Čižinský: vítězem voleb, aniž by vyhrál

Specifika senátních a zejména komunálních voleb umožňují, aby se vítězem tohoto volebního víkendu vyhlásil prakticky každý. ANO zvítězilo ve většině krajských měst; ODS má ve hře nejvíce adeptů na Senát, těsně vyhrála v Praze a celkově v komunálu posílila; spoustu mandátů tradičně sbírali Starostové; Piráti potvrdili relevanci ve velkoměstech; i TOP a KDU ukazují, že v širším uskupení dokáží uspět. Všichni kromě extremistů a mrtvolné sociální demokracie se mají čím pochlubit.

Pokud však máme vybrat jediné jméno, pak vítězem musí být muž, který nevyhrál. Jan Čižinský a jeho hnutí Praha sobě skončili v hlavním městě až na třetím místě. Přesto se jedná o těžko uvěřitelný výsledek.

Do roku 2013 neměla široká veřejnost o Čižinského existenci ani potuchy. Bývalý učitel a skautský vedoucí sice opakovaně kandidoval za pražské lidovce, ale pokaždé neúspěšně. Do povědomí se začal dostávat až urputnou snahou za uspořádání referenda o předražené stavbě nové radnice Prahy 7. Plebiscit se mu s podporou zejména letenských starousedlíků podařilo prosadit, na což navázal založením hnutí Praha 7 sobě.

Nové uskupení naplno využilo zkušeností z kontaktní kampaně za referendum a také neoblíbenosti místní politické reprezentace. Ve volbách roku 2014 získalo přes 43 procenta hlasů a ve spolupráci se Stranou zelených ovládlo radnici.

Pořád se však jednalo o jedinou městskou část. Konkurenti navíc čekali, že se záhy projeví nezkušenost jejího nového vedení a Čižinského popularitu vnímali jako bublinu připravenou k hlasitému splasknutí.

Čižinského raketa

Dočkali se pravého opaku. Nyní, o čtyři roky později, dalo Čižinského týmu na Praze 7 důvěru už 55 procent lidí, což je číslo, o jakém se nezdálo ani ODS v dobách své největší slávy. Se vzpomínkou na klasickou frázi minulosti lze říci, že na Praze 7 by dnes vyhrála i Čižinského tenisová raketa, pokud nějakou má. Sám starosta už však pomýšlel na vyšší cíle.

Přestože do Poslanecké sněmovny byl loni zvolen na kandidátce KDU-ČSL, na pražské úrovni se rozhodl pokračovat v samostatném projektu. Na konci loňského roku začal sbírat podpisy Pražanů, kterých potřeboval 90 tisíc. Málokdo věřil, že takřka sisyfovský úkol dotáhne, ale Čižinského zarputilost opět slavila úspěch.

Výsledek známe. Lokální politik bez stranického zázemí, obklopený houfem nadšenců s ještě menšími zkušenostmi, dotáhl Prahu sobě v magistrátních volbách na 16,6 procenta. Porazil tak ANO i spojenou kandidátku TOP, STAN a KDU, za Piráty a ODS zaostal o jediné procento.

Povolební vyjednávání teprve začínají, ale vzhledem k programovému i osobnímu nastavení pětice úspěšných je pravděpodobným vyústěním koalice Pirátů, Prahy sobě a TOP & spol. A pokud lídr posledně jmenovaných Jiří Pospíšil netouží opustit pohodlné křeslo europoslance, stane se novým primátorem buď pirátský lídr Zdeněk Hřib, nebo právě Čižinský.

Pozitivní populismus

V době, kdy slovo politik zní jako nadávka a českou společností cloumají stále výraznější extremistické nálady, vypadá úspěch mladého učitele jako pohádka.

Do žádných komunálních voleb neteče tolik peněz jako do hlavního města – a dvojnásob, když je ve hře bezedný měšec Andreje Babiše. Praha sobě navíc lovila ze stejného voličského rybníku, na který cílili i největší konkurenti vedení řadou populárních tváří.

Prosadit se mezi Bohuslavem Svobodou, Hanou Marvanovou, Jiřím Pospíšilem není v Praze snadné, přesto se o nikom nemluvilo více než o Čižinském, selfmademanovi bez celebrit i stranické pokladny.

A podobné příběhy se začínají objevovat i jinde. V pětitisícové středočeské obci Pečky vítězila ODS nepřetržitě od roku 2002 a v posledních třech komunálních volbách neklesla pod 35 procent. Až do letoška, kdy ji suverénně převálcovala nezávislá iniciativa Naše Pečky, která se 40 procenty hlasů získala více než občanští demokraté, ČSSD a KDU-ČSL dohromady.

Pečky nelze velikostí a významem srovnávat s Prahou 7, přesto působí jako ozvěna příběhu Čižinského. Naše Pečky vznikly teprve před půl rokem jako sdružení politicky dosud neangažovaných lidí, s výjimkou bývalé radní za lidovce na šestém místě kandidátky. A přitom stejně jako Čižinský dokázaly zdrtit do té doby suverénní konkurenty z ODS, o čemž si zavedené partaje mohly léta nechat jen zdát.

Ukazuje se, že negativnímu populismu trumpovského nebo babišovského stylu, založeného na dělení společnosti a boji proti více či méně smyšleným ohrožením, se lze bránit populismem pozitivním. Praha sobě i Naše Pečky nejsou umělé produkty zákulisních šíbrů či ambiciózních miliardářů, nýbrž spolky obyčejných občanů, které přestalo bavit nečinné sledování politické mizérie ve svém okolí. Čerpají sílu ze stejného zdroje jako Andrej Babiš, ale mohou ji využít jiným způsobem.

I Babiš je porazitelný

Pokud se z těchto stále častějších pokusů stane trend, právě Babiš a jeho hnutí mají největší důvod k obavám. Volební víkend ukázal, že ANO si dokáže poradit s konkurencí běžných politických kádrů, ale jakmile narazí na důvěryhodné osobnosti, kouzlo koblihy se snadno rozplyne.

V Semilech získalo ANO patnáct procent, ovšem Volba pro Semily podporovaná bývalým starostou Farským více než dvojnásobek. V Liberci zvítězili s jedenáctiprocentním náskokem místní Starostové, v Domažlicích o devět procent Sdružení pro město Domažlice; lokální seskupení dokázala porazit ANO i v Kroměříži, Kutné Hoře, Poděbradech, Břeclavi, Nymburku či Mělníku. Vyslovený debakl utrpělo ANO ve Strakonicích, kde vůbec neproniklo do zastupitelstva, zatímco vítězem se s 51 procenty stala sestava jménem Strakonická veřejnost.

V senátních volbách postoupilo jedenáct kandidátů ANO, ale jen jediný v roli favorita dalšího kola. Soudě dle výsledků prvního hlasování má vládní hnutí reálnou naději na čtyři až pět nových senátorů, což není mnoho. Jaký paradox: suverénně nejsilnější strana v celostátních preferencích pokulhává ve většinovém systému, který by měl vyhovovat právě nejsilnějším.

Volební víkend nám tedy přináší dva podstatné závěry. Síla Babišových peněz, podobizen a přeceňovaného marketingu často končí tam, kde se střetne s věrohodnými soupeři, byť za sebou nemají osvědčenou politickou značku. Telefon na Andreje spolehlivě zajišťuje jen zhruba třináct procent hlasů, zbytek záleží na síle konkrétního kandidáta a zejména jeho soupeřů.

Stojí proto za úvahu, zda celostátní preference ANO či triumfy ve většině krajských měst nejdou především na konto nízké důvěryhodnosti ostatních, s čímž úzce souvisí druhý poznatek.

Čižinského úspěch prokazuje, že osobní angažmá v politice má smysl. A tradiční strany musí tvrdě zapřemýšlet, nakolik dokáží takové lidi přitáhnout a začít na své otevřenosti tvrdě pracovat. Není náhodou, že se Čižinský rozhodl kandidovat samostatně místo spojení se značkou svých domovských lidovců.

Nepřesvědčivá celostátní politika si hlasitě říká o nové tváře. Příznivci autoritativního populismu ji našli v Babišovi. Čím dál frustrovanější liberálové stále hledají, a pokud se ničeho nedočkají od současných stran, přijde řešení odjinud.

Ve Francii to byl Emmanuel Macron, u nás třeba Čižinský. Nebo někdo jiný. Časy se mění a pohled na nezadržitelně se potápějící ČSSD by měl být pro každou z tradičních partají dostatečně varovný.

Autor je publicista a manažer (vývojářská firma Blue M, sdružení CMBC)