Krev země

Obrazem

Za Uralem, dva tisíce kilometrů na východ od Moskvy, bojuje malý sibiřský národ Chantů. V nerovné bitvě čelí neústupný zarputilý šaman ropnému gigantu Surgutněftěgazu. Pastevec sobů srostlý s krajinou proti všemocným těžařům. O přežití už nejde – je to zápas o vlastní důstojnost. Krev země, jak Chantové ropě říkají, se stala jejich prokletím.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vyrážíme nad ránem. Obloha je ještě modročerná, v sibiřském mrazu pára v plicích kondenzuje a nutí nás ke kašli. Proplížíme se opatrně okrajem vesnice, prodíráme se nízkou tajgou, až se před námi konečně rozevře ohromná zamrzlá pláň. Stařenka přede mnou se pohybuje lehce jako dívka, její vysoké, korálky vyšívané mokasíny ze sobí kůže se jen letmo dotýkají sněhu. Šeptá krátké povely. „Počkej!“ „Skrč se!“ „Pozor, ať nás nezahlédnou!“ Potom mávne rukou k místu, kde nás za závějí čeká ukryté auto, v němž sedí její muž. „Dokázali jsme to!“

Rozednívá se.

V těchto místech býval konec světa. Jeden z mnoha koutů Sibiře, veliké ruské kolonie zajímavé jen pro veverky, soby a medvědy. A pro drobné Chanty, kteří jsou zde doma. Malinký sibiřský národ, je jich sotva 30 000 a mluví přitom třemi různými dialekty, jež k sobě mají tak daleko jako čeština s polštinou. Ve třicátých letech dvacátého století je po neúspěšném protisovětském povstání zdecimovaly Stalinovy represe. A pak zde, u města Surgut, vytěžili v roce 1960 sovětští inženýři první ropu. A brzy objevili další. Hodně ropy. Nepřestavitelně hodně ropy. Jedno z největších světových ložisek.

Ten nález změnil vše. Ohromné prostory, v nichž se jezera střídala s bažinami a tundra s tajgou, naftaři rozparcelovali a protkali hustou sítí silnic. Tisíce ropných vrtů propojili s očišťovacími a přečerpávacími stanicemi ropy; je to celá spleť potrubí, z něhož každou chvíli uniká smrdutá mazlavá kaše. A co více – na silnicích rozeseli kontrolní stanoviště, přes která v rozporu se zákony Ruské federace pouštějí samozvaní korporátní strážníci jen své lidi.

Právě jeden takový checkpoint se nám podařilo obejít.

 

Jezero Kamenného medvěda

Modrá oprýskaná Lada Niva se rozchrchlá, zahrabe koly v hlubokém sněhu a nakonec propluží tři sta metrů k uhlazené asfaltce. Stařenka se skromně krčí na zadním sedadle, řízení má teď v rukou její muž – Sergej Vasiljevič Kečimov. Kdybyste někdy chtěli poznat chlapa, co se nebojí, pak se vydejte k němu. Tenhle uzlovitý šedesátník se stal pro své krajany obdivovaným symbolem neústupnosti a odvahy. Šaman, ochránce posvátného jezera Imlor, pastevec sobů, vyhlášený muzikant, obnovitel starých chantských tradic a nejlepší znalec starých řemesel v kraji. A také muž, jehož jméno zvyšuje krevní tlak manažerům Surgutněftěgazu – kolosu, který na chantských rodových územích dobývá ropu.

Konflikt Sergeje Kečimova s třetím největším ruským těžebním koncernem začal v roce 2011. Surgutněftěgaz tehdy naplánoval stavbu těžební věže přímo uprostřed jezera Imlor na rodových územích Sergeje Kečimova. Všechno mělo proběhnout hladce jako obvykle. Podle zákona sice těžaři musejí získat od místních obyvatel souhlas se stavbou svých zařízení, jde ale o čistě formální proces – státní licence jsou už dávno vydané a jde jen o výši odškodnění. Surgutněftěgaz platí původním uživatelům pozemku 70 000 rublů za jednu plošinu, na které je často i pět vrtů, přičemž každý vytěží denně kolem dvaceti tun ropy. 70 000 rublů je necelých 26 000 korun – což je hodnota pouhých dvou až tří sobů. Pastevci však obvykle souhlasí. Nemají zastání, a tak radši berou aspoň něco, než aby nedostali nic. Jenže tentokrát se Sergej Kečimov vzepřel.

„Dobývat ropu uprostřed Imloru je čisté darebáctví. To jezero je pro nás Chanty posvátné, podle legendy právě odsud náš národ vzešel poté, co jsme porazili Kamenného medvěda,“ říká Kečimov.

Ochránce jezera začal stavbu blokovat a diktovat si podmínky, na což naftaři nikdy nebyli zvyklí. Nešlo mu přitom o nic jiného než o dodržování zákonů, které jezero coby objekt kulturního dědictví chrání a podle nichž se nesmí těžba přiblížit na půl kilometru k jeho okraji. Přitom už tehdy byly břehy poseté těžebními věžemi.

Sergej Kečimov mluví rusky špatně, plete se v časování i skloňování. Dokončil ostatně pouhé dvě třídy základní školy. Sám říká, že mnohem užitečnější než sedět v lavicích pro něj byl život v lesích, kde lovil lukem kachny.

„Chovají se jako zločinci,“ popisuje mi své soupeře Kečimov. „Oni si myslí, že spadli z nebes na naši zemi a mohou si tu dělat, co chtějí. Zničí vše, kam přijdou. V jezerech se nedá koupat, ryby z řek vymizely. Vše zaneřádili ropou. Nic jiného je nezajímá. Jenom ropa, ropa, ropa. Ale jak my tu máme žít? Oni vše vytěží, zaneřádí a odejdou. Ale my, Chantové, tu zůstaneme v tom svinstvu s našimi stády navěky.“

Po čtyřiceti minutách sjedeme ze silnice, auto zaparkujeme na okraji lesa a přesedneme na saně. Dlouhé, štíhlé, z březového dřeva podomácku vyrobené narty, jak jim říkají Chantové. Sergej Vasiljevič je zahákne za buran, sněžný skútr, který i přes mráz nastartuje napoprvé. Skútr i saně se proplétají skrz zakrslé smrky a limby, klouzají sněhem, až po půlhodině dorazíme ke srubu obkrouženému ohradou. Konečně doma. V kamnech zahučí a temnotu prořízne plamen petrolejky. Světlo a stín střídavě ozařují svatý oltář na stěně nad postelemi, kde je – tak jako v každé chantské domácnosti – namísto pravoslavné ikony ozdobená preparovaná hlava medvěda, ochránce tajgy.

 

Sobi, pes a soud

Po rozmíšce s naftaři skončil Kečimov málem ve vězení. Když mu jednoho z jeho třiadvaceti sobů zadávil pes, utíkal domů do srubu pro pušku a třemi ranami ho zastřelil. Jenže za psem přiběhli naftaři, kteří pak ochránce jezera obvinili z toho, že jim vyhrožoval zabitím. Soud se táhl dva roky a v únoru 2016 Kečimova omilostnil. Podle platných předpisů totiž nesmí na chantská rodová území ani na ropná stanoviště žádní cizí psi – to aby neplašili soby, kteří jsou dodnes hlavní a často i jedinou chantskou obživou.

Proces s nepřizpůsobivým domorodcem přitáhl k Sergeji Kečimovovi pozornost médií a osamoceného šamana podpořila ruská pobočka Greenpeace i organizace ECHO, hájící práva malých ugrofinských národů na ruském severu. S jejich pomocí dokonce vznikla webová stránka www.tundrablogger.info nazvaná První blogger tundry. Aktivisté přivezli Kečimovovi videokameru a dron a naučili ho se supermoderní technikou zacházet tak, aby mohl mapovat veškeré ropné úniky a nezákonné kroky naftařů.

Sám Sergej Vasiljevič, jak už to u rázovitých samorostů bývá, o smyslu svého osamoceného donkichotského boje – v němž jsou malé prohry oslavovány jako velká vítězství – nepochybuje. Vzdorovitý samotář nedokáže zoufalou situaci svého národa zvrátit, funguje ale jako obdivuhodný příklad.

Těžební věž na Imloru tak dodnes nestojí.

Věcně vzato je však dnes boj s naftaři v Rusku vlastně protistátní akt. Ropa je totiž krví ruské ekonomiky, tvoří 36 procent příjmů federálního rozpočtu a jen díky nim je ruský stát schopen v současné podobě fungovat. Ostatně Chantové ve svém ugrofinském jazyce nazývají ropu mch ver, což v překladu znamená krev země.

Ruská federace obsazuje spolu se Saúdskou Arábií a Spojenými státy americkými první místa na žebříčku největších světových producentů surové ropy.

A v Chantymansijském autonomním okruhu, území o rozloze Francie, se jí vytěží víc než ve všech ostatních regionech Ruska dohromady.

Avšak to, co živí celé Rusko, přináší Chantům zkázu.

 

To ponížení

O sto kilometrů severněji, blíže městu Ljantor, sedím ve srubu vzdáleného příbuzného šamana Kečimova, třiatřicetiletého Anatolije Vamdama. „Nejnesnesitelnější je ten pocit ponížení,“ svěřuje se mi nad talířem dušeného sobího masa. Anatolij je už z jiného těsta než starý samotářský šaman od Imloru – i v ruštině si je jistější než v rodném jazyce.

Na rodová území Vamdamových přišli těžaři až před patnácti lety. Anatolij sice ještě pamatuje dobu, kdy jejich rodina žila hluboko v lesích a veškerou dopravu obstarávali jejich sobi, od té doby se však museli třikrát stěhovat; vždy, když se naftaři přiblížili. „Naposledy před pěti lety. Tehdy našich devět sobů porazil náklaďák Surgutněftěgazu a my jsme marně žádali odškodnění. Raději jsme se přestěhovali hlouběji do lesa. Táta se tenkrát opil a oběsil v garáži,“ vzpomíná.

Netrvalo to dlouho a těžaři došli i sem. Od tří srubů (v jednom bydlí Alexej se ženou a dvěma dětmi, v druhém jeho bratr s rodinou a ve třetím jejich matka) dnes vede šestikilometrová polní cesta až k naftařské asfaltce. A Alexej to má od domu dvacet kilometrů do práce. Dal se k naftařům.

„Těžaři krajinu proměnili a zničili naše tradice. Spousta pastvin zanikla. Kvůli silnicím a ropovodům nemůžou sobi migrovat. Ryb v otrávených řekách ubylo. Nenašel jsem jiný způsob, jak uživit rodinu, nežli se k nim přidat. Šel jsem prosit o práci lidi, kteří hospodaří na mé vlastní půdě, nenávratně ji ničí a každou minutu mě ožebračují. Umíš si představit to ponížení?“ vysvětluje mi. „Měl bych tady být pánem, ke kterému budou chodit ředitelé ze Surgutněftěgazu s prosbami a nabídkami, který se bude válet v penězích, jako to dělají ropní šejci.“ Jenže Anatolij je nakonec vděčný, že ho v pohádkově bohatém Surgutněftěgazu přijali na nejpodřadnější a nejméně placenou pozici. Pracuje v týdenních šichtách jako pochůzkář ropovodu. Celý den jde podél vedení, aby zjistil, kde ropa uniká.

„Ten šlendrián si nikdo neumíte představit,“ přibližuje mi své pracovní prostředí. „Porušují se snad úplně všechny předpisy. Měli bychom kvůli bezpečnosti chodit dva, já však chodím sám. Vždy, když má přijet kontrola z životního prostředí, víme to týden předem, a to pak celou plošinu podestýláme pískem, bagr pracuje na plné obrátky a my běháme s lopatami, abychom aspoň na chvíli zamaskovali tu ropu, která je všude.“

Surgutněftěgaz je znám svou uzavřeností, s novináři komunikuje málo, podle oficiálních tiskových zpráv způsobila firma v roce 2015 pouhý jeden ropný únik. Od té doby korporace statistiku nezveřejňuje. „Těch úniků jsou tisíce. Jsou všude,“ zasměje se hořce Anatolij. A přidá historku o tom, jak vloni na podzim oznámil jeden takový místním novinám. A ty o něm překvapivě napsaly. Týden bylo ticho a až poté, co naftaři havárii zamaskovali, označili ji za novinářskou kachnu. „Já o tu práci ale nesmím přijít, vůbec nevím, jak bychom žili. Svědomí mi však nedalo. A teď ti povím tajemství, které jsem ještě nikomu neřekl,“ pohlédne na mě očima utopenýma v kapuci. „Dřív, než jsem se do toho udání svého vlastního zaměstnavatele pustil, provedl jsem takový obřad. Porazil jsem jednoho ze svých sobů a obětoval ho ruskému, ne našemu bohovi. Prosil jsem ho, aby zařídil, aby mě můj ruský šéf po tom udání nevyhodil. Vyšlo to.“

 

Náš chantský pach

Anatolij si svého vzdáleného příbuzného, šamana Sergeje Kečimova hluboce váží, ví ale, že akce jednotlivce žádné změny nepřinese. Má jiné plány. Rád by založil organizaci, která by hájila práva místních obyvatel.

„Těžaři nás musejí začít brát vážně. Pro začátek by nám mohli platit třeba jedno procento ze svého zisku. Nebo třeba jednu setinu procenta. I tak bychom si žili jako králové. Ale nic takového, jako je Záchrana Jurgy,“ naráží na místní folklorní organizaci. „To jsou jen tanečky v národních krojích a naši papaláši, co berou peníze od těžařů, aby drželi hubu.“

Následující den jede Anatolij se svou ženou do 200 km vzdáleného Surgutu, sídla těžařů, které se díky ropným příjmům stalo v r. 2011 třetím nejbohatším ruským městem. Má schůzku s právníkem, který by mu poradil s registrací budoucí organizace.

Anatolij ze sebe svlékne zelený tradiční chantský overal, sejme opasek s velkým nožem v dřevěném pouzdře, hodí přes sebe zelenočernou péřovku Adidas a nasouká se do vypasovaných džín. Ještě předtím ale sáhne do police u kamen, vyjme z ní černou blýskavou lahvičku s nápisem Cosa Nostra a postříká se parfémem. „Rusové nesnášejí náš chantský pach, mají ho za smrad špíny.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama