René Levínský: Hry s lidmi

11. března 2018

Reportér 03/2018 · Číslo 43

Je respektovaným matematikem i úspěšným dramatikem. Zabýval se teorií her ve věhlasném Ústavu Maxe Plancka – jeho divadelní hru uvádí Národní divadlo. René Levínský, Čech (a tak trochu i Němec), se vrátil do Prahy a pokračuje ve své práci experimentálního ekonoma. Je také pozoruhodným glosátorem politického a společenského dění.

Samuel Königgrätz, Helmut Kuhl, Šimon Olivětín, Leo Egerstein, Jan Žďárský, Miro(slav) Bludný – seznam pseudonymů Reného Levínského, jimiž se podepsal pod svými divadelními hrami, je bohatý stejně jako předměty jeho zájmu.

Sedmačtyřicetiletý Levínský je po patnácti letech prožitých v Německu zpět v Česku, pracuje v prestižním institutu CERGE-EI. Zabývá se ekonomickou teorií her a je členem světové Game Theory Society. Hrám se ovšem věnuje i prakticky. Napsal dvě desítky divadelních her: hrály a hrají je amatérské i profesionální soubory. Drama z vědeckého prostředí (temnou komedii s „genetickou“ zápletkou) Dotkni se vesmíru a pokračuj uvádí paralelně pražské Národní divadlo a Městské divadlo v Brně, další jeho hry jsou aktuálně k vidění v Divadle X10 ve Strašnicích, Paláci Akropolis, v brněnském Národním divadle, v plzeňské Alfě a v libereckém Naivním divadle.

Když Levínský hry nezkoumá nebo je nepíše, komentuje politiku a společenské otázky. A taky debatuje s občany (ne)voliči. „Odmítám se bavit jedině s těmi, kteří kandidují za nedemokratické strany, s jejich voliči naopak mluvím rád, zajímá mě, co je k tomu vede. Je potřeba vstupovat do nových kontextů, dávat si bacha na pobyt ve vlastní bublině. Pak je člověk zoufale přesvědčen, že pravda je to, co si myslí on. A to je průser.“

„Co se týče komplimentů, vydržím jako zvíře,“ napsal mi jednou ironicky, když mi na Facebooku ujela ruka s lajky pod jeho komentáři. Levínský umí být sarkastický a zároveň velmi empatický. Popustí-li uzdu emocím, má tendenci je hned zase uzemnit. Osobně jsem ho poznala před rokem, když kolektiv časopisu Vesmír, kde pracuje můj manžel, pozvali do Národního divadla na jeho hru; později jsem mu na jiné představení donesla čerstvý výtisk Vesmíru s recenzí. Od té doby se sledujeme a „lajkujeme“ (teda já o dost víc jeho než on mě).

Nedávno se zabil náš společný kamarád. Dozvěděla jsem se to zrovna cestou do divadla na Reného dramatizaci Lemova románu Solaris. A tak jsem drama z kosmické základny, ve kterém je sebevražda jedním z ústředních motivů, sledovala jako v mlze… „Do hajzlu,“ reagoval emotivně René, když jsem mu tu zprávu o kamarádovi napsala. „Navíc mi dluží flašku, vsadili jsme se, jak dopadne první kolo prezidentských voleb.“