Hej, nic tady nenechávej!

Odpadky včetně nedopalků si každý odnáší do cíle.

foto Marek Šálek

Šutry, bláto, déšť, komáři. Tohle že má být „Nejkrásnější trek světa“, jak zní sebevědomý slogan v záhlaví legendárního pochodu? No tak uvidíme, říkám si, ohnutý pod osmnáctikilovým báglem, před sebou zbývajících sto kilometrů cesty napříč laponskými horami.

Provoz je tu až na výjimky jednosměrný: na každého cestovatele ubírajícího se k jihu připadá zhruba padesát lidí mířících na sever. „Jdete obráceně!“ padají proto občas poznámky na adresu těch, kteří jdou opačně než většina. „My jdeme správně, to vy jdete špatně,“ nedá se dvojice, která jde na jih. Po obligátním švédském pozdravení „Hej“ vychází najevo, že dotyčný pár má v plánu zdolat celý Kungsleden – slavnou Královskou stezku o délce 440 kilometrů. To náš úkol je skromnější…

Voda všude kolem

Jsme za polárním kruhem, to znamená v oblasti, kde alespoň jeden den v roce ani na vteřinu nezapadne, respektive nevyjde slunce. Teď v srpnu se schovává za obzor někdy kolem jedenácté večer, ale ani pak se příliš nesetmí. To má jednu výhodu i nevýhodu současně: zdejší hornatou pustinou se dá jít čtyřiadvacet hodin v kuse čili nonstop, aniž by se nějak výrazně zhoršila viditelnost.

Naše skupina se nicméně chová rozumně: šlapeme „jen“ deset až dvanáct hodin denně – se třemi až čtyřmi delšími přestávkami. Dva švédští průvodci Stephane a Emile nám důrazně doporučují při každém zastavení zout boty i ponožky a větrat nohy – puchýře jsou tady velkým strašákem. A případně chodidla ještě namočit do vody, což není nic složitého: nějaký ten brod, tůň, řeka či jezero jsou neustále na dosah.

Podobně se chovají všichni kolem nás, a není jich málo. Stodesetikilometrová túra zvaná Fjällräven Classic se během své dvanáctileté historie stala takovým tahákem pro milovníky divočiny, až pořadatelé sáhli k omezení počtu účastníků. Dva tisíce míst bývá vyprodáno během tří dnů po otevření registrací a nedá se říct, že by poplatek byl jen symbolický: 160 eur, případně 300 dolarů.

Každý podle chuti

Našinec může zažívat rozporuplné pocity, zvlášť během prvních kilometrů, kdy se mezi zakrslými stromky vine lidský had a každé trochu vhodné místo k odpočinku je obsazeno. Někdy to připomíná pochod Praha–Prčice, pamětníci si mohou vzpomenout i na svazácký výstup na Rysy. „Proč tudy sakra šlapat jediný týden v roce, kdy se tady odehrává tahle monstr akce?“ říká si český kverulant.

Podpořte Reportér sdílením článku