Člověk a úřady: Běžte pracovat!

Eriku Příkazskou jsem viděl naposled před pětadvaceti lety, v té době to byla drobná štíhlá dívka krátce po maturitě. Pak jsme se navzájem ztratili z očí a na její jméno jsem znovu narazil až koncem loňského roku. V místním tisku se psalo o jejím boji se zákeřnou nemocí a s problémy, které se na ni v té souvislosti nahrnuly. Na fotce u článku jsem Eriku nepoznal, tak moc ji změnila nemoc a prodělaná léčba. Také jsem se dočetl o jejím synovi, který se jí snaží pomoct a sbírá podpisy pod petici, jež by pomohla změnit rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení, kterým vyřadila jeho mámu z nejtěžšího stupně invalidity.

O pár týdnů později Eriku navštívím ve Vacenovicích, obci na moravském Slovácku s několika stovkami obyvatel. Přivítáme se jako staří známí, jimiž koneckonců jsme, a oba si posteskneme, že se setkáváme jen díky tomu, abych si poslechl její příběh.

„Nebude ti vadit mluvit o nepříjemných detailech?“ ptám se a Erika si mě změří pohledem člověka, který vstal ze smrtelné postele a rozhodí ho máloco, tím méně podobně hloupý dotaz. Zapínám tedy diktafon a ona naprosto věcně odpovídá na všechno, co chci vědět. Odpovídá podivně robotickým a skřípavým hlasem, neboť má po tracheostomii do krku zavedenu plastovou trubičku, a když chce promluvit, musí si ji ucpat prstem, jinak by jen naprázdno otevírala ústa.

•••

Erika žije s přítelem Vladimírem, který je o osmadvacet let starší než ona. Jsou spolu už od její maturity, celou tu dobu jí byl oporou, ale zrovna teď, když by jeho pomoc potřebovala nejvíc, už je v důchodovém věku a nemá tolik sil. Koukám na ty dva a pak taky na osmiletého Káju, který s nimi sedí na pohovce. Nedá mi to a poznamenám, že ho měli dost pozdě. A tady přichází první a jediný moment, kdy se Erika při našem rozhovoru zasměje.

Říká, že dítě chtěla vždycky, ale nedařilo se, takže: „… nakonec jsem znásilnila kamaráda.“ Ten akt byl samozřejmě navzájem odsouhlasen a dopadl, jak nejlíp mohl, protože na podzim 2009 se narodil Kája, který se později stane jedním z hlavních aktérů našeho příběhu. Ale to zatím předbíhám.

Od maturity, kdy jsme se viděli naposled, žila Erika naprosto obyčejný a nudný život. Tak obyčejný a nudný, že by teď za něj dala cokoli. S přítelem nejdřív bydleli v nedalekém Hodoníně, pak se přestěhovali do rodných Vacenovic, kde Erika zdědila menší starý domek. Celou tu dobu pracovala jako účetní, lidem ze vsi pomáhala s daněmi, no a v šestatřiceti letech se konečně dočkala vytouženého dítěte.

Erika se ve svém vyprávění dostává ke Kájovým pátým narozeninám. Tehdy ji začalo pobolívat v krku, cítila, jako by jí tam něco drobného překáželo. Ale v práci měli frmol, blížily se Vánoce, a navíc si říkala, že přece není nutné běžet hned s každou banalitou k lékaři, no ne? „Byla to taková drobná fazolka, myslela jsem, že mi jen otekly uzliny z nachlazení nebo nějaké alergie.“  

K obvodní paní doktorce šla koncem února 2015 a od té chvíle už všechno jelo jako po skluzavce do pekla. Obvodní lékařka ji okamžitě poslala do blízké kyjovské nemocnice a tam se Erika podrobila důkladnému vyšetření s nekompromisním závěrem. „Řekli mi, ať si doma sbalím věci a druhý den ráno že mě čekají.“

Nešlo však o hospitalizaci v Kyjově, nýbrž v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny. Erika pořád ještě nevěděla, co jí vlastně je, dokud ovšem... „Paní doktorka koukala do mých výsledků a najednou se zeptala, jak dlouho už ten nádor v krku vlastně mám. To byl... šok.“ V té době už měl novotvar rozměry 5×7 cm. Pod lokální anestezií z něj odebrali vzorek a poslali na biopsii, která potvrdila tu nejhorší prognózu. Nádor byl zhoubný. Od sv. Anny putovala Erika do vyhlášeného Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci, kterému ovšem nikdo neřekne jinak než Žluťák.

„Čekalo mě ozařování a chemoterapie,“ říká Erika. Ptám se, jestli jí ten nádor nemohli vyoperovat. Prý jedině, kdyby jí uřízli hlavu. No jo, Erika má někdy šibeniční smysl pro humor, ovšem nic jiného jí asi nezbývá. Během března a dubna tak absolvovala na Žluťáku 33 ozařování a tři chemoterapie. Doma se zatím její tehdy devětašedesátiletý přítel staral o malého Káju, který chodil do školky. „Ke konci už jsem to chtěla vzdát,“ vzpomíná Erika. „Každé ozařování bolelo kvůli spálenému krku víc a víc, do toho nevolnosti a zvracení po chemoterapiích, a taky jsem občas omdlela.“ Neřekne to přímo, ale je evidentní, že celou léčbu nakonec zvládla jen kvůli synovi. Kvůli němu se také nechala co nejdřív propustit do domácího léčení. 

„Vlastně jsem si to vydupala. Ale musela jsem jim na Žluťáku ukázat, že se o sebe zvládnu postarat.“ „Například?“ Erika si vyhrne tričko a ukáže díru, kterou si do žaludku musela zavádět umělou výživu z plastového pytlíku. „Nádor se podařilo zničit, ale odnesl to samozřejmě celý krk. Zevnitř i zvenku.“ Některé následky jsou patrné na první pohled, například otok tváře nebo kůže na krku spálená jako od ohně. Ale to jsou prý jen kosmetické drobnosti, daleko horší je to uvnitř. V příštích šesti měsících po léčbě shodila Erika třicet kilo a dostala se až pod čtyřicítku. Krk měla neprůchodný a kaší vmačkávanou dírou přímo do žaludku si člověk váhu zrovna neudrží. Pravidelně jezdila na kontroly do FN u sv. Anny a tam jí také potvrdili, že se dostala z ohrožení života.

V říjnu toho prokletého roku 2015 byl Erice přiznán plný invalidní důchod, přesněji řečeno invalidní důchod III. stupně. Jeho výše se vypočítává poměrně složitě, závisí na odpracovaných letech, předchozí mzdě nebo pojištění, ten Eričin byl stanoven na deset tisíc korun, což – jak se později dozvídám z tabulek – je přibližný průměr.

Když namítnu, že to není zrovna moc, Erika pokrčí rameny. „Dostávala jsem k tomu ještě šest stovek přídavky na Káju. Ale hlavně, já tehdy byla ráda, že jsem vůbec přežila.“

Jenže když už se zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla další rána.

„Stalo se to o pár týdnů později, začátkem prosince. Jednou ráno mi v koupelně něco prasklo v krku a já začala chrlit krev. Když jsem chtěla volat o pomoc, krev stříkala ještě víc.“ Té krve bylo za chvíli plné umyvadlo, Erika zkolabovala a našel ji až přítel, který okamžitě zavolal záchranku. Následovala hospitalizace u sv. Anny, kam už Erika chodila jako stará známá. Tam jí ihned provedli tracheostomii, protože Eričina průdušnice byla poškozena ozařováním, stejně jako v podstatě celý krk a dutina ústní. Aby mohla dýchat, má teď Erika díru v krku, v ní zavedenu trubičku. „Jen další vada na kráse,“ mávne rukou. Dívám se na kus plastu, který jí čouhá z krku a který si musí přivazovat obvazem, aby jí z té díry nevypadl. To největší překvapení mě ale čeká, když vidím, že skutečná délka té plastové rourky je deset centimetrů a Erika si ji musí denně několikrát vyndávat a čistit. Záleží to prý na tom, jak je zahleněná, ale někdy si ji proplachuje skoro každou hodinu. A taky dezinfikuje, protože poslední, co by ještě ke štěstí potřebovala, je dostat do oslabeného krku infekci. Představuji si sám sebe s deseticentimetrovou trubicí v krku a obrací se mi žaludek.

„Na jak dlouho to máš?“ ptám se. „V nemocnici řekli, že je to dočasné, jen než se mi ta průdušnice spraví, ale...“ Ale už je to přes dva roky, což asi vypovídá o všem. Kromě bolestí krku bojuje Erika i s dalšími důsledky ozařování, například dásně má v takovém stavu, že na levé straně úst přišla o většinu zubů. Už dvakrát dočasně ohluchla na levé ucho. Má závratě, což například vedlo k tomu, že když jednou věšela záclony, upadla ze štaflí a ošklivě si zlomila pravou ruku. Památkou na to je několik šroubů v pažní kosti a omezená pohyblivost.

Malý Kája mezitím nastupuje do školy a Erika se mu snaží dopřát to, co mají ostatní děti. S desetitisícovým důchodem a pár stovkami přídavků to není zrovna lehké, ale naštěstí je tu Vladimír, který už pobírá starobní důchod, takže spolu nějak vyžijí. Když se ale zeptám na to, jestli si jsou z těch peněz schopni ušetřit na dovolenou, Erika na mě kouká, jako bych ji doteď pořádně neposlouchal. A vysvětlí mi, že bez věcí, jako je cestování, se musí obejít. Kvůli svému stavu si nikam netroufne, co kdyby měla nějaké komplikace? Jediné místo, kam má odvahu se vydat, je hodinu vzdálená brněnská nemocnice. Říká, že syn to naštěstí chápe, ale tohle se mi nechce zdát. „Kam bys chtěl jet, kdyby máma mohla?“ ptám se Káji. „K moři,“ zní okamžitá odpověď. Kája je čilý a aktivní kluk, sportuje, skvěle se učí. Rozhodně to není žádná pokojová květinka, a proto mě nepřekvapí, že vzal před pár týdny mámin osud tak pevně do svých rukou.

•••

Loni v říjnu, dva roky od udělení plného invalidního důchodu, byla Erika pozvána na Okresní správu sociálního zabezpečení v Hodoníně k přezkoumání zdravotního stavu. „Když jsem tam přišla, posudkový lékař už měl všechny mé papíry, a bylo mi řečeno, že podle tabulek už nesplňuju podmínky pro III. stupeň invalidity, ale jen pro druhý.“ Což v překladu znamená, že Erika ztratila nárok na desetitisícový důchod, nově dostává jen šest tisíc a měla se hlásit na úřadu práce. „Byla jsem úplně v šoku, myslela jsem si, že došlo k omylu.“ Podle lékařských záznamů je karcinom v remisi, což neznamená, že došlo k úplnému vyléčení, ovšem příznaky jsou pryč. „No ale co ta tvoje trubice v krku? Neschopnost mluvit bez použití rukou? Co všechny ty následky léčby?“ Erika krčí rameny. „Podle tabulek na plnou invaliditu nedosáhnu.“ 

Hned druhý den po rozhodnutí OSSZ šla Erika podle jejich doporučení na úřad práce. Kanceláře jsou v patře, a než vyšlapala schody, tak... „Myslela jsem, že se udusím.“ Trubice v krku jí sice dýchání usnadňuje, ale ani tak to není žádná hitparáda. Když ji pracovnice úřadu uviděly, nemohly prý uvěřit, že jde žádat o práci. „Na vás všichni zaměstnavatelé čekají, paní Příkazská,“ říkaly jí. „Ale myslely to v dobrém,“ tvrdí Erika, „samy nechápaly, co tam dělám.“ Že během následujících čtyř měsíců žádnou nabídku práce nedostala, asi nepřekvapí.

No a v tomhle bodě, po první návštěvě pracáku, začíná Kájova velká jízda. Zdrcená Erika přemýšlí o námitce proti rozhodnutí OSSZ a Kája ze všech sil koumá, jak jí pomoci. Nakonec ho napadne požádat o podporu sousedy a sousedy těch sousedů, protože oni přece každý den vidí, jak mámě doopravdy je. 

Osmiletý Kája a dvaasedmdesátiletý Eričin druh Vladimír sepíší rukou nerozlučnou petici, kterou chtějí zvrátit rozhodnutí úřadu. Kája ji pak rozveze do všech provozoven obce s prosbou, jestli ji tam může nechat lidem k podpisu. A spustí tím lavinu. Během několika málo dní podepíše jeho petici přes pět set lidí. „Čekal jsi to?“ ptám se ho. Zavrtí hlavou, že ne. Nejvíc ho prý překvapil arch, který nechal v místní samoobsluze. „Tam došly předtištěné řádky na podpisy. A lidi ten papír obrátili a podepisovali se i na tu druhou, prázdnou stranu.“ 

„Já už jsem rezignovala, ale když jsem viděla, co pro mě Kája dělá...“ Eriku masivní podpora spoluobčanů zviklala, a tak podala námitku proti rozhodnutí OSSZ a s přiloženými petičními archy požádala o přezkoumání zdravotního stavu. Se synem a druhem pak prožili Vánoce, v polovině ledna letošního roku byla Erika pozvána na OSSZ znovu a její případ řešila v námitkovém řízení lékařka posudkové služby z Brna. Její názor na Eričin stav byl stejný jako názor kolegy – pokles pracovní schopnosti o 55 procent, což ovšem nezakládá nárok na III. stupeň invalidity. „Můžu prý pracovat někde v kanceláři,“ říká Erika. „Upozorňovala jsem mimo jiné na to, že si několikrát denně musím vyndávat kvůli čištění a dezinfekci trubici z krku. Bylo mi odpovězeno, že to můžu dělat někde na WC.“

O deset minut později stála Erika před budovou OSSZ se slzami v očích. Pokládám jí velmi nepříjemnou otázku. „Jsi vůbec ochotná připustit, že ten úřad rozhodl tak, jak rozhodnout musel?“ Erika okamžitě vyhrkne proud slov, která však neslyším, protože si zapomněla zacpat trubici v krku. Tohohle opomenutí jsem si všiml opakovaně, jako by si na ni ani po těch dvou letech ještě nezvykla. Uklidní se, nadechne a teprve pak promluví. „Jo, možná jinak rozhodnout nemohli, ale je to tak... nespravedlivé.“

Později posílám dotaz na hodonínskou pobočku OSSZ, co může člověk jako Erika ještě udělat, aby jejich rozhodnutí zvrátil. Z centrály České správy sociálního zabezpečení v Praze mi napíše ředitelka odboru komunikace Jana Buraňová. Její obsáhlá odpověď je právě taková, jakou můžete předpokládat od úřadu, plná paragrafů, citací předpisů a ujištění, že jejich postoj je legitimní. „Pokud občan nesouhlasí ani s rozhodnutím, které bylo vydáno v námitkovém řízení, může podat soudní žalobu.“ Při stanovování stupně invalidity se mimo jiné vychází z informací o kvalifikaci občana a druhu vykonávaných zaměstnání. To v překladu znamená, že kdyby byla Erika dělnice živící se rukama, nejspíš by plnou invaliditu dostala, zatímco když dříve pracovala v kanceláři, může to dělat i teď. 

Z odpovědi odboru komunikace však pro Eriku čiší i trocha... nevím, jestli „naděje“ je to správné slovo. Pokud se totiž žadatelův zdravotní stav zhorší, může požádat o jeho přezkoumání a invalidita III. stupně mu může být opět přiznána. Napadá mě, jestli si v takovém případě těch několik tisícovek navíc Erika vůbec „užije“, protože zhoršení zdravotního stavu u onkologicky nemocného pacienta může taky znamenat smrt, že... Jana Buraňová závěrem: „Chápeme složitou situaci rodiny a emoce, které jsou s ní spojené. ČSSZ je však vázána platnými právními předpisy, které je povinna dodržovat.“

„Tak co,“ ptám se Eriky, „budeš se soudit?“ Kroutí hlavou, že ne. „Už na to nemám sílu.“ Ale já vím, že se za tím skrývá i jiný důvod. Je velmi, velmi ponižující škemrat o pár tisícovek od státu a muset se u toho se svou nemocí předvádět jako cvičená opice v cirkuse. Koncem dubna skončí Erice podpora v nezaměstnanosti, dál bude pobírat už jen oněch šest tisíc za invaliditu, přídavky na Káju a možná něco málo na bydlení. Do rodinného rozpočtu přispěje svým starobním důchodem Vladimír. „Snad se mi podaří najít nějakou práci, kterou bych mohla dělat doma,“ krčí rameny Erika, když se loučíme.

Závěrem dejme slovo ing. Janě Bačíkové, starostce Vacenovic. Ptám se, co na případ Eriky a aktivitu malého Káji říká. Paní Bačíková mě předem upozorňuje, že mi neodpoví z titulu své funkce, ale pouze jako spoluobčanka. Říká však: „Z mladé zdravé maminky tato zhoubná nemoc udělala, dle mého odhadu, čtyřicetikilovou drobnou ženu. Přesto se Erika nevzdává, je pořád plná elánu... Nejsme velká obec, všichni se vzájemně známe. Eriku potkáváme, když jede k lékaři, nebo když jí to zdravotní stav dovoluje a jde podpořit svého syna při školních vystoupeních. Erika má několik let do krku zavedenou trubici, není schopna bez pomoci rukou normální komunikace. Její malý syn od útlého věku mamince pomáhá, chodí po nákupech a je její pravou rukou a hlavně oporou a i příčinou, proč je paní Erika pořád plná entuziasmu. A i to je důvod, proč se celá obec vzbouřila a při odebrání celého invalidního důchodu se během pár dní několik stovek lidí podepsalo pod nesouhlasnou petici… Rozumím tomu, že při posouzení stupně invalidity se vychází z tabulek, lékařských nálezů a posudků. Přesto by se měly některé případy posuzovat individuálně. Není přece možné škatulkovat život člověka dle tabulek… Já jsem věčný optimista, věřím, že se stala chyba, že úřady své rozhodnutí přehodnotí. Vždyť přece stát tu má být pro lidi a ne lidi pro stát.“ •

Autor je spisovatel, spolupracuje s magazínem Reportér.