Udělej to víc zelený

Lidé

Mistr trikař a producentka. Viktor Müller a Lenka Líkařová. Letos získali (část) Oscara za vizuální efekty ve filmu Blade Runner 2049. Tým pražského studia UPP vyrobil do pokračování legendárního filmu několik klíčových trikových scén. Zadání bylo stručné: vyrobte Los Angeles roku 2049. A tak ho vymysleli. Jejich efekty jsou i v dalších slavných snímcích. UPP je vlastně taková „pobočka“ Hollywoodu, i když sídlí v pražských Vršovicích.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když v březnu přebíral hollywoodský „supertrikař“ John Nelson sošku Oscara za film Blade Runner 2049, ve výčtu poděkování zaznělo i jméno Viktora Müllera a firmy UPP. Čech Viktor Müller byl sice tou dobou v USA, ale na ceremoniál nemohl. Sklátila ho nemoc a zůstal v posteli v losangeleském hotelu. Dnes však tvrdí, že mu to není líto. „Já to moc neprožíval. Triky jsou dílo mnoha lidí. Kdybych byl kameraman nebo režisér, pak možná, ale triky dělá velký tým a já bych měl ostych přivlastnit si úspěch.“ Jeho parťačka, producentka Lenka Líkařová, která má na úspěchu taky velký podíl, dodává: „Nám totiž ocenění chodí se strašným zpožděním, rok i dva poté, co jsme na tom filmu pracovali, musíme si to pokaždé trochu připomenout.“

Povídáme si na dvorku starého vršovického domu: spíše už jde o „soudomí“ tvořené i několika přilehlými budovami, kde desítky lidí jako kolečka v hodinkách pracují každý na svém kousku v trikových scénách zejména pro zahraniční vysokorozpočtové filmy. Další se pak zabývají tím, aby se kolečka nezadřela – starají se o produkci a komunikaci mezi tvůrci a zadavatelem a o stovky dalších detailů. 

Viktor v rozhovoru detailně líčí začátky spolupráce s významným hollywoodským trikařem Johnem Nelsonem, když spolu procházeli první verzi scénáře a vymýšleli základní trikové scény. Jenže triky do vysokorozpočtových velkofilmů už málokdy dělá jediná produkce, scény se rozdělí mezi několik studií, a tak producenti Blade Runnera nechali UPP jen část výroby a další kus odsunuli do Kanady, kde jsou lepší filmové pobídky. 

 

„Mohl jsem se hádat, že jsem už na to udělal testy a vymyslel to, ale to je dráždění hada bosou nohou. Pro budoucnost jsou důležitý dobrý vztahy. Musíme se smířit s tím, že ty filmy neděláme celé…,“ říká jednačtyřicetiletý Viktor Müller. „A ten Oscar?! My máme mnoho kamarádů, kteří ho mají, i víc, a ti nám řekli, že pak třeba neměli dva roky práci. To je paradox.“ Do řeči mu vstoupí Lenka: „Ale to se nám naštěstí nestalo, naopak, mám pocit, že začalo chodit víc nabídek. Samozřejmě nevím, jestli to je Blade Runnerem, ale efekt to snad má. Zmínka v děkovné řeči nejsledovanějšího filmového ceremoniálu na světě? To má váhu. A lidi možná mrknou na web. On Viktor tyhle věci prostě neřeší, někdy je to těžký, já si to chci prožít, užít si nějaké nadšení… a on mě uzemní. A tak si to jdu radši prožívat do vedlejší místnosti, aby mi to nezkazil,“ pošťouchne Lenka Viktora. 

Ti dva jsou ostatně nejen parťáci v práci, ale i životní partneři.

 

Hollywoodské producentky

Oscar Neoscar, Lence prý dělá největší radost každý děkovný dopis od klienta. „Udržet navázané vztahy s producentkami je nejdůležitější.“ S producentkami? „Ano, dnes tvoří většinu hollywoodských producentů ženy. Kreativní profese zůstávají v mužských rukou, ale ženy řeší komunikaci, peníze, termíny… Myslím, že je to i tím, že ženy nemají – 

obecně řečeno – tak přebujelé ego, které u chlapů někdy přebíjí racionální uvažování,“ míní Viktor. Prý to funguje. 

Zatímco on rozděluje kreativní práci, kontroluje ji, udává směr a tón tvorby, Lenka je styčný důstojník mezi klientem a výrobou. „Jsem hlavní komunikační kanál, vysvětluju, kdo se bude o co starat, dohodneme peníze, základní rozpočet a časy dodávek. Každý týden je pak call. Stíháte? Stíháme. Můžete být klidní… opak nechtějí slyšet, i když někdy problém nastane. Jsem ujišťovač. O času a kvalitě. Pracuju tady deset let, prošla jsem si vším odspoda, znám základní pojmy i princip jednotlivých prací, mám představu, co jak dlouho může trvat, takže mě nikdo neutáhne na vařený nudli. Poznám, kdy je to vážné a kdy jít za klientem, jestli nemá v kapse schovaný čas navíc, nebo kdy naopak víc zatlačím na naše lidi.“

Viktor miloval odmala počítače, v dřevních dobách programovacích jazyků Karel a Basic v osmdesátých letech v Československu chodil do kroužků programování. Zároveň podědil výtvarný talent (jeho strýc se jmenoval Vladimír Boudník, ano, šlo o Hrabalova pábitele a hlavně geniálního českého grafika) a po dědovi mu zbyly filmové kamery. „Byl brusič benátských zrcadel a amatérský kameraman. Jako děti jsme to nenáviděli, režíroval i ,rodinné‘ filmy.“ Když mu skelný prach zanesl plíce a on poměrně mlád zemřel, babička věnovala filmovou techniku vnukovi. Počítače a filmařina se slily v jediný proud. 

„Šel jsem na strojní průmyslovku se zaměřením na počítačovou grafiku. Ale když jsme se čtvrtý měsíc po začátku školního roku počítačů ještě ani nedotkli, šel jsem za ředitelem. Ten řekl, že mají hardware i software, ale neumějí to rozchodit… A tak jsem to nainstaloval. Od té doby jsem měl ve škole sice výsadní postavení, ale nic moc jsem se tam nenaučil.“ 

Musel na sobě pracovat po vlastní ose. Díky kamarádovi z Akademie výtvarných umění měl nějaký čas přístup k tehdy „nejvytuněnějšímu grafickému kompu Amiga“, ale pak potkal na výstavě počítačové grafiky Víta Komrzého. „Prodával počítače. Dali jsme se do řeči, řekl jsem mu, že bych s ním chtěl spolupracovat. ,Tak mi zavolejte.‘ Asi netušil, jak budu vytrvalý. Během prázdnin u babičky jsem každý druhý den jezdil na kole k budce a volal… Vítkovi po čase došla trpělivost: ,Do háje, no tak přijeďte.‘ A tak jsem jel. Zkrátím to. Vznikla firma. Začali jsme dělat a prodávat triky. Nejdřív hlavně do reklam.“ 

Viktor mezitím odmaturoval a šel na „matfyz“, jenže pak se oba muži rozhodli, že si vezmou šedesátimilionový úvěr a koupí Flame, speciální superpočítač pro online vizuální efekty. „Se školou byl konec. Musel jsem makat nonstop, abychom úvěr splatili. Ale byla to trefa, brzo jsme začali vydělávat. A já jsem někdy v té době pochopil, že nebudu režisér, ale že budu trikař. Objevil jsem naprosto kouzelný svět.“ 

Firma rostla. Pomalu a jistě. Od reklam se posunuli k filmům. Změnili jméno. 

Zlom představoval Tmavomodrý svět režiséra Jana Svěráka. K němu studio Universal Production Partners (neboli UPP) vyrobilo trikové scény včetně těch, v nichž na nebi bojují stíhačky druhé světové války.

 

Blade Runner 2049

Trend pokračuje. „Rosteme pomalu. Náš zisk je jen malý díl z rozpočtu za film, zbytek utratíme za lidi, materiál, techniku. Rosteme krok za krokem. Před dvanácti lety jsme pořídili první ateliér, před třemi lety laserový scanner. To je, jako když si kuchař koupí lepší nůž. Vy nepoznáte, že máte líp ukrojený steak, ale jemu se tím líp krájí,“ vysvětluje Viktor. Vršovické studio v minulosti spolupracovalo s Georgem Lucasem, Francisem Coppolou, podílelo se na snímku Talentovaný pan Ripley od Anthonyho Minghelly a zásadní trikové scény dodalo filmu německého mága Toma Tykwera Parfém: Příběh vraha. V posledních letech to byly filmy jako Hacker, Smrtonosná zbraň, Wonder Woman, Star Trek a seriály Genius (nominace na Emmy) a The Terror. 

A pak přišel Blade Runner 2049. „Moje srdeční záležitost a zároveň extrémně výjimečná práce,“ říká s jistou dávkou emocí Viktor. „Na pokračování jedničky se dlouho čekalo. Když jsme se s Ridleym Scottem jednou za čas potkali, asi jako každý už dvacet let jsem se ho ptal: Co dvojka? A najednou prásk. Dvojka bude. A budeme na ní dělat i my. Absolutní šok, pecka. Když jsme si kdysi dávno s kolegou u oběda bájili, co bychom rádi, říkal jsem, že kdyby jediný film, pak Blade Runner 2, až se bude dělat. Splněný sen.“ 

UPP zpracovala 250 trikových záběrů. Pracovalo na nich sedmdesát lidí. Několik měsíců. „Já sám ale víc než rok. Dělal jsem přípravu i první modely,“ ukazuje v mobilu losangeleské mrakodrapy budoucnosti – z překližky. „Viktor je kutil. Po nocích chodí soustružit do své dílny. Když cítí příležitost, využije toho a řekne, že ty modely postaví. A udělá test a pak to pošle klientovi. A ten je nadšený,“ říká Lenka s lehkým úsměvem, ale i hrdostí v hlase. 

Nejsou modýlky v digitálním věku anachronismem? „Mám rád, když jsou v trikovým filmu skutečný objekty, a nejsem sám, kdo nemá rád syntetické dokonalé sci-fi. Dokonalost je divná, nepřirozená. Řekl jsem hned na začátku –

pojďme udělat modely, i kvůli mlze, kouři, hloubce prostoru. Jenže mi bylo řečeno, že nám na to studio nedá peníze. A tak jsem to vzal do svých rukou.“ Udělal základní modely města a natočil s nimi pár testovacích scén. „Poslal jsem to Johnovi, ten byl nadšený, odprezentoval to chytře kameramanovi. A ten se nadchl a přesvědčil režiséra. A společně přesvědčili producenta. Modely jsme sice nevyráběli, na to nemáme kapacitu, ale díky těm mým prvním se to dělalo. Dílna se mi už tolikrát vyplatila!“ 

 

Muž a job mého života

Lenka do UPP přišla před deseti lety. Do té doby dělala produkční „na place“ u filmu. „Ale nejsem srdcem a duší filmařka, mě strašně baví ta produkce, našla jsem se v tom. Nejsem kreativní, nemám tu vášeň, ale baví mě koukat se na vášeň ostatních.“ Po letech práce na natáčení filmů už ale prý měla po krk bahna, vstávání ve čtyři ráno, života v karavanu a nestability a nejistoty. Kamarádka přišla s tím, že v UPP hledají lidi do produkce. „Nic moc jsem o tom nevěděla, ale zkusila jsem to. A líbilo se mi tu hned. A já jim. Během týdne jsem nastoupila. A není den, kdy bych si řekla, že chci odejít.“ Našla tu taky muže svého srdce…

„Když jsem nastoupila, všude se ozývalo Viktor, Viktor. ,Až to uvidí Viktor, to rozhodne Viktor, až přijde Viktor!‘ Ale Viktor tam nikde nebyl. Kdo to sakra je?! Po čase jsem šla na nějakou pracovní projekci v našem kinosále. Promítalo se. A do toho jediný hlas: Hm, to je blbý, to je dobrý, tohle ne, tohle jo,“ vzpomíná Lenka na chvíli, kdy poprvé uslyšela svého budoucího partnera. Uviděla ho až po projekci a z její strany to prý byla láska na první pohled. Začátek jejich vztahu měl komplikovanější, i když romantický vývoj – podrobnosti si však rodiče dnes šestileté holčičky chtějí nechat pro sebe.

Viktor má starší dceru z prvního manželství, které se rozpadlo, jejich dva světy prý nešly dohromady, byl pořád někde na natáčení. Lenka podotýká, že je sice na rozdíl od jeho první ženy „z oboru“, ale i pro ni je kolikrát těžké Viktorovu nepřítomnost přestát. „Nepotřebuju mít chlapa doma za zadkem, ale on je pryč pořád. A zase s námi v létě nepojede na chalupu. Je mi to líto za něj.“ 

Viktor ale posun cítí. Ještě ve třiceti pro něj neexistovalo nic než film, byl pro něj schopen udělat a obětovat všecko. První dcera pak sice obsadila první místo, ale ještě nějaký čas trvalo, než se tam dostal rodinný život. „Dneska už mám priority jasné. Mám kamarády, kteří mají na poličce i pět Oscarů, ale rozpadlé nebo žádné pevné vztahy, bývají cizinci ve vlastním domě, často bez dětí, nebo s dětmi, které nevídají. Tak už žít nechci.“

Snaží se být doma co nejvíc, ale práce mu pořád bere nejvíc času. Cítí odpovědnost za tři stovky zaměstnanců. „Přiznávám, že každý den si představuju, že bych se té zodpovědnosti zbavil, moje práce pro naše studio je 80 procent stresu, ale jen 20 procent kreativity, která mě pořád baví nejvíc. Sním o tom, že bychom s Lenkou sólo dělali třeba jen velký projekt na vlastní triko. Nebo že bych dělal jen malý lokální filmy, hezky v klidu. Ale nemůžu opustit lidi, co tu jsou s námi dvacet let, známe se na dřeň, jsou část rodiny.“ Proto musí brát velké zakázky za velké peníze, bez ohledu na osobní vkus, aby se firma nedostala do červených čísel. „Viktor je motor. Přichází s nápady, které mohou jiným připadat nerealizovatelné, ale on to vždycky dá. Je to obrovský nasazení. Myslím, že bez něj by to nešlo.“ A Viktor jí kompliment vrací. „Naštěstí mám Lenku. Nejenže ji miluju, ale mám v ní i skvělého kolegu, práci zvládá na sto padesát procent, i nejlepší ženskou doma. Jsem absolutně šťastnej v osobním životě.“ 

 

Nejsme fabrika

„Prý se o nás říká, že jsme fabrika. Nejsme. Jsme kreativní workshop, i když máme hodně lidí. Ale je potřeba to vidět ve světovém měřítku,“ vysvětluje Viktor, když se ptám, jak fungují, do jaké míry musejí respektovat zadání klienta a jak jsou v tvorbě svobodní. „Míváme obrovský prostor pro vlastní nápady. Existuje zadání, třeba i výtvarný návrh od architekta, ale často to jsou spíš mantinely. V Blade Runnerovi bylo zadání: L. A. v roce 2049. A to dává velký prostor fantazii a hře s detaily.“

Většinou se tvoří i desítky verzí jednoho záběru. I sto. Sto padesát. Viktor chytne skleničku s vodou a šoupe jí po stole, aby to předvedl. „Jednou víc vlevo, pak ještě víc vlevo, vpravo, víc dopředu, zpátky.“ A posunout skleničku v trikovém záběru je práce na mnoho hodin. Konečný výběr je pak na hlavním supervizorovi a na režisérovi. „A to bývá někdy komplikovaná osobnost. Jeden nejmenovaný expert vždycky řekl naprosto jasné zadání, my to vyrobili, on to smetl ze stolu, že to je špatně. A pořád dokola. Někdy je to blázinec. Nebo už zmíněný John Nelson, ten zas dopředu nemá představu, jasný názor – to já mám názor pořád na všechno, proto si s Johnem tak rozumíme –, a tak si nechá udělat třeba třicet různých typů oblohy a od každé tři různé verze. Zní to šíleně, viďte? Hodně lidí to nevydýchá, ale profík to musí zvládnout.“ 

Kreativita se tedy vítá, ale jen odtud potud. „Viktor třeba řekne: Udělej to zelený. Oni to udělají nazelenalý. Ne, přidej, má to být zelený. Druhý den je to trošku víc nazelenalé. Viktor teda řekne: Víte co, pošlete to klientovi takhle. Vsadíme se, že řekne, že to má být víc zelený. Pošlou to. A odpověď? Udělejte to víc zelený.“ Sytost zelené Lenka demonstruje na listech břečťanu, který se plazí kolem nás. Když nabírá lidi jako produkční, varuje je prý, že kreativita trikařů je často vykoupena přecitlivělostí až hysterií a že je s tím potřeba v komunikaci počítat. „Produkční má být opakem. Produkční se musí postarat o všechno okolo, aby trikaři mohli být kreativní, ale zároveň je hlídat… ,No, to je hezký, kolik máte nápadů… ale máte na to už jen dva dny, vážení.‘“ 

Pražské studio, které dělá triky pro hollywoodské bijáky, to musí být pro kreativní lidi od počítačů práce snů, ne? Vybírají si jen ty nejlepší lidi? „Ti ale dneska nemají problém sbalit se a odjet do Ameriky nebo na Nový Zéland a dělat tam. Někteří odešli i od nás. Bohužel, to je odvrácená strana skutečnosti, že u nás máme opravdu špičkové lidi, kteří mají na to, dělat ty ,nejvíc nejlepší‘ hollywoodské triky. Snažíme se je platit dobře, ale stejně tomu nezabráníme.“ Před pár lety vybudovali „inkubátor“ talentů, kde se nováčci mohou zaučit a dostávají za to i plat „k přežití“ v Praze. Pár talentů už se vylíhlo, ale celkově je lidí, jak vysvětlují, pořád málo. „Prý nás i někteří vnímají nedostupně, ostýchají se poslat životopis,“ říká Lenka a Viktor dodává: „Přitom my rádi vezmeme každého, kdo na to má.“ A kdo chce dělat pro Hollywood ve Vršovicích…  •

 

Autorka je novinářka, píše pro řadu časopisů.

 

ČTĚTE DÁLE VE FILMOVÉM SPECIÁLU V REPORTÉRU

Rozhovor s bratry Formanovými: Schází nám třetí do mariáše

Rozhovor s filmovou kritičkou Mirkou Spáčilovou: Gratulujeme, Spáčilka ti dala osmdesát!

Příběh herečky Pavlíny Štorkové: Chceš-li, Bože, ráda budu hrát

Začínal jako chemik, dnes překládá pro karlovarský festival. Profil Petra Alexandera

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama