Jsem rád, že aspoň dejchám

Obrazem

Osmasedmdesátiletý Rudolf žije už více než 45 let v malé vesnici v jižních Čechách. Bydlí v maringotce se psy a vaří si na kamnech. Koluje mnoho verzí jeho příběhu, záleží na tom, kdo jej zrovna vypráví. Co ho však ve skutečnosti přivedlo až tam, kde je, ví jen málokterý z vypravěčů. „Modlím se každý večer, před spaním. Když se pomodlím, tak je zase dobře,“ říká Rudolf. Svůj příběh teď vypráví on sám.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Samota mi nevadí.

Já nikdy mezi lidi moc nechodil, z práce domů a zase do práce, někdy jsem si zašel na pivo, ale nic víc. Nějaký zábavy nebo tak něco, to mě nebavilo. Tancování, na to jsem nikdy neměl ani pomyšlení. Práce mě bavila. 

Do vsi jsem přišel v roce 1972, to mi bylo 32 let. 

Zůstal jsem u strejdy – říkal jsem mu tak, jezdil jsem kolem jeho statku s károu na dříví do lesa a vždycky jsem zašel na mlíko. On tu bydlel, měl dobytek a byl tu sám. Bylo mi ho líto, a tak jsem s ním byl až do jeho smrti. To už je léta, to už je všechno pryč. 

Dělal jsem v Budvaru v Českých Budějovicích 18 let. Myl jsem dřevěný sudy v ležáckým sklepě. Hned z Budvaru jsem to vždycky vzal do kláštera na mši svatou. 

 

Strejda dělal do poslední chvíle, ale potřeboval pomoc. Mně tu bylo moc dobře, dělal jsem rád. Ale právě proto, že jsem tu zůstal, nedodělal jsem si důchod v Budvaru. Osudová chyba života. Kdybych tam zůstal až do důchodu, bylo by to všechno jinak. Měl bych aspoň důchod, ale takhle mám almužnu. Přišli za mnou z Budvaru a říkali mi, abych se vrátil. Mohl jsem se vrátit, ale když jsem strejdu viděl, jak se tu plahočí... Dělali jsme spolu, jak to šlo, sušili jsme seno, vozili to sem. Pak jsme si pořídili kobylku, ta nám pomáhala. Hospodařili jsme. 

V roce 1985 to ukončil. Umřel. Co odešel, už to nebylo to, co jsme měli. Zůstal jsem sám. Teď už nemám ani slepice a králíky, už je to všechno jinak. Hospodářství už mi teď až tolik neschází, ale bylo to dobrý, dělal jsem to rád. 

Když strejda umřel, musel jsem to brát, jak to šlo. Všechno se zkomplikovalo a všechno, co jsem nechtěl, se stalo. On mi odkázal nějaký malý pozemky v Rapšachu, odkud pocházel, měl jsem k tomu schovaný papíry, a když jsem je hledal, už tam nebyly. Někdo to sebral. Tady se ztratilo věcí. Do tý kolny se dostal každej, kdo šel kolem. Ale to, že jsem zůstal u strejdy, toho nelituju. Jsem mu pomohl a dá pánbůh, že bude zas dobře.  

Nikdy jsem se neoženil. Nějak mě to ani nenapadlo. Jednou jsem si na jednu holku myslel, ale nikdy jsem jí to neřek, asi jsem se jí styděl. Byla dobrá, seděli jsme spolu v jedný lavici, to mi bylo tak 12 let. Jsem opuštěnej, ale že bych kvůli tomu byl nějak tohleto... každej takhle dopadne. Ještě že je tady ona a tamta druhá. (Ukazuje na psy.) Zvířata, to je součást člověka.

Brácha žije, ale kdo ví, kde je. On byl dobrej, ale nestál o mě. Sestra je vdaná, taky nebyla špatná, ale měla jiný názory, nerozuměli jsme si. Druhý bratr umřel v roce 1965, bylo mu 23, Láďa se jmenoval. Od druhý třídy přestal chodit, padl na kolena, a tak jsme ho nosili v náručí a vozili ho na vozíku. 

Každý den se dívám na televizi a poslouchám rádio. Kdyby byla aspoň nějaká chatka, ale tu jsem si nepostavil, tak to musím takhle klepat. Co mám dělat. Malá chatka by stačila, dvě místnosti, to by bylo mnohem lepší, ale když na to není, musím bejt spokojenej s tím, co mám. 

Dříve jsem chodíval do lesa s trakařem, ale teď, co mě bolí ta pravá noha, už moc nechodím. Na doktora jsem nikdy nebyl zvyklej. Když jsem šel do nemocnice, byl jsem z toho vyřízenej. Kravský hovno je taky léčivý. Jako lázeň – do toho se dají kravský lejna a potom se dá voda, ohřeje se to a pak až po krk v tom bejt. Vytáhne to všechno ty neduhy z těla, to jsem slyšel od kamaráda. Nezkoušel jsem to, ale slyšel jsem, že to funguje. 

Když něco potřebuju, přiveze mi to soused Jirka. S Jirkou se známe už dávno, seznámili jsme se, když to tady koupil. Každá pomoc je dobrá. Lidi jsou dobrý, ale člověk, když je sám, nikam nepřijde. 

Jím všechno, co je dobrý. Maso, to je základ života. Sladký mám taky rád, dorty nebo buchty. Co mám, to si uvařím, třeba dneska jsem vařil brambory. Než se to všechno oloupe, tak to trvá, ale pak se na to dá máslo a kmín a je to dobrý. Co nesním já, to sežere pes. Vařím na kamnech, na petrách v maringotce. Petry dělají žár, tak to může být nebezpečný, musím pořád koukat, jestli je roura v pořádku. 

Zabijačka pravá česká – to je nádhera. Tenkrát, když byly zabijačky, tak to bylo všechno prostý, jak jsme škvařili sádlo, měli jsme dva velký hrnce škvarků a strejda to vždycky krájel na větší kousky, aby to víc vydalo, a pak jsme to míchali na plotně, až se to udělalo. 

Občas se tu někdo zastavil, ale teď už by sem nikdo nešel, a kdyby šel, přišel by mi sebrat i to poslední. Jednou tady chodil takovej se spacím pytlem v podpaždí a já jsem si ho sem vzal. Vokrad mě. Ty nejlepší knihy, co jsem tu měl, odvezl do antikvariátu, když jsem byl v práci, a zbylo mi jich jenom pár. Ty nejlepší knihy od Jiráska, Temno, Čechy hrdinské. Dřív jsem četl hodně, teď už moc nečtu, už mě to ani tolik nebaví. 

Život je, jaký je… Já bych si to taky představoval jinak, ale život se zkomplikoval. Teď je to kolikrát čím dál horší, někdy to tak cítím. Modlím se každý večer, před spaním. Když se pomodlím, zase je dobře. Mám radost, že všechno to tak nějak jde, že mám to, co je.

Já nepotřebuju, aby si mě lidi pamatovali, všichni jsme v rukou Božích a jedině Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odmění a zlé trestá. Žijeme v slzavým údolí, je tady samý utrpení, i když to ani člověk nepozoruje. Pro peníze zabijou, a vůbec si z toho nic nedělají... Úděl každýho z nás je to, co máme. Každý si neseme uzlíček. 

O tom, co mi chybí, nemůžu moc mluvit, sám jsem si to zavedl. Jsem rád, že aspoň dejchám.

 

Autorka je česká fotografka žijící v USA.  

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama