Zááávrať…!

Kultura

Čtenářům majícím problém s výškami radí autor tuto povídku raději přeskočit.

O tom, že lanovka k horskému hotelu na souběžném hřebeni, která má hrát v jejich filmu zásadní roli, je i v takové výšce podle prospektu jen sedačková, se Tomáš dozvěděl od Eržiky až během výstupu, kdy mu prozradila, že se trošku bojí, jelikož ji okusí prvně v životě a trpí od mala závratí. Nato mu ještě svěřila, že to režiséru zatajila, aby nepřišla o svou první velkou roli. Diváci velké pražské scény ještě nezapomněli, jak Tomášův šílený herec Keržencev ze hry Ubohý vrah citově vydíral odmítavou kolegyni tím, že se při svém vyznání víc než polovinou těla vyklonil z druhé galerie nad hlediště, stoje na předprsni pouze na jedné noze a drže se zábradlí jen jednou rukou; musel mu to zakázat sám ředitel divadla, nejen kvůli jeho bezpečnosti, ale hlavně proto, že při premiéře omdlely v publiku dvě ženy, a dokonce i starší muž. 

Teď se mu nabízela možnost završit třídenní úsilí o přízeň dívky tím, že ji bude moci docela přirozeně vzít za ruku a snad jí i ochranně položit loket kolem krku. Ovšemže jí to gentlemansky slíbil a od té chvíle byli spiklenci, což je nejjistější předstupeň k lásce. Než se před měsícem po přečtení průměrného scénáře stihl slovenskému režisérovi z hlavní role stárnoucího donchuána vymluvit, poslali mu z Bratislavy ke konzultaci snímky jeho případné filmové milenky. Eržika Horňáková mu už zjevem učarovala dřív, než právě tu na horské boudě stačil zjistit, že údajně nejlepší letošní absolventka tamní fakulty herectví je okouzlující i bez líčidel.

 

Během dvou dnů, kdy s vedením štábu objížděli budoucí motivy v tatranském podhůří, dověděl se svým neselhávajícím trikem, kombinací šarmu se zájmem zdůrazněně jen profesním, co potřeboval: ovšemže měla přítele, s nímž se cítila být svázána do konce života, jenže to byl spolužák od první obecné. O třiatřicet let starší Tomáš Tarant, hvězda svého divadla a stálice i zahraničních filmových produkcí, rychle přesvědčil už několik podobných romantiček o jejich omylu a vyvedl je z útulných, avšak ubíjejících hnízd k úchvatnému letu, takže mu, – když za rok za dva zjistily, že je neuchopitelný – zůstávaly i po rozchodu vděčné. To ho, vždy znovu nezadaného a žádoucího, začalo postupem času inspirovat víc než stoupající honoráře. 

Už jako kluka ho otec seznámil s drobnými pomůckami, které mu velmi pomáhaly v životě, proti trémě třeba, ale i proti strachu. Mnemotechnika ho naučila pamatovat si libovolně dlouhá čísla, autosugesce zahánět nejrůznější obavy intenzivním myšlením na jevy, jež mu byly příjemné. Na těch patnáct vzdušných minut mezi vrcholy hodlal dívce zahnat strach osvědčeným soukromým divadlem, spojenými monology gaskoňského rváče Cyrana z Bergeraku, kterého měl tu radost už několik let hrát. Protože slunce z blankytně modré oblohy začínalo víc než hřát, uvázal si tmavomodrou hedvábnou větrovku od Bosse kolem pasu světlemodrých džín značky Burberry, čímž, jak dobře věděl, předváděl v tenkém bílém tričku od Armaniho své denně cvičené, a proto dosud solidní svalstvo, a v napohled těžkých a přesto skoro péřových bufách nejdražší edice Nike – tomuto oblečení dýchajícímu deodorantem Fahrenheit říkal „ĺehké bitevní“, zatím co večerní od kvarteta stejných firem s parfémem téhož názvu rovněž od Diora nazýval „těžkým“ – svižně kráčel po stoupající horské cestě, aby své příští milence, jak věřil i nefilmové, předvedl, že muž o víc než čtvrt století starší opravdu stojí za skok do neznáma, neboť má sílu ji zachytit.

Tři malé body hluboko pod nimi se za půl hodiny proměnily v trojici žen neurčitého věku mezi šedesátkou a sedmdesátkou, jejichž turistické výstroji vévodily stejné, zřejmě klubové kloboučky se štětkami. Zdály se hovořit všechny současně, ale když je dva předešly, stejně najednou zmlkly, načež se, jak čekal, neboť se mu to stávalo v mnoha zemích Evropy, obrátily a pozvedly ty komické pokrývky hlavy s pozdravem – Vitajte u nás, pan majster! Vzdalovaly se pak stejně rychle, jako se předtím přiblížily, a on mohl obdivný pohled Eržiky glosovat svým oblíbeným sebeironickým bonmotem. – Víte, slečno, co mě stálo najmout ty statistky, abych se mohl před vámi vytahovat? Jen jsem nedodal, že česky se říká pane mistr řemeslníkům!

Cesta se záhy stočila ke stanici lanovky a on se potěšil tím, co dívku viditelně polekalo: k tabuli s nápisem NAJVYŠŠJA SADAČKOVÁ LANOVKA V STREDNEJ EVROPE skutečně připlouvala místo uzavřené kabiny kotva s prázdným dvojsedadlem, zblízka bytelným, ale v tomto prostoru jakoby stvořeném obry téměř titěrným. Režisér s kameramanem a produkční s architektem už tu nebyli, zato na ně čekala jedna z žen. – Napadlo ma, pan majster, že pojedem s vašou dcerkou a budem ju držať za ruku, ono je to tu fakticky závratné! řekla, když se k nim blížila další volná závěsná dvojsedačka, a Eržika ji s omluvným pohledem na Tomáše viditelně ráda poslechla. Zbyl tedy na nástupišti spodní stanice s lanovkářem v kombinéze sám. Mrzelo ho to, ale současně si oddechl, že si může na chvíli odpočinout z náročné role nestárnoucího fauna, když dívku už nezpochybnitelně zaujal a lov bude úspěšně završen ještě tuto noc.

Nikdy nechápal bázeň svého nejlepšího přítele, kdysi zakázaného dramatika a později prezidenta svobodné republiky, který měl za totality neustále obavu kvůli vrozené závrati. Noční můrou se mu stala představa, že estébák, který se to dopídí, ho vysadí na rám otevřeného okna v poschodí vyšetřovny. Svému důvěrníku Tomášovi se jednou přiznal – Kdyby mi tam položili i nejnevinnější otázku, tak se nejdřív počurám, nato pozvracím, pak si nadělám do kalhot, načež všecko prozradím a na závěr z hanby skočím dolů. To se ovšem nikdy nestačilo stát, ale Tomáš se od toho doznání cítil mít nad slavným přítelem chlapskou převahu. S tou vstoupil i teď do příštího závěsu. Zatímco předchozí dvousedačka už mířila k dalšímu stožáru, lanovkář ho na plošině, kde otáčivý buben vracel tažná lana k vrcholu, i za jízdy zručně zacvakl do další, stačil uzávěr prověřit a ještě zvedl palec.

Tomáš zavřel oči a spokojeně vystavil tvář slunci. Zavnímal, jak jeho „dvousic“ razantně odskočil z betonové plošiny a strmě stoupá vzhůru. Příjemně to podráždilo jeho smysly, když si představil, jak se volně vznáší nad údolím mezi oběma vrcholy, o němž se v průvodci na chatě dočetl, že jeho dno se nalézá devět set metrů pod nimi. I Eržika to musela číst a na zpáteční cestě jistě ráda přijme jeho ochranu, o kterou ji teď připravila ta přezrálá, jak podobným zjevům říkal, tuřistka. Kolébán blaženstvím málem usnul, když se ozval ošklivý kovový zvuk, jaký nikdy předtím neslyšel. Ani ticho, jež se rozhostilo vzápětí, nepřipomínalo nic, co znal, a ze všeho nejmíň právě ticho. Byl zvyklý na to, že ani ticho dlouhé dramatické pauzy v hereckém dialogu nebylo úplně tiché, protože jej různě utvářela atmosféra hry, a že i noční ticha doma před usnutím šuměla pulzující krví v jeho těle. To nové a dosud nezažité ticho mezi hloubkou země a výší oblak bylo absolutně nezvučné. Řekl do něj hlasitě jako na jevišti – Já jsem Tomáš Tarant! a neslyšel se… Z ničeho nic ho napadlo, že je to ticho smrti a že by se měl možná bát, což se mu nestávalo. A sotva ten pocit násilně odrazil, zjistil, že jeho sedačka se pohupuje dál, ale lanovka stojí. Začal mít poprvé v životě cosi podobného strachu. 

Tři velká kola na vodicím laně a dvou tažných nad jeho hlavou se skutečně nehýbala a ke všemu trčela vpůli trasy mezi podpěrami, kde nenadálý a dosud nezažitý nával závrati na něho dolehl téměř fyzicky. V zorném poli, které si najednou netroufal rozšířit pohledem pod sebe, byla jen vzdálená sedačka s Eržikou a její sousedkou, visící poblíž kovového pilíře u přechodu k sousednímu hřebenu. Držel se kovových trubek kolem pasu, které ho jistily, tak pevně, že mu zbělely klouby. Semkl oční víčka a zkusil namluvit sám sobě, že se drží bezpečných madel v tramvaji nebo v metru. Jeho tělo však na ten laciný trik neskočilo a začalo se chovat, jak je neznal. 

Za celá desetiletí na scéně ho několikrát zaskočila situace hrozící vyústit v nezapomenutelný trapas, jaký v hereckých šatnách přežívá ubohého zavinitele o generace. V roli Hamleta jednou nedokázal vytáhnout z pochvy vzpříčený kord, ale ihned strhl čaloun a zardousil jím Polonia tak věrohodně, že to slavný kritik pochvalně připsal režiséru. Stejně „avantgardně“ odříkal svými slovy monolog Nory, kterou uvěznila západka na dámském WC, aby kus neztratil logiku. V dané situaci ho však poprvé v životě nenapadlo zhola nic, čím by uměl dosud nezažitý nával strachu přehlušit. I Cyrano hanebně selhal. 

Intenzivně se snažil najít záchytný bod ve vlastní mysli, jen ta mohla potlačit pravěkou hrůzu z bezvýchodné situace lidského mravence v nelidské pasti. Dokázal se zmobilizovat k představě, že mezitím stále větší počet lidí, kteří jsou za chod lanovky a bezpečí jejích uživatelů osobně zodpovědní, horečně zkoumá příčinu závady a pracuje na jejím odstranění. Mozek mu nabídl změť informací o podobných incidentech a jejich úspěšném vyústění. Balzámem na duši bylo, že se téměř obešly bez přímých obětí. Naproti tomu ho varovalo, že se při osvobozování uvězněných událo nejedno úmrtí ze stresu. Sám si nebyl jist, jak by jeho srdce zvládlo, kdyby si ho chtěl vyzvednout ze sedačky a připnout k sobě záchranář z vrtulníku bouřícího přímo nad hlavou.

Zatím se neudálo nic, ale vůbec nic, co by signalizovalo, že se už děje něco opravdu znepokojujícího. Jen kola i tažná lana stále stála, on trčel na stejném místě a jeho křehké dvojkřesílko se znepokojivě zhouplo při nejslabším větříku. Náhle mu však byla taková zima, že se začal chvět, ale přesto se nepřinutil pohnout tak, aby byl schopen vyprostit zpod sebe, odvázat od pasu a nasoukat si svou zaručeně neprofouknutelnou větrovku, protože by se musel na tu dobu pustit trubek a riskantně hýbat. Vzpomněl si na dívku, zaostřil zrak před sebe a ustrnul: Eržiku nespatřil, ale žena v tyrolském kloboučku v sedačce stála, ne! ona se zřejmě rozhodla vyšplhat po kovovém závěsu na lana. Kristepane! vytanula mu věta z dětské modlitby, Kristeježíši, ona zešílela! A co Eržika? Přímo zařval její jméno, ale dolehlo sotva k jeho uším. Od šplhající postavy se oddělila drobná věc a plachtila v kruzích jako papírová vlaštovka; domyslel si, že je to její klobouk. Pak uviděl i Eržiku, která taky vstala a snažila se jej zachytit. Vzdálená sedačka se mocně rozhoupala.

Představil si, že sedí v ní, a jeho vlastní se mu zjevila být spodní půlskořápkou právě rozklepnutého vejce, fyzicky vnímal příšernou propast pod sebou, od níž ho dělil pouze plátek umělé hmoty na tenkém věšáku, a viděl sám sebe jako žloutek, kolem něhož stéká shora do prázdnoty průhledný sliz bílku. Když stekl a odhalil mu znovu pohled vpřed, Eržika mávala zachyceným kloboučkem na jeho majitelku, která se právě odvážně vyhoupla ze závěsu na trojici lan a položila na ně tak, že její trup spočíval na vodicím a paže i stehna přes obě vnější. V té vratké pozici se začala přitahovat ke stožáru, od něhož ji dělily ještě desítky metrů. Tomáš nestačil déle vzdorovat tlaku svého žaludku a vzdor neustále sílící závrati se aspoň trochu vyklonil, aby se nepotřísnil. Dávení se mu zdálo trvat věčně, i když žaludek dávno neměl co zvracet. Pak jeho slzící oči znovu prozřely a on uviděl, že na lanech před stožárem se neodvratně schyluje k tragédii.

Sportovkyně se na jejich vratké podložce lan neudržela a visela teď napůl pod nimi zavěšena na pažích, vlastně jako na hrazdě v tělocvičně, blesklo mu hlavou, ale vzápětí si uvědomil ty stovky metrů prázdnoty pod ní. Eržika na dvousedačce opět stála napřahujíc obě ruce, jako by ji chtěla v pádu zachytit. Pak se žena lan pustila, ale proletěla kolem dívky tak těsně, až ji strhla s sebou, takže obě v tom posledním objetí mizely v hlubině. Tomáše hrozil udusit sílící tlak z podbřišku, už mu nedokázal vzdorovat. Poslední záblesk civilizovaného chování ho donutil odjistit závěr sedačky, aby si včas odskočil, než… pozdě poznal, že se řítí sám mezi dvěma nekončícími skalními stěnami.

Cítil hrůzu, že stále bude schopen vnímat, jak šílený pád skončí jeho roztříštěním. Bylo tak naprosté, že ho vůbec nezabolelo, jako kdyby ho už v posmrtné neexistenci uvítala pružná guma bungee jumpingu, v níž se pořád ještě mocně, ale už bezpečně dohoupává ke konečnému klidu. Potom uslyšel docela pozemské zvuky, smích a potlesk. Oči otevřel v náruči dalšího siláka v kombinéze tatranské společnosti, který ho stavěl na beton horní stanice lanovky před zaplněnou terasou hotelu, zatímco opuštěná sedačka dojížděla k bubnu, jenž ji směroval zpátky k dolní. Nejstarší z trojice kloboučkářek nadšeně volala – Pan majster, vy ste prvý, kdo v tej výške dokázal zaspať!

Náhle se vrátilo naprosté ticho, když muž od lanovky Tomáše štítivě odstrčil a zkoušel se očistit. Tomáš jako všichni včetně Eržiky a plné terasy hleděl na svou zbytky snídaně pokrytou větrovku od Bosse, pozvracené tričko od Armaniho a stejně nechutnou směsí ohozené bufy Nike, a hlavně na to, jak se mu v klíně světlých džín od firmy Burberry ošklivě rozpíjí tmavě žlutý stín. A co ucítil, naprosto přebilo mandlový odér Eau de Cologne značky Fahrenheit od Diora…

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement