Poláček v Africe: Vesele si tančím na mrtvole

V Kananze jsem zůstat nechtěl, a to hlavně z finančních důvodů. Tyto chaotické africké země mají spoustu zvláštností a jednou z nich jsou velmi drahé hotely. Normální občan Konga hotel v životě nevyužije, je to naprostý nadstandard, a podle toho vypadají ceny: dvacet dolarů za kobku bez elektřiny a vody, slušný pokoj v klidném a střeženém hotelu pak nejmíň čtyřnásobek.

„My ti u nás můžeme můžeme zaplatit jen jednu noc,“ omlouvali se v Kananze mí nové evropští přátelé, pracující zde pro OSN, když jsem jako znovuzrozený vylezl z jejich bazénu.

Což jsem naprosto chápal: „Zajedu na pár dní někam na venkov.“ Přikývli: „Zkus třeba Tshimbulu, to je větší vesnice sto dvacet kilometrů odtud na jih, známe tam katolické jeptišky, které tě ubytují v areálu tamní nemocnice za deset dolarů na den.“

Nebylo co řešit – mým domovem pro následující dny se stal městys Tshimbulu.

Fazole sladké, ananas slaný

Sto dvacet kilometrů na jih znamená na konžských cestách celodenní jízdu. Po hodině čekání stopnu kamion s humanitární pomocí a řidič si neřekne o peníze, což je v téhle zemi zázrak. „Jesus, I love you so much,“ zní píseň z tranzistoráku. V kabině auta se tlačíme a potíme čtyři, ale jediný, kdo se pořád vrtí, jsem evidentně já.

Na těchto úzkých cestách projedou dvě tři auta denně, a protože místní nemají moc co na práci, vždy už nás v pozoru vyhlížejí. Jakmile jsme nadohled, děti často začnou tančit, což je roztomilé.

Všude palmy, všude kukuřice, všude jednoduché chýše – ten obraz mám před sebou třetím týdnem, tedy dokud se nesetmí, protože pak nevidím vůbec nic. V téhle zemi, kde skoro nefunguje elektřina, je minimální světelný smog, ale zároveň v noci svítí jenom slabě hvězdy, takže je zdejší tma až strašidelná.

Řidič mě v Thimbulu doveze k jeptiškám, na nichž je zvláštní, že zatímco zbytek téhle země je hubený až vychrtlý, ony jsou pěkně při těle. Nabídnou večeři, tak pozvu i řidiče, každý si dáme tři lžíce rýže bez chuti a jednu kuřecí kost skoro bez masa, sestra Monique si vzápětí řekne o deset dolarů, což mi za ten smutek na talíři nepřipadá moc katolické, ale nestěžuju si, protože ubytování je skutečně levné a dobré, byť bizarní.

Vyhradili mi celý jeden pavilon zdejší Nemocnice svatého Františka; teče tu voda, funguje elektřina. Když popojdu deset metrů, jsem v laboratoři, kde se odebírá mladým chlapcům krev – za půl litru dostanou konzervu sardinek. Jó sardinky! To je tady základní delikatesa, které jsem už ovšem značně přejedený.

Ráno bývá všude k dispozici rýže s fazolemi a cukrem, případně kousky ananasu s chilli a se solí. Občas někdo dokáže osmažit příšerně mastnou omeletu v litru palmového oleje, jedné z mála surovin, kterých tu je přebytek. Po zbytek dne je pak šance sehnat k jídlu brouky se zdejší (chuťově ne úplně vydařenou) variantou špenátu a těstovými (chuťově ještě méně vydařenými) kuličkami, případně kuře od jeptišek…

Tak to raději znovu volím sardinky.

Převýchova Konžanek v Tshimbulu

Celkem si, musím říct, zvykám. Po počátečním šoku mi došlo, že mě zdejší lidé nechtějí zabít ani okrást – jsou prostě jen chudí, a proto by na mně rádi vydělali.

Po pár dnech snad všechny obyvatele Tshimbulu znám, v mnoha případech jsem si je oblíbil a oceňuju například, že často na ulici spontánně zpívají nebo tančí. Taky mám radost, že se na mě někteří začali smát. Určitě pomohlo, že jsem se naučil pár slov ve zdejším jazyce: „Mojo,“ zdravím každého, „malukai!“ A oni vesele odpovídají: „Bimpe!“

Ahoj, jak se máš? Dobře!

A právě proto, že je mám pořád radši, se je snažím vychovávat. Každý večer například zajdu na sedmičku vlažného piva, které tu je opět drahým nadstandardem, lahev stojí čtyři tisíce franků (asi 55 korun), a já platím obvykle pětitisícovkou.

Slečna, které patří ten holokumbál s nechladící ledničkou, mi zásadně nevracela tisícifrankovku – běloch se přece nezblázní, ne? Párkrát jsem to nechal být, ale nakonec jsem jí řekl, že mě tím dost štve, a ona bankovku poprvé – a dost nerudně – vrátila.

„Dobře,“ řekl jsem, „a tady ji máš zpátky jako dýško.“ Od té doby mi občas vrací, oba se tomu smějeme, a proto v duchu doufám, že pochopila, oč mi jde.

To trapné a amatérské okrádání bělochů je kontraproduktivní. Lidi! Co mám a můžu dát, to rád dám, ještě nikdy jsem například v Kongu nesnědl své jídlo sám, ale musíte mi trochu vyjít vstříc. Usmát se. Poprosit. Potom poděkovat. Jo? Díky!

Zápach v chýši

No nic, to jsem se zase rozčílil. Ale já bych je vychovával pořád! Mí noví přátelé Konžané celý den sedí a snaží se něco prodat, což je fajn, ale v praxi to vypadá následovně: tři dvacetiletí lidé zevlují celý den u pyramidy sestavené z cigaretových krabiček, prodají průměrně jednu kusovku za hodinu, ale nevadí, oni tam sedí a do blba hledí dál.

Trochu mě to vytáčí: Proč, panenko skákavá, něco nemalujete nebo nečtete? Proč mi nevyrobíte nějaký suvenýr? Rád koupím! Proč nevymačkáte z ananasu džus? Platil bych zlatem! Takhle vždycky přemýšlím, ale nakonec mi dojde, že nic nevymyslím, protože ani po třech týdnech nemám šanci zemi typu Konga pochopit.

Jednu noc v Tshimbulu už jsem usínal, když náhle slyším hlasitý zpěv, tak se za ním vydám. Brutální tmou dojdu k chýši, před kterou tancuje, tleská a zpívá stovka lidí, namačkaných tělo na tělo. Kdosi mi nabídne (zdarma – neuvěřitelné!) hlt kukuřičné pálenky, tak začnu vesele zpívat a tančit taky. Chovám se jako fanoušek po vítězném fotbale, řekl bych, že zpívám ze všech nejhlasitěji, je mi nádherně.

Ani mě moc nezaráží, že se uvnitř chýše mačká spousta nehnutě sedících a mlčících žen, občas s kojenci u prsou. Ano, nakoukl jsem dovnitř, ale byl tam divný zápach, tak jsem pokračoval ve venkovním zpěvu a tanci. Raduju se ze života, je mi dobře.

Když mi dojde energie, popadne mě nějaký chlap za paži, a ještě jednou mě vede dovnitř chýše. „Ona je mrtvá,“ ukazuje do protějšího rohu.

Chvíli nic nechápu, ale překračuju sedící ženy a jdu tím směrem. Někdo posvítí baterkou na zem, a samozřejmě, leží tam mrtvola. Nechci kecat, je špatné světlo, ale podle mě už v pokročilém stádiu rozkladu – obličej má zdeformovaný, chybí například oči.

Vypadnu z chýše ven. Zpěv a tanec pokračuje, ale já už nemám náladu, připadám si tu nepatřičně. Stydím se, že jsem ještě před chvílí tak hurónsky zpíval, předváděl se, dělal ze sebe šaška…

Rozdám pár cigaret, mávnu na rozloučenou, ale pár kluků mě do nemocnice raději dovede, protože nejspíš vypadám dost zmateně a jak říkám – ve zdejší tmě se nesoustředěný člověk ztratí hned.

Už se nechci nikdy vracet

V sobotu jsem se skutečně dostal nákladním letadlem do hlavního města Kinshasa, bylo tam za hodinu a čtvrt. Kinshasa je pravděpodobně nejdepresivnější město planety, věřte mi, například kolumbijský Medellín je proti ní úplným Curychem.

V neděli jsem rozdal několik úplatků a mohl přeplout dva kilometry širokou řeku Kongo. Ocitl jsem se v Brazaville, což je hlavní město toho druhého, bezpečnějšího a příjemnějšího Konga.

Jsou to jen dva kilometry přes řeku, ale úplně jiný svět – v Brazaville je krásně. Nikdo nenosí zbraně! Viděl jsem pár aut, která dala přednost chodcům! Pětileté děti nemusí od rána do večera pracovat, ženy nenosí na hlavách padesátikilové náklady, chlapi nevlečou ulicemi staré bicykly a třímetrákovými náklady…

Spadla ze mě velká tíha – do Demokratické republiky Kongo na protějším břehu řeky se už nikdy nevrátím.

To můžu slíbit.

Dvacet fotografií Tomáše Poláčka z jeho cesty přes Kongo si můžete prohlédnout v galerii.