Češi pomáhají. Co je to vlastně za Čechy?

Češi pomáhají je občanská iniciativa, která se začala rodit asi před rokem a půl. Do širšího povědomí se dostala o tomto víkendu v souvislosti s debatou o (ne)přijetí padesáti syrských sirotků. Není to nezisková organizace, není to vlastně vůbec žádná formální organizace. Jen volná skupina několika lidí, kteří se propojili ve snaze pomoci válečným uprchlíkům a podpořit věcnou diskusi o tom, komu, jak a za jakých podmínek má Česká republika poskytnout ochranu. Jsem jedním z nich, byť se mi to spíše přihodilo, než že bych k tomu vědomě směřoval – viz níže.

Iniciativu nikdo neplatí, její členové (může mít neexistující organizace členy?) vše dělají zdarma a ve svém volném čase.

Loni v létě se jí dostalo letmé mediální pozornosti, když zveřejnila svou výzvu (tehdy ještě Sobotkově) vládě, aby splnila vlastní závazek a zcela nezávisle na evropském dohadování o kvótách přijala asi 1500 válečných uprchlíků ze Sýrie. Nikoli ekonomických migrantů, ale lidí utíkajících před válkou – tento základní rozdíl je v českém prostředí třeba neustále připomínat. Uprchlíky by nám nikdo nevnucoval, sami bychom si je vybrali a prověřili. My – rozumějte český stát reprezentovaný kompetentními úředníky ve spolupráci s odborníky. Žádní aktivisté, žádné neziskovky.

V širším slova smyslu lze tedy pod hlavičku Češi pomáhají zahrnout i signatáře výzvy, která se od ostatních e-petic liší jedním zdánlivým detailem: spolu se svým jménem musí člověk do formuláře vyplnit i způsob, jakým on sám pomáhá. Jde o symbolické přihlášení se k jakékoli formě aktivity, které není nijak kontrolováno, natož vymáháno. Má sloužit pouze jako psychologické pošťouchnutí: Neulev svému svědomí pouhým kliknutím. Zamysli se, čím můžeš skutečně pomoci. Finančně? Osobní pomocí – například vypravením balíčku do uprchlického tábora? Nebo tím, že o tématu budeš mluvit se svými blízkými? Vše se počítá.

Sama iniciativa žádné peníze nevybírá, pouze na svém webu odkazuje na několik organizací, jimž lidé mohou přispět podle vlastního uvážení.

Výzvu v první vlně podepsala i řada známých osobností, ale potom dlouho existovala tiše na pozadí, podpisy pod výzvou přibývaly jen zvolna. Vše se změnilo po pátečním kulatém stole v Senátu, na němž Michaela Šojdrová představila svou snahu o přijetí alespoň padesáti nedoprovázených syrských dětí z uprchlických táborů. Andrej Babiš vzápětí do médií řekl, co řekl, a protože zástupci iniciativy Češi pomáhají (včetně mne) u kulatého stolu seděli a snahu europoslankyně Šojdrové podpořili, začaly se dít věci. V dobrém i zlém. Podpisů začalo rychle přibývat, pod jejich náporem web zahrozil kolapsem a facebookovou stránku zaplavilo svými komentáři široké spektrum lidí od podporovatelů přes racionální kritiky po nenávistné agresory a podivné, nedávno založené profily s fotkami, u nichž služba Google Search By Image odkazuje na ruské servery. Stovky lidí nám začaly psát s prosbou o další informace a s nabídkou pomoci.

Po třech dnech máme stále se prodlužující seznam zatím asi devadesáti rodin ochotných přijmout k sobě syrské děti, další nabízejí jiné formy pomoci. Jistě, mnohé z rodin by z toho nakonec vycouvaly a další by neprošly přísným sítem příslušných státních orgánů, ale množství a naléhavost došlých reakcí je ohromující.

Sedmnáctiletí teroristé

O nápadu prosadit přijetí padesáti syrských sirotků živořících v přeplněných uprchlických táborech jsme se s Michaelou Šojdrovou nezávazně bavili už v létě. Slíbili jsme její snahu podpořit. I proto nás přizvala ke kulatému stolu k debatě inspirované iniciativou člena britské Sněmovny lordů Alfreda Dubse – jednoho z Wintonových dětí. Ten prosadil zákonnou úpravu, na jejímž základě Velká Británie přijala několik stovek dětí z uprchlických táborů.

Michaela Šojdrdová upřela svou pozornost především k uprchlickým táborům v Řecku, které osobně navštívila. A konstatovala, že v kategorii nedoprovázených dětí v nich jsou především (nikoli však výlučně) chlapci ve věku 12 až 17 let. To stačilo, aby se z jejího návrhu na vybraných serverech a v diskusních fórech stala snaha přivést do Česka „sedmnáctileté výrostky“, kteří navíc teenagerovský věk beztak jen předstírají a ve skutečnosti jde o mnohem starší násilníky a teroristy.

Přitom se už v první třídě učí, že mezi dvanáctkou a sedmnáctkou je měřitelný rozdíl. Navíc se lze zaměřit i na tábory v Libanonu a v Jordánsku, kde je mnohem více mladších nedoprovázených dětí. Žijí v nuzných podmínkách, chybí jim lékařská péče včetně psychologické pomoci, kterou kvůli prožitým traumatům zhusta potřebují. Hrozí jim sexuální i jiné násilí. Pomáhat jim na místě sice lze, ale v omezené míře. Česká republika by si konkrétní děti sama vybrala. A rozhodla by se, zda jim udělí azyl, nebo jen doplňkovou ochranu, která se uděluje na dobu určitou. Z přijetí dětí neplyne automaticky povinnost scelování rodin na našem území, pokud se časem ozvou příbuzní.

Zkrátka: děti zatím nemají jména a tváře. Hraje se o politickou podporu umožňující učinit další kroky. Až poté by následoval výběr konkrétních dětí. Politici mohou mantinely vytyčit různě, mohou například souhlas s přijetím omezit jen na dívky mladší deseti let. Sedmnáctileté „falešné děti“ představují podobný mem jako před pár lety „mladí muži s iPhony“. Do veřejné debaty byli vypuštěni záměrně s cílem umlčet debatu na samém počátku. Sedmnáctileté teroristy v ČR nechceme!

Spousta detailů je k podrobné diskusi – pokud ji jako společnost a priori neodmítneme. Ale to je téma svou komplexností přesahující mé znalosti a tento článek, jehož ambice není větší, než pokus vysvětlit největší nedorozumění a naznačit, že česká společnost není rozdělena na naivní vítače a na lidi rozhodnuté nepustit k nám ani myš. Zatímco na prvním okraji spektra neznám nikoho, s lidmi z druhého okraje se alespoň virtuálně setkávám pořád. A mezi póly je kontinuum názorů a postojů, v nichž se v různé míře mísí a perou altruismus, empatie a morální hodnoty s racionálními i iracionálními obavami. Češi ve své většině nejsou proti jakékoli přímé pomoci slabým a bezmocným „nečechům“, jakkoli se nás někteří snaží přesvědčit o opaku. Češi pomáhají.

Aktivistou snadno a rychle

Živím se jako novinář. Přestože píšu téměř výlučně o vědě, je z profesního pohledu řekněme zvláštní, že se angažuji v občanské iniciativě hýbající momentálně českou společností. Neměl bych se od podobných aktivit držet stranou? Zachovat si profesionální odstup?

Přestože spoustu věcí ve svém životě člověk aktivně ovlivňuje, další si ho najdou samy a pak už pouze stačí, pokud se jim aktivně nebrání. V tomto případě si mne našlo jedno dávné přátelství.

Teď to bude trochu osobní. V osmé třídě základní školy byl mým nejlepším kamarádem kluk z protějšího paneláku. Jarda Miko. Potom se naše cesty rozešly. Já přešel na gymnázium, potom vysoká škola v Praze… On, poloviční Rom, odešel na učňák na druhý konec republiky. Roky jsme o sobě nevěděli. Jako kamioňák projel nejprve Rusko, Kavkaz, Sýrii, poté západní Evropu. Se svou romskou ženou odešel do Kanady, do Velké Británie, nakonec se vrátili.

Žijí v malém městě, Jaroslav tráví týdny na cestách po Evropě. Život ho otřískal ze všech stran. Poznal lidi, naučil se s nimi mluvit. V Damašku, v Oděse, v Paříži i na českém maloměstě. Zajímá se o věci veřejné. Na Facebooku začal komentovat dění v politice a ve společnosti. A tak jsme se po letech opět našli. Propojuje sociální bubliny. Pod jeho příspěvky najdete průřez českou společností vedený libovolným směrem. Lidi bezejmenné i slavné, chudé i bohaté, prosté i vzdělané…

Po sarinových útocích začal hledat způsoby, jak pomoci dětem ohroženým válkou. Zrodila se iniciativa Češi pomáhají. O pár měsíců později se na společné schůzce sešli poslanci, europoslanci, prezidentský kandidát, lidé z organizací starajících se o uprchlíky, dobrovolníci pomáhající v uprchlických táborech, novináři zajímající se o dění na Blízkém východě… Kamioňák svůj virtuální networking převedl do reálného světa.

Nejprve jsem starému kamarádovi pomáhal propojovat lidi mezi sebou, připravoval nebo revidoval jsem pár textů. Pak jsem spíše ze zvědavosti přišel na jedno ze setkání. Pak na další. A další, shodou okolností v Senátu. Iniciativu Češi pomáhají táhnou jiní, ale pokud o ní píšu, nemohu se tvářit, že s ní nemám nic společného. Našla si mne. Okolnosti si mne našly.

• Ohledně dětí, které ztratily rodinu, jsme připraveni si jedno takové dítě vzít a rodinu se mu pokusit nahradit.
• Dobrý den, jsme rodina s pěti dětmi a rádi bychom přijali i syrské dítě nebo děti. Prosím o kontakt na příslušnou organizaci.
• Jsem v důchodu, můj důchod činí 5 703 Kč. Jsem ochotná přispět částkou 10 000 Kč. Sdělte mi prosím, jakým způsobem tak mohu učinit. Děkuji.
• Máme už pět dětí, ale se ženou jsme si říkali, že bychom zvážili přijetí sirotka – uprchlíka, pokud by to bylo aktuální. Tak nás případně kontaktujte. Díky.
• Mám zkušenosti s výukou angličtiny na turecko-syrských hranicích, mohl bych tedy pomoci v této formě.
• Ráda nabídnu pomoc formou hlídání dětí (jsem momentálně na mateřské a bydlíme kousek od Prahy), či formou doučování češtiny nebo angličtiny.
• Vychováváme 4 vlastní děti a určitě zvládneme i další. Domluvíme se anglicky, německy, rozumíme rusky. Děkujeme a držíme palce.
• Můžeme pomoct s výukou češtiny, školou, organizací volného času, víkendovým programem, zachovalým oblečením pro děti, případně dětskými knihami.