Máš-li chuť na šunku, nemůžeš umřít!

Lidé

V listopadu vydal valašský šansoniér František Segrado krásnou desku V paralelním vesmíru, ale naživo si nové písně zazpíval pouze jedinkrát. Byl to neoficiální křest, šampaňským ji pokropili textař Michal Horáček a fotograf Jindřich Štreit. Na křest oficiální už nedošlo, měsíc před Vánoci Segrado zkolaboval. „Od března to snad zase půjde,“ doufá on i jeho spoluhráči a fanoušci.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Včera bylo osmého ledna 2018.

František Segrado měl třiašedesáté narozeniny, moc ale neslavil, zatím na to nemá sílu. Vždycky ho bývalo všude plno, hodně vyprávěl, hodně se smál, hodně jedl, pil, kouřil a zpíval, ale teď je ho jen půl, oslava se přesouvá až na jaro. Bude to dobré – sednou si pod staré jabloně, zapálí táborák, zahrají na kytary…

„Ahoj,“ chce mě František přivítat, když dorazím do jeho mlýna ve vesnici Jablůnka kousek nad Vsetínem. Sedí u počítače, poslouchá koncert irské skupiny The Dubliners, ale teď by se chtěl zvednout a podat mi ruku.

Tělu se vstát nechce, zatím ne­po­slou­chá.

„Seď,“ prosím trochu vylekaně.

O vteřinu později si oddychnu, protože psychicky je na tom Segrado dobře: „Můžeme povídat,“ rozhodne, „ale nejdřív si dejme svačinku.“

 

S láskou pohlédne na svoji ženu Marii – jsou spolu čtyřiačtyřicet let a pořád se velmi ctí. „Ona je rozumná a tolerantní,“ říká mi polohlasem Franta, zatímco Marie servíruje klobásy s medovou hořčicí. „Jak říkával můj dědeček: Po světě jsou možná princezny, ale královna musí být bezpodmínečně doma...“

Přikývnu: „Lepší klobásu jsem v životě nejedl.“

To Frantu těší: „Jsou od kamaráda Štěpána. On není vyučený řezník, dělá to ze záliby. Řekl mi: Myslím, že nejsú tak nejhorší!“

Jsou nezvykle šťavnaté: „Taky jsem je vařila velice pomalinku,“ vysvětluje paní Marie.

„Tuk tam být musí,“ podotýká její manžel, „protože jak je klobása příliš libová, tak je suchá...“

Zatímco já do sebe hladově hodím dvě, dvojnásobně hřmotný Franta pořád bojuje s klobásou číslo jedna. Nemá sílu, těžko se mu krájí, a když nakonec pár soust zvládne, připadá si plný a podá talíř manželce: „Poslední dobou mi stačí dětská porce,“ mrkne na mě, ať si zapnu diktafon, „ale Valaši sú pevní chlapi a na jaře to bude dobré.“

 

Promiň, že tě budím

Posloucháme skladbu jménem Sedm životů, kterou napsala na Segradovu desku kamarádka a kolegyně Radůza:

„Když smrt po tobě chňapne

jak pitbulteriér,

když ti dojde, že to není špatné,

a že je to takhle fér...“

Franta se směje: „Je to jedna z mála písní o smrti, které jsem využil, ale ve skutečnosti mi jich přišla spousta – jako by textaři věděli víc než já. V nabízených textech bylo pořád samé poslední promítání v letním kině, nebo patřičně stárnoucí klavírista, který si hraje nad ránem v baru poslední blues sám pro sebe...“

Možná to není náhoda – František Segrado v posledním roce nevypadal zdravě a blízcí si toho všimli. Například právě Radůza ho koncem zimy potkala před koncertem v Ústí nad Labem a drbla do něj: „Promiň, že tě budím, ale co je s tebou?“

Franta to tak jednoduše měl – když si někde sedl, tak usnul, občas se mu to povedlo i vestoje: „Celý život jsem byl nespavec, ale teď mi chyběla energie. Žral jsem pořád hroznový cukr, pil džusy, domníval se, že jsem tím pádem energeticky saturován, ale nebylo tomu tak… Nedáme si grappu?“

Jistě, velmi rád přijímám.

 

Ženy vášnivé, víno šumivé

František Segrado pálí už třicet let vyhlášenou kořalku nikoli z valašských trnek, nýbrž ze slováckých slupek od hroznů – její chuť zná většina českých, moravských, slezských a slovenských muzikantů, protože Franta bere na každý svůj koncert aspoň litr a hrdě nabízí.

Jeho grappa je stejně dobrá jako klobásky: „Lahev dostaneš samozřejmě s sebou,“ říkají Segradovi, „ať máš veselou cestu vlakem domů!“ Já jim pošlu vzdušný polibek, ale pak se vrátíme k vážnějšímu tématu.

Vsetínská nemocnice bohužel několik měsíců nedokázala zjistit příčinu Františkových slabostí, takže nebylo co léčit – jeho propady pořád dokolečka napravovaly jen infuze, které tělu na pár dnů ulevily.

Druhá potíž byla v tom, že Segrado už jedno podobně těžké období zažil – a přežil, takže proč by to nezvládl zase?

Bylo to před osmi lety, když se rozjížděl Horáčkův lyrikál Kudykam, ve kterém dostal velikou roli Pozorovatele a jako jediný z celého souboru byl bez alternace (původně zamýšlený Richard Müller prožíval jedno ze svých horších období), takže nesměl chybět na jediném představení. „Hned na premiéře jsem tehdy dostal zápal plic, ale čekalo mě čtyřicet vystoupení v kuse, každý den. Mimo jeviště jsem musel vždycky po třech krocích zastavit a vydýchat se, ale na scéně jsem zpíval a tančil s baletkou. Kolegové mě vždycky dovedli až k oponě, já vyšel před publikum, odzpíval to, odtančil, vycouval a zhroutil se, ale nakonec jsem všechno zvládl...“

Tentokrát slabost zvládnout nešla.

Loni v létě ještě Segrado dokázal nahrát desku – asi má štěstí, že bývá s kapelou ve studiu velmi rychlý; nejraději točí naživo, šup šup, pár lahví grappy a za pár dnů mají hotovo.

Na celý prosinec si naplánoval společné koncerty s kolegou Petrem Bendem, které ale nakonec bude muset zrušit, stejně jako program na leden a únor.

Co ještě stihl, to byl koncert v režii Michala Horáčka koncem listopadu roku 2017 ve Valašském Meziříčí. Chodil už pomalinku, byl unavený, o přestávce v šatně usnul, ale zpíval moc pěkně, fanoušci si nemohli stěžovat.

O den později vyrazil s kapelou na koncert do Kyjova, a díky bohu,

že nejeli nikam dál, protože když se Franta dlouho neozýval, spoluhráči mysleli, že spí, a nechávali ho být. Až v Kyjově zjistili, že to není obyčejný spánek, ale spíše bezvědomí – Segradovi chyběl cukr a dostal se na hranici hypoglykemického šoku.

Sám byl mimo, svoji situaci moc nevnímal, ale manželka a kamarádi trpěli –bylo jasné, že jde o trable, které ohrožují kariéru a možná i život.

Konečně se povedlo zjistit příčinu potíží – nefunguje mu správně štítná žláza a lékaři to okamžitě začali napravovat: „Jen musíte být trpělivý,“ shodovali se, „se štítnou žlázou to jde pomalinku...“

Teď, o šest týdnů později, Franta poprosí svou ženu: „Ještě nám nalej, Marunko,“ a já se ptám: „Připouštěl sis, že možná něco ve tvém životě končí? Že už třeba nebudeš schopen vystupovat v klubech a divadlech?“

Překvapeně se na mě podívá: „Jsem optimista, takže jsem doufal a doufám, že se to spraví. Ale kdyby ne, tak nemám povahu, která by se trápila. Kdybych nemohl zpívat, budu malovat, a rád. Nebo si budu zpívat pro sebe a pro pár lidí, jako jsem to dělal celý život. Pochop – ono to nevypadalo tak, že by mi jako padesátiletému zavolal Michal Horáček, já bych k němu nastoupil a stal se zpěvákem – to ne, zpívám celý život...“

Řekne mi, ať se podívám ven z okna: „Vidíš to fotbalové hřiště? Tak tam jsem vystupoval jako tříletý, a hned to bylo za honorář ve výši dvou korun – o přestávce fotbalu jsem zapěl ‚Ženy vášnivé, víno šumivé‘ a diváci se váleli smíchy… Víš, tady na vesnici se hrávala dobrá házená a fotbal, takže v neděli ráno se šlo na házenou, v poledne byla pauza na oběd a po ní následoval fotbal. Taky se chodívalo do kostela, ale já ne, i když su křtěná osoba – jenže to nemám přes faráře, ale napřímo...“

Lékaři by jistě byli šťastní, kdyby začal přísně dodržovat životosprávu, ale v tomto případě neuspějí, a možná je to dobře, protože Segrado, který by si s návštěvou nedal grappu a nevykouřil u kávy tři cigarety, to by už nebyl Segrado. „Říkám těm doktorům pravdu. Ano, mám sice doma desítky litrů kořalky, ale nikdy nepiju sám – jedině v případě, kdy maluju obraz a líbí se mi… Ani o cigaretách nelžu – kouřím třicet denně, ale umím aj osmdesát.“

Do hovoru vstoupí paní Marie: „To ale musí být hodně dlouhý a náročný večírek.“

„To je správná žena,“ rozzáří se Franta: „Představ si, že ona nepije vůbec! Ale co jsem chtěl říct – doktoři mě samozřejmě občas ženou na plicní, ale tam se shodují, že na to, jak moc hulím, jsou moje plíce obdivuhodně dobré...“

 

Tohle mi, Marie, objednej

Po dvou a půl hodinách už je Franta unavený.

Stojí ho to spoustu přemáhání, ale nakonec se zvedne a vyprovází mě před mlýn.

Do přízemí klesáme pomalým nákladním výtahem, který zároveň slouží jako spíž. Je tu police a na ní obrovská kost se španělskou sušenou šunkou. František uřízne kousek slaného masa mně a kousek pro sebe: „Tahle šunka mi dala naději,“ vypráví, „že bude líp. První měsíc mi nechutnala ani ta nejoblíbenější jídla, čili vrabec nebo segedín – když jsem je cítil, otevíral se mi kufr. Ale pak jsem si někdy dvacátého prosince přečetl na internetu nabídku na šunku a povídám: Tohle mi, Marie, objednej… Což bylo dobré, protože když už máš na něco chuť, tak nemůžeš umřít.“

Významně mi připomíná, ať ve vlaku nezapomínám dodržovat pitný režim, já ještě jednou děkuju za grappu a na závěr se zeptám, kdy bych ho tedy prvně mohl vidět znovu na pódiu.

„Dám vědět,“ mává mi Franta: „Nebudu se nikam srát, dokud nezačnu pořádně chodit, ale hned potom to začne – tři minuty před první písní se stav do šatny na panáka.“ •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama