní až téměř k němu a něco přitom vytahuje z kabelky. „Ještě není konec,“ zašeptá a vozem se ozvou dvě suchá lupnutí, jako když prasknete bublinkovou fólii. Pistoli s tlumičem pak schová do tašky k penězům, Benovo tělo nechá v renaultu a za pár sekund už z garáží vyjíždí v připravené hondě. O dva kilometry později zaparkuje v podzemí dalšího nákupáku, a už bez rezavé paruky a výrazného make-upu se vmísí mezi stovky jeho návštěvníků. Vyjde hlavním vchodem, kde si mávne na nejbližší taxi.

„Vlakové nádraží,“ utrousí k řidiči.

„Chcete si tu tašku dát do kufru?“ zeptá se muž za volantem, ale ona jen zavrtí hlavou. Šofér pokrčí rameny, zařadí rychlost a pomalu se rozjede. Pak koukne do zpětného zrcátka na ženu. Tuctová hnědovláska, nevýrazná, nezajímavá, nejspíš nějaká úča ze střední. Tyhle puťky nikdy neměl rád. Škoda, postavu má přitom celkem dobrou.

„Na nádraží budeme za deset minut,“ řekne a puťka za jeho zády tiše přikývne.

 

•••

Vánek přináší od moře vůni soli. Drobná tmavovláska drží v prstech skleničku s koktejlem. Výhled z terasy restaurace ji dávno nudí. Je to už čtyřicet dnů, kdy s Benem nechali v bance atrapu bomby a několik vyděšených lidí.

Ben, pitomec, který vždycky udělal, co jsem řekla. Zbožňoval mě. Prý jsem ta nejchytřejší ženská, jakou kdy poznal. Ale tak vyčůraná, abych naplánovala takovouhle boudu, nejsem ani já. Ben byl kolečko ve stroji, já ho poháněla, ovšem řídil někdo jiný. Jenže takhle daleko omezený Ben nikdy nedohlídl.

Nad pláží krouží velký bílý pták a krátce vypískne.

Když za ní Sam s tímhle plánem přišel, jen uznale zavrněla. To Sam byl ta hlava. Poznala to už před deseti lety, kdy se potkali poprvé. Zajiskřilo to mezi nimi, ovšem říct jim tehdy někdo, že spolu skončí na jednom břehu, nevěřili by. Jen kdyby teď nemusela tak dlouho čekat. Čtyřicet dnů sama...

Na ruku se skleničkou padne stín. „Ahoj lásko,“ usměje se muž, který se objevil jako duch. Obejme ho kolem pasu.

„Konečně. Už jsem myslela, že snad nepřijdeš.“

„Stýskalo se ti?“

„Strašně.“ Pak se pousměje. „Ale nejvíc ze všeho po těch tvých srdíčkových trenkách. Když jsem tě v nich v tý bance uviděla, málem jsem vybuchla smíchy.“

Přejde její poznámku a posadí se.

„Mám hlad jako vlk. Jaký tu mají ryby?“

Pták nad pláží opět vypískne a ke stolu se blíží číšník.

Ideální čas na večeři. •