Poláček v Africe: Vesele si tančím na mrtvole
20. listopadu 2017
Před týdnem mi hodní lidé z města Kananga rozmluvili další cestu do Kinshasy autostopem: „Jel bys těch tisíc kilometrů měsíc,“ řekli, „my ti raději zařídíme na sobotu místo v nákladním letadle - bude to zdarma, takže vlastně letostop.“ Rád jsem přijal a tím pádem získal nečekaných pět dnů volna.
V Kananze jsem zůstat nechtěl, a to hlavně z finančních důvodů. Tyto chaotické africké země mají spoustu zvláštností a jednou z nich jsou velmi drahé hotely. Normální občan Konga hotel v životě nevyužije, je to naprostý nadstandard, a podle toho vypadají ceny: dvacet dolarů za kobku bez elektřiny a vody, slušný pokoj v klidném a střeženém hotelu pak nejmíň čtyřnásobek.
„My ti u nás můžeme můžeme zaplatit jen jednu noc,“ omlouvali se v Kananze mí nové evropští přátelé, pracující zde pro OSN, když jsem jako znovuzrozený vylezl z jejich bazénu.
Což jsem naprosto chápal: „Zajedu na pár dní někam na venkov.“ Přikývli: „Zkus třeba Tshimbulu, to je větší vesnice sto dvacet kilometrů odtud na jih, známe tam katolické jeptišky, které tě ubytují v areálu tamní nemocnice za deset dolarů na den.“
Nebylo co řešit – mým domovem pro následující dny se stal městys Tshimbulu.
Fazole sladké, ananas slaný
Sto dvacet kilometrů na jih znamená na konžských cestách celodenní jízdu. Po hodině čekání stopnu kamion s humanitární pomocí a řidič si neřekne o peníze, což je v téhle zemi zázrak. „Jesus, I love you so much,“ zní píseň z tranzistoráku. V kabině auta se tlačíme a potíme čtyři, ale jediný, kdo se pořád vrtí, jsem evidentně já.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
