Ami Vitale: Jsem jako pitbul, nikdy se nevzdám

Ami, já tě znám jako fotografku lidí, ale v poslední době vidím, že portrétuješ hlavně zvířata – pandy, nosorožce… Vyhýbáš se focení lidí?

Neutíkám před světem. Příběhy, které vyprávím, jsou navenek pozitivní, jsou to vlastně sladké příběhy o zvířatech a divočině. Ale jsou vždy také o lidech a o našem propojení s přírodou.

Jsi fotografka-aktivistka?

Byla jsem vycepovaná v klasickém žurnalistickém stylu: hledat co nejskandálnější příběhy, protože ty se dobře prodávají. A jak asi sama dobře víš, je celkem snadné takové dramatické situace a obrazy najít. Ale už dávno jsem si uvědomila, že je to vždy přinejlepším jen zlomek příběhu a v nejhorším i lež. Protože každý příběh, ať se týká válečného konfliktu, životního prostředí nebo uprchlické krize, skrývá ještě něco víc. Naší novinářskou povinností je jít víc do hloubky a pomáhat lidem hledat řešení. A přemýšlet o našich individuálních rolích v této velké a husté pavučině.

Fotografický průmysl se v poslední době hodně změnil. Ty už jsi pracovala v mnoha zemích a udělala spoustu reportáží, máš skvělou pověst. Změnilo se něco v tvé situaci?

Dřív jsem dělala hlavně reportáže s tématikou lidských práv a sociálních problémů. Teď si zase všichni myslí, že fotografuji divokou zvěř, což je legrační – ve skutečnosti vyprávím příběhy o nás a o naší planetě. Ale musím se neustále posouvat kupředu a využívat každý nový nástroj.

Jako například?

Příští měsíc budu režírovat film. Je to vzrušující, ale mám strach. Musím kvůli své práci také hodně mluvit na veřejnosti a vysvětlovat, co dělám. Přitom jsem v podstatě introvert a zpočátku to pro mne bylo strašně těžké. Než jsem vyšla na pódium, tak jsem často i brečela. Teď přednáším, učím, píšu, fotografuju, točím filmy. Prostě se nutím k vyjadřování v nejrůznějších formách. Člověk si zpočátku myslí, že to nedokáže, ale nakonec to většinou jde. Musíme překonávat své vlastní bariéry.

A jak se tedy podle tebe mění fotografický byznys?

Dnes už si těžko někdo může myslet, že se uživí jako fotožurnalista. Sociální média osobně nemám moc ráda, ale chápu jejich význam. Jsou důležitá pro příběhy, které se snažím vyprávět a šířit. Situace v oboru se změnila, každý si teď musí dělat manažera sám.

Máš ještě nějaké zakázky od klasických médií – z novin a časopisů?