V Jihlavě se nudil. Tak založil festival

Lidé

Byl sedmnáctiletým gymnazistou, když zakládal mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Přes plastový červený telefon v sekretariátu školy domlouval Marek Hovorka první snímky, a chodil tudíž pozdě do hodiny. V současnosti si přehlídka vysloužila renomé jednoho z nejvýznamnějších dokumentárních festivalů Evropy – a vstupuje do 20. ročníku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když se před dvaceti lety setkal Marek Hovorka s režisérkou Olgou Sommerovou a prozradil jí, že by s kamarády rádi založili filmový festival, podívala se na něj jako na blázna. „To jste se pomátli, to je strašně moc práce. Navíc už tu jeden takový festival je a skoro nikdo na něj nechodí!“ poučila tehdy gymnazistu. Přece jen – kdyby to prý nevzdali, mají se ozvat a pomůže jim s kontakty na režiséry.

Nevzdali to. A ona jim pomohla. 

V Jihlavě tak vznikla jedna z nejvýznamnějších dokumentárních přehlídek ve střední a východní Evropě. 

 

Starostovo „tak jo“

Bláznivě odvážné nápady měl Marek Hovorka v podstatě od dětství. V Jihlavě se jako školák nudil, zajímali ho lidé, ke kterým se v okresním městě příliš nedalo dostat. Tak si je tam s kamarády pozvali sami.

„Když mi bylo dvanáct, chtěl jsem být novinář, tak jsem na základní škole založil školní časopis, od dvanácti jsem pak přispíval do různých periodik. Dělali jsme společně s Janem Šprinclem rozhovory s Jáchymem Topolem, když vydal Sestru, či s Janem Svěrákem poté, co uvedl Jízdu. Ale pak mi začalo vadit, zvlášť tehdy, v době před internetem, že článek jednou otisknou a prostě zmizí. Chyběl mi trvalý výsledek. Tou dobou jsem se začal víc zajímat o filmy a dokumenty,“ vzpomíná Marek Hovorka. Také začal hodně chodit do kina. „Ono to bylo v kultuře ostatně skoro jediné, co se v Jihlavě dalo dělat.“

Na gymnáziu měli inspirativní učitele, vedli je i ke hraní divadla. A s tehdejšími spolužáky a divadelními kolegy se pak rozhodli v Jihlavě pořádat besedy. To jim bylo šestnáct a vedli diskuse před plným sálem – třeba s Aňou Geislerovou, Lukášem Pollertem, Hanou Hegerovou, Zdeňkem Svěrákem nebo Milanem Knížákem. Vstupné bylo dobrovolné, do auly tehdejší vyšší polytechnické školy se vešlo zhruba dvě stě diváků. Z výdělku i drobných sponzorských darů hostům platili cestu a ubytování. „A jako odměnu pro nás jsme je ještě za ten zbytek peněz vždy pozvali na večeře, kde jsme si s nimi povídali už jen my.“ 

Pak přišel nápad založit festival dokumentárních snímků. Sudičky má vlastně dvě: již zmíněnou Olgu Sommerovou, kterou si chlapci pozvali na besedu a vyzvídali know-how. A pak tehdejšího starostu Jihlavy Františka Dohnala. „Měl jsem s ním domluvenou pětiminutovou schůzku na chodbě mezi jednáními. Popsal jsem mu náš nápad, vyložil, že rozpočet by byl 150 tisíc korun, přičemž třetinu bychom sehnali od sponzorů, třetinu vydělali festivalem a o třetinu prosíme město. Podíval se na mě, dvacet vteřin mlčel a pak řekl: Tak jo.“ Kdyby nekývl, sami gymnazisté by si na akci netroufli. 

Čtyři měsíce poté, v říjnu 1997, se konal první ročník mezinárodního filmového festivalu. Trval dva a půl dne, odehrával se v jediném kinosále, zahráli tu zhruba šest desítek (i krátkých) dokumentů. Finančně se trefili úplně přesně, včetně toho výdělku. Přišlo několik set diváků.

 

Za tento úspěch vděčí tehdejší pětice pořadatelů i vstřícnému vedení jihlavského gymnázia. Škola jim pomáhala s účetnictvím. A sekretariát gymnázia se stal i produkčním ústředím: „Tehdy mobily teprve začínaly a volat se lidem dalo pořádně jen přes den. Takže jsem toho hodně domluvil díky červenému plastovému telefonu ze školy. Průšvih byl, když se hovory protáhly a já chodil pozdě do hodiny. Učitelé měli pochopení, ale asi i díky tomu, že festival byl hned v říjnu a pak už byl klid,“ směje se Marek Hovorka.

Tým kamarádů, který první ročník vytvořil, se po maturitě zcela rozpadl. Jiří Havelka šel studovat na DAMU, Jan Šprincl JAMU, Filip Dobrovolný francouzštinu a češtinu, Matěj Kolář FaVU. Zůstal jen Marek Hovorka.  

 

Boj o peníze

Hovorka, tehdy už student FAMU, si při vymýšlení druhého ročníku vybral do týmu provozovatele jihlavského kina Dukla Petra Kubicu. Nový tým už budoval s vizí, že nepůjde o jednorázovou akci. „Festival rostl přirozeně, a i proto jsme myslím uspěli. Nerozhodli jsme se hned v prvních ročnících udělat z Jihlavy New York, ale pomalu jsme poznávali, jak vše ve festivalovém světě funguje, jak může být festival filmařům i divákům prospěšný, a hezky každý rok jsme přidávali dny, filmy, programové sekce.“ 

Doba konání festivalu se postupně protahovala, přibývaly sekce a rozrůstaly se i počty kinosálů, až v roce 2004 zakotvil v jihlavském Domě kultury a odborů. Také se navyšoval rozpočet, druhý ročník přišel na čtyři sta, třetí na pět set, čtvrtý na šest set tisíc korun. Zlomový pak byl příspěvek Státního fondu kinematografie a vyšší podpora ze strany ministerstva kultury.

„Největší problémy jsme měli v době ekonomické krize. Během dvou let se sponzorské miliony změnily na statisíce. V roce 2008 jsme měli třetinu rozpočtu jen od tří velkých sponzorů, dnes by to byly nereálné částky. Nejhorší to bylo tři roky zpátky, to visel festival doslova nad propastí a my ještě v září a v říjnu získávali mimořádné dotace,“ popisuje bídné roky ředitel.

Letošní, dvacátý ročník bude mít rozpočet 14 milionů korun. „Což není úplně vzdálené roku 2008. Nicméně srovnatelné festivaly v zahraničí mají rozpočet i více než pětinásobný… Samozřejmě je u nás pronájem prostor či práce levnější, ale ne až tak. Někde jsem četl, že Česko je země startupů, což je podle mě trefné, a ten příměr se hodí i tady. Češi byli vždy vynalézaví, ale pak jsme potřebovali Němce, aby nám z dobrých nápadů vytvořili průmysl. Startup funguje jen do nějaké míry – pak už je třeba kapitál.“

Kromě rozpočtu bojuje vedení festivalu i s nedostačujícím zázemím bývalého okresního města. „Potřebovali bychom zlepšit ubytování hostů. I proto jsme částí programu expandovali do blízké Třeště, kde stojí dva velké hotely.“ Kvůli tomu ostatně před pár lety zvažovali přesun festivalu do Hradce Králové. „To bylo ještě před digitalizací, kdy se většina filmů promítala z filmových pásů. A technické zázemí v jihlavském kině nebylo moc dobré. Slavní režiséři, kteří u nás byli hosty a třeba před pár měsíci uváděli své filmy na prestižních festivalech v cizině, byli upřímně nešťastní z toho, v jakých podmínkách musíme jejich díla pouštět. Šest let jsme vytvářeli intenzivní tlak na město, aby kino opravili. Což se povedlo. Nátlak musel dojít tak daleko, že už jsme řekli, že pokud se to nestane, bude příští ročník v jiném městě. To se stává, slavný karlovarský festival začínal taky v Mariánských Lázních,“ vzpomíná ředitel na dobu předtím, než město spolu s ministerstvem kultury jihlavské kino zrekonstruovalo.

Jihlavu by nicméně Hovorka opouštěl nerad, krom toho, že je to jeho rodné město, má pocit spoluzodpovědnosti za její kulturní život i její obraz navenek. „Jihlava je mediálně trochu přehlížená, často se redukuje na zprávy ze zoo, nehody na D1 a kriminální činy, doufám, že festival pomáhá lepšímu jménu města.“

 

Originální pohled

Místní obyvatelé zpočátku pro fanoušky dokumentu příliš pochopení neměli. Dívali se na ně jako na podivíny. „Chápu, že mohlo před dvaceti lety působit divně, když se do jednoho či dvou kin sjelo několik set lidí, kteří zde od rána do večera sledovali jen dokumenty. Zvlášť když v té době měl málokdo představu, jak různé a silné dokumentární filmy jsou.  Dnes je to mnohem lepší a Jihlavští tvoří čtvrtinu publika. I díky tomu, že využíváme při festivalu mnoho dobrovolníků, ze kterých se tak stanou noví diváci a následně zprostředkují festival i svému okolí,“ vysvětluje Hovorka.

{box2}

Filmová přehlídka se samozřejmě rozrůstá, i pokud jde o počet zaměstnaných organizátorů: v říjnu, tedy měsíci konání, jsou zapojeny přes tři stovky lidí, počítáme-li i dobrovolníky, řidiče a promítače. „Je to pro mě zvláštní, do jakého kolosu se to rozrostlo. Já se i proto hlásil na FAMU na dokument, protože je to dílo vznikající v úzkém okruhu pár lidí. A vidíte, stejně se to teď rozrostlo na velkofilm.“

Nicméně „velitelské jádro“, které o podobě Ji.hlavy rozhoduje, je stále maličké. Prací na plný úvazek je nyní přehlídka pro Marka Hovorku a výkonnou ředitelku Katarínu Holubcovou, hlavní slovo mají ještě dohromady s dramaturgyní Andreou Slovákovou a programovým ředitelem Petrem Kubicou. Které z přihlášených tří a půl tisíc snímků diváci uvidí, určují jen Slováková, Kubica a Hovorka. Každý z nich musí ročně nakoukat stovky až tisíce titulů.

„Filmy, co se budou promítat, zhlédneme i několikrát. Předvýběr si ale rozdělujeme. Až do sedmého ročníku jsem viděl vždy vše, co nám kdo přihlásil, tehdy to ale bylo možné – každý rok kolem šesti set dokumentů. Ale teď už si to dělíme.“ Každý dramaturg ví, co nehledá, pořadatelé Ji.hlavy nechtějí takzvaně televizní dokumenty plné „mluvících vysvětlujících hlav a předvídatelných výpovědí“. Konkurence je dnes už na festivalovém poli veliká a neexistuje nějaký nejvyšší, jednoznačně nejprestižnější festival. „V Evropě za posledních patnáct let vzniklo hodně nových přehlídek, navíc dokument nemá své Cannes – což je pro hraný film ta nejvyšší meta.“ 

Sám dokumenty vnímá ne jako produkty pro televizi, ale jako filmy pro velké plátno kina. „Televizní dokument třeba musí reagovat na průzkumy sledovanosti, podle nichž divák nejvíc přepíná během prvních pěti minut. Musí tedy zaujmout hned, všechny filmy jsou podle tohoto pravidla sestříhané. V kině to tak ale nefunguje. Dalším naším kritériem je, že se mají filmy vztahovat k sociálním a společenským tématům. A další linka, která se promítla do programu, je důraz na experimentální povahu filmu: zkoušení, co lze s filmem ještě objevit.“ Pozice jihlavského dokumentu je výjimečná i regionem. „Zpřehledňujeme světu pole střední a východní Evropy. Západ východoevropské filmaře tlačí do ilustrace vlastního pohledu na nás: očekává se taková rurální atmosféra, oblíbené klišé chudých zaostalejších zemí. My jdeme proti těmto představám. Naše část Evropy se neustále mění, ale městských filmů vzniká bohužel velmi málo. Obecně pak v dokumentech chybí obraz elit a byznysu. To se nedaří nikde. Lidé, kteří mají moc, si k sobě filmaře pustí jen velmi výjimečně. Přitom jejich každodennost formuje náš svět víc než životy rumunských pastevců a maďarských Romů.“ 

Jak dlouho se vůbec dá festivalovému kolosu věnovat? „Že to budu dělat dvacet let, bych nečekal, na druhou stranu kontinuita lidí v čele festivalů je tradiční nejen v Česku, kdy tým kolem Jiřího Bartošky táhne karlovarský festival ještě déle, ale i v zahraničí. Navíc jak se pořád rozrůstáme, je to výzva, proměnlivá a kreativní práce. Nicméně si umím představit, že za rok či pět let dělám jinou práci,“ říká absolvent dokumentu na FAMU, který sám filmy točil právě jen na škole. Možná to bude ta další cesta, dnes netočí, připadalo by mu to jako střet zájmů, ale jak říká – třeba ten čas přijde. 

 

{image2}

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama