Ernie Simon a hrdinové, na něž se zapomnělo

Lidé

Rodák z Karlových Varů Ernie Simon, který uprchl před nacisty a pak bojoval za Československo, zemřel minulou neděli na Floridě ve věku devadesáti šesti let. Česká republika však na něj téměř zapomněla, neměl ani status veterána. A nebyl sám... Otevíráme článek o Ernie Simonovi, který vyšel v magazínu Reportéru v říjnu 2018.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když se Arnošt Simon narodil, nebylo samostatné Československé republice ani pět let. Dnes bydlí pětadevadesátiletý rodák od Karlových Varů ve městě Boynton Beach na Floridě, pár desítek kilometrů od Miami – coby obyvatel Spojených států používá jméno Ernie Simon. Setkáváme se v jedné místní restauraci. Vypráví mi svůj příběh; jsem vlastně první člověk z České republiky, jenž se o jeho osud aktivně zajímá.

Na jeho jméno jsem narazil v lednu 2018. Tehdy jsem ve Vojenském historickém archivu v Praze objevil několik složek korespondence českého ministerstva obrany s válečnými veterány žádajícími osvědčení o účasti v odboji, která z neznámých důvodů nebyla kladně vyřízena.

Jedna složka zhruba z přelomu tisíciletí se věnovala právě Arnoštu Simonovi, bývalém příslušníkovi československé zahraniční armády ve Velké Británii. Zkusil jsem pomocí amerických přátel pátrat na uvedené starší adrese na Floridě v USA; k mému překvapení byl válečný veterán stále naživu. O dva měsíce později jsem již seděl nad Atlantikem v letadle směr Spojené státy.

 

Z Palestiny do Skotska

Pan Simon pochází z místa, které je dnes součástí Karlových Varů: v únoru 1923, kdy se narodil, však byly Rybáře normální vesnicí. Oblast patřila do Sudet s převahou německy mluvícího obyvatelstva. A krátce předtím, než oslavil desáté narozeniny, se dostal v Německu k moci diktátor Adolf Hitler.

Dospívání bylo pro mladého Arnošta těžké: Simonovi coby majetná rodina židovského původu čelili výhrůžkám a urážkám. „Doma se mluvilo německy a v našem okolí také všichni používali němčinu, proto jsem neměl téměř žádnou možnost přijít do styku s češtinou. To ale neznamená, že jsme se cítili jako Němci. Vždy jsem se považoval za Čecha a stejně to cítím dodnes. Nestal se ze mě Američan,“ vypravuje Simon. Za první republiky chodil v Rybářích do obecné školy, v níž  dnes sídlí Střední keramická škola Karlovy Vary. Později přestoupil na německé gymnázium, stihl však absolvovat pouze ročníky od primy do kvarty. Tehdy už mluvil také česky a ještě se učil anglicky, což se mu brzy poté hodilo.

Přišel rok 1938 a mnichovská dohoda, na jejímž základě muselo Československo odstoupit pohraniční oblasti Německu. Patnáctiletý Arnošt Simon zažil připojení Sudet ke třetí říši a posléze i nechvalně známou křišťálovou noc, nacisty organizovaný protižidovský pogrom v noci z 9. na 10. listopadu.

„Ve třicátých letech jsme chodili do karlovarské synagogy, nádherné stavby z konce 19. století, nacisté ji právě v roce 1938 vyplenili a zapálili. Podobně dopadly i obchody a další místa spojené s námi, Židy.“

Rodina Arnošta Simona odešla do vnitrozemí, do Plzně, která zůstala součástí Česko-Slovenska. Brzy ovšem rozbili nacisté i druhou republiku a vyhlásili protektorát Čechy a Morava. Simonovi věděli o příbuzných žijících v Palestině a chtěli tam odejít, rodiče však nedostali povolení, takže na území dnešního Izraele, které tehdy kontrolovali Britové, odcestoval jen Arnošt Simon se sestrou a jejím manželem.

V červenci 1942 odvedli devatenáctiletého mladíka do britské armády. Prošel výcvikem a stal se šoférem nákladního automobilu v takzvaném Palestine Regiment, jednotce složené převážně z Židů na Blízkém východě. Vojáci se pak zapojili do strážní služby v severní Africe, zejména v Egyptě.

Mezitím se Arnošt Simon dozvěděl o existenci Československého pěšího praporu 11 – východního, jenž se v letech 1941–1942 podílel na obraně obléhaného libyjského města Tobruk. Dopisem se obrátil na československou vojenskou misi v Jeruzalémě a žádal o přidělení k Čechoslovákům. „Pokládal jsem za svou povinnost hlásit se do československé armády, vždyť jsem byl jejím předválečným občanem a chtěl jsem aktivně bojovat za její osvobození.“

Nakonec trvalo půl roku, než se mohl v únoru 1943 hlásit u československé jednotky. Prodělal znovu základní výcvik a po zrušení praporu v létě téhož roku se dostal na loď Mauretania: ta obeplula Afriku kolem mysu Dobré naděje a po několika týdnech cesty dorazila do Anglie. Zde jej převeleli k dělostřeleckým jednotkám a poslali na výcvik do Skotska.

„Ve Skotsku jsme se cvičili několik měsíců, tak jsme chodili za místníma holkama. Jednu, která sloužila v uniformě jako hasička, jsem pak sbalil a začali jsme spolu chodit. Jenže po několika měsících se do mě zamilovala a chtěla si mě vzít a po válce se odstěhovat do Československa. Byl jsem mladý a na vážný vztah nepřipravený, tak jsme se potom rozešli,“ vypráví Arnošt Simon.

Na podzim 1944 poslali Simona v řadách 1. dělostřeleckého pluku Československé samostatné obrněné brigády k francouzskému přístavu Dunkerque, v němž zůstala i po vítězství Spojenců ve Francii německá posádka. Zúčastnil se tam obléhacích bojů, které trvaly až do kapitulace třetí říše.

 

Směr Amerika

Po skončení druhé světové války se Simonova jednotka přesunula na území osvobozeného Československa – do Sušice, kde vojáci střežili místní vězení. Na podzim 1945 si požádal o propuštění do civilu, aby mohl dokončit střední školu. Vrátil se do rodných Karlových Varů, kde zjistil, že matku i otce zavraždili nacisté; pravděpodobně zahynuli ve vyhlazovacím táboře Treblinka.

Arnošt Simon hodlal uplatnit dědická práva na rozsáhlý majetek, který rodina před válkou vlastnila, jenže moci se chopili komunisté a začali zestátňovat. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se tak vydal podruhé do ciziny, tentokrát už s manželkou: jeho cílem se staly Spojené státy americké – dostal se tam přes Mnichov díky podpoře židovské organizace na pomoc uprchlíkům.

Ve státě Illinois začal nový život – nyní už pod jménem Ernie Simon. Nejprve to měl těžké, pracoval v zemědělství, kde někdy dostával jen pár centů za hodinu. V průběhu let se ovšem Ernie Simon vypracoval z řidiče traktoru až na generálního ředitele firmy. V důchodu se pak manželé přestěhovali z Kansas City na Floridu do Boynton Beach.

Ve svých pětadevadesáti má Ernie Simon stále dobrou paměť. Používá Facebook, jezdí autem a cvičí v posilovně.

 

V nezájmu republiky

Do emigrace odešlo mnoho Čechoslováků, kteří bojovali za druhé světové války – a to jak v první vlně po komunistickém puči v roce 1948, tak i ve druhé vlně spojené s pražským jarem a sovětskou invazí do Československa v srpnu 1968.

Po pádu komunistického režimu na konci osmdesátých let se část veteránů vrátila do rodné země, mnozí si však v zahraničí vybudovali prosperující kariéru, kterou nechtěli opouštět. To ale neznamenalo, že by na Československo, respektive Českou republiku zanevřeli.

Kontaktovali zastupitelské úřady, žádali o zaslání osobních dokumentů potvrzujících jejich původní občanství. Obraceli se také na ministerstvo obrany, které vydávalo osvědčení podle zákona číslo 255 o účasti v boji za osvobození republiky (oficiální status veterána je do značné míry symbolická věc, finanční příspěvek v korunách nemusí být pro lidi žijící v cizině nikterak významný).

Dalo by se očekávat, že nový režim vyjde někdejším členům své armády vstříc. Stalo se tak ovšem pouze částečně, hlavně v případech bývalých příslušníků britského Královského letectva (RAF), které komunistický režim v padesátých letech perzekvoval a věznil.

I Ernie Simon se obrátil na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu a žádal o osvědčení válečného veterána. Odpovědi se sice dočkal, avšak zdrženlivé – s tím, že musí žádost doplnit o další nutné údaje. Jak vypráví, vše doplnil a poslal z Floridy do Prahy; dokonce o tom informoval i tehdejšího zástupce velvyslanectví České republiky v USA. Až v květnu 2000 odpovědělo české ministerstvo obrany dopisem, osvědčení o odboji však Arnoštu Simonovi nepřiznali.

Zklamaný válečný veterán znovu a naposledy, a bez výsledku kontaktoval české úřady. „Po návratu z války jsem zjistil, že moji příbuzní zahynuli v nacistických táborech. Marně jsem se snažil získat zpět otcovu živnost, v roce 1948 jsem znovu z Československa utekl. I po roce 1989 mám pocit, že stát, v jehož armádě jsem sloužil, se ke mně nechová nejlépe.“

Osvědčení o účasti ve druhé světové válce přitom nezískalo více válečných veteránů žijících v zahraničí. Často se ho prostě nedožili. Korespondence ze zahraničí trvala dlouhé měsíce a úředníci ministerstva obrany oficiálně zdůvodňovali pomalý postup vysokým počtem žádostí.

 

Devadesát dva let

V roce 2018 uplynulo od konce druhé světové války 73 let. To znamená, že lidem, kteří tehdy dosáhli věku, kdy mohli sloužit v armádě, je dnes přes 92 let.

V izraelském Tel Avivu dosud žije paní Klára Guttmann, bývalá příslušnice 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu. V československé armádě sloužila od roku 1944 poté, co se jako Polka vdala za Pavla Guttmanna, veterána bojů od Sokolova. V nové vlasti porodila dceru, po únoru 1948 ale emigrovala z obav před komunismem do Izraele. Žije skromně, ke své účasti v armádě se hrdě hlásí. Přestože je těžce nemocná, o získání osvědčení o statusu válečného veterána nemá zájem. Jejím hlavním přáním zůstává v poklidu prožít poslední etapu života. Potomci manželů Guttmannových patří mezi významné izraelské vědce v oblasti lékařství.

O osmadevadesátiletém Josefu Müllerovi se dlouhou dobu myslelo, že je již po smrti. V minulosti sice získal osvědčení o odbojové činnosti, před několika lety ho však české úřady přestaly uvádět na seznamu žijících veteránů.

Jeho příběh by se přitom klidně mohl stát námětem pro film – z židovské pracovní jednotky v rámci maďarské armády přeběhl k Čechoslovákům, bez jakékoliv znalosti češtiny vstoupil do naší jednotky a se zbraní v ruce bojoval až do konce války. Později emigroval do Izraele a až po pádu komunismu se vydal do Čech hledat svého syna, kterého zde jako dítě zanechal.

Mezi zapomenuté hrdiny se řadí i ti, kteří zemřeli v posledních letech bez povšimnutí veřejnosti. Jeden příklad: V Kanadě zemřel v září 2011 Pavel Babec, bojovník proti nacismu i komunismu. Jeho životní příběh nemá v československých dějinách obdoby. V roce 1940, v pouhých patnácti letech, uprchl z rodné Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu, jenž však byl tehdy paktem o neútočení spojen s nacistickým Německem. Sovětští pohraničníci ho zatkli a uvěznili, prošel mučením a nakonec ho odsoudili na tři roky pobytu v gulagu. Život mu zachránil až vstup do československé vojenské jednotky v Buzuluku, ke které přijel silně podvyživený a vyčerpaný; přesto odjel na frontu a několikrát se vyznamenal v bojích. Po druhé světové válce těžce nesl nástup komunistů k moci a ještě v roce 1947 byl zatčen Státní bezpečností. V následném soudním procesu jej odsoudili k smrti, trest posléze změnili na doživotí. Brány věznice opustil Babec až po téměř dvaceti letech v roce 1963. Během pražského jara při první příležitosti uprchl do zahraničí a do Česka se již nikdy nevrátil.

 

Bilancování

Veteráni a pamětníci shodně uvádějí, že jim situace v České republice není lhostejná, současně je ale mrzí nezájem a hlavně neúcta ze strany státu. Současný zdravotní stav jim už nedovoluje navštěvovat rodnou zemi, až na výjimky zapomněli i češtinu jako jazyk.

Ani Ernie Simon už česky nemluví, ale dodnes sleduje politickou situaci v zemi, a jak sám dodává, moc ji nechápe. „Když jsem se dozvěděl, že je u vás premiérem bývalý komunistický agent, dost jsem se zhrozil, jak je to vůbec možné.“ Podobný názor má i na komunistickou stranu. „Spoustu problémů by vyřešilo zakázání komunistické strany. Proč se to v Česku nestalo?“ V oblibě ostatně nemá Simon ani prezidenta Zemana, mimo jiné pro jeho názory na Rusko.

Radost ovšem udělalo Arnoštu Simonovi poděkování od primátora Karlových Varů Petra Kulhánka, které jsem mu při setkání předal. Šlo vlastně o první oficiální uznání jeho odvahy bojovat za Československo během druhé světové války. Po více než 70 letech. •

 

Autor se zabývá historií, napsal několik knih, nyní zkoumá příběhy žen bojujících v československé armádě na východní frontě.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama