Profil

Starosta, jemuž Vídeňáci tleskali (a jehož napadl Zeman)

Vojtěch Berger
03 / 04 / 2019

Kdo je bývalý vídeňský starosta, jehož prezident Zeman při návštěvě Vídně zkritizoval, že finančně nepodpořil tamní českojazyčnou školu? Je to zasloužilý rakouský politik: když Michael Häupl odcházel po dvaceti třech letech ve funkci do důchodu, aplaudovalo mu náměstí. Od roku 1994, kdy nastoupil, se Vídeň výrazně změnila – a umísťuje se v čele žebříčku měst, v nichž se dobře žije. Dlouhodobě pomáhá třeba dostupné obecní bydlení, jež využívá chudší i střední třída, a Vídeň tak nemá „no-go“ zóny. Otevíráme článek z Reportéra ze srpna 2018.

Kdo je bývalý vídeňský starosta, jehož prezident Zeman při návštěvě Vídně zkritizoval, že finančně nepodpořil tamní českojazyčnou školu? Je to zasloužilý rakouský politik: když Michael Häupl odcházel po dvaceti třech letech ve funkci do důchodu, aplaudovalo mu náměstí. Od roku 1994, kdy nastoupil, se Vídeň výrazně změnila – a umísťuje se v čele žebříčku měst, v nichž se dobře žije. Dlouhodobě pomáhá třeba dostupné obecní bydlení, jež využívá chudší i střední třída, a Vídeň tak nemá „no-go“ zóny. Otevíráme článek z Reportéra ze srpna 2018.

Ještě, ještě – „zugabe, zugabe“ – skandovalo v květnu zaplněné náměstí před vídeňskou radnicí, jako by šlo o koncert a dav by chtěl, aby kapela dál hrála. Volání se však netýkalo žádného zpěváka, ale sociálnědemokratického vídeňského starosty Michaela Häupla, jenž po dvaceti třech letech, šesti měsících a šestnácti dnech nepřetržitého vedení města opustil svůj úřad. „Nejsem popová hvězda, tohle na mě nefunguje,“ odpověděl Häupl davu a skončil.

Odchod zavalitého muže, jehož kdysi zrzavý knír za léta zbělel, představuje konec jedné éry rakouské politiky, je však také milníkem v dějinách Vídně, která se v době Häuplova působení podstatně proměnila.

Michael Häupl končil v necelých devětašedesáti letech; když se úřadu ujímal, bylo mu pouhých pětačtyřicet. Starostou hlavního města se stal v listopadu 1994 – tehdy si Rakousko teprve zvykalo na změnu situace v Evropě, dokonce ještě ani nebylo členem Evropské unie, to přišlo až s Novým rokem 1995. A bylo to jen pět let od chvíle, kdy na nedalekých hranicích s Československem padly ostnaté dráty a zhroutila se želená opona. 

Že na obou událostech, zániku sovětského bloku a rozšíření EU, Vídeň vydělala, může dnes těžko někdo zpochybnit. V roce 1994 byla Vídeň jiná než dnes. Prošla sice v sedmdesátých letech pod vedením spolkového kancléře Bruna Kreiského érou velké modernizace, dobou budování velkých veřejných projektů, jako bylo vídeňské metro, nová čtvrť pro mezinárodní instituce Vienna International Centre plná výškových budov nebo výstavba protipovodňových opatření na Dunaji, ale na Vídni jako by stále ulpíval prach ještě z časů habsburské monarchie.

Tehdy měl Häupl dvě možnosti. Buď se spokojit s tím, čeho metropole už dosáhla, a chlubit se její dávnější i modernější historií, využívat neutrálního statusu Rakouska a toho, že Vídeň je tradičním centrem diplomacie (ale i špionáže) a přitahuje návštěvníky všech zájmů i národností, anebo město zásadně změnit a připravit ho na 21. století.

 

Vystudovaný biolog Häupl se rozhodl pro to druhé. A Vídeň už podeváté v řadě vyhrála hodnocení kvality života podle organizace Mercer; město je také držitelem titulu „nejchytřejší metropole světa“ (podle Smart City Indexu konzultační firmy Roland Berger). 

Co vlastně dělá Vídeň Vídní? A můžou se jejím receptem nějak inspirovat jinde, třeba v Praze?

Jedna věc se určitě okopírovat nedá: od počátku dvacátých let dvacátého století – s výjimkou období austrofašismu, tedy rakouského autoritářského režimu, instalovaného v roce 1934, a druhé světové války – vládnou ve Vídni výlučně sociální demokraté. Tahle, v českých poměrech stěží představitelná, politická kontinuita se na obrazu města musela nutně nějak projevit. 

Jedna taková stopa sociálnědemokratického působení se ukáže hned, jakmile zahneme do bočních uliček Vídně – 

blízko centra i dále od něj. Mezi okolní zástavbou činžovních domů vynikají ty, které mají na průčelí plastická červená písmena s letopočtem a krátkou historií stavby. Jsou to obytné komplexy, které město staví už bezmála sto let.

V takových bytech, kterým se ve Vídni říká „sociální“, žije dnes 62 procent obyvatel města. Neplatí víc než 7 eur (asi 180 korun) za metr čtvereční – takže v sedmdesátimetrovém bytě vyjde nájemné na maximálně 490 eur měsíčně (zhruba 12 600 Kč). Mezi nájemníky ovšem nejsou jen důchodci nebo migranti, ale také bohatší střední třída a lidé, kteří by si za své příjmy mohli dovolit i lepší bydlení jinde. Právě tohle promíchávání sociálních vrstev dělá z Vídně světový unikát.

Domy s celkem 220 tisíci obecních bytů jsou roztroušené rovnoměrně ve všech částech města a i díky tomu dnes nemá Vídeň žádné takzvané „no-go“ zóny s vysokou kriminalitou. Množství obecních bytů taky tlačí nízko ceny nájmů ve městě, a kvůli tomu si Vídeňané, včetně těch méně majetných, můžou dovolit stále bydlet v širším centru města, na rozdíl od obyvatel jiných západoevropských metropolí.

 

Začalo to uprchlíky

Häuplova bezmála čtvrt století trvající éra starosty končila podobným tématem, jakým začínala. 

V roce 1994 město vstřebávalo tisíce Poláků, kteří do Vídně přišli v osmdesátých letech, i desítky tisíc válečných uprchlíků z Jugoslávie poničené krvavou občanskou válkou. Dnes se stejná debata vede o to, jak integrovat desítky tisíc přistěhovalců, kteří ve městě zůstali po migrační vlně z roku 2015 (městem tehdy prošlo na milion migrantů).

Vídeň ovšem nepasuje do klasického obrazu mnoha západoevropských metropolí, jež se příznivci populistických hnutí a krajní pravice snaží prezentovat jako „města ovládaná imigranty a muslimy“, kteří prosazují právo šaría a nenávratně ničí kulturu původních obyvatel.

Něco podobného zkusil Vídni „přišít“ krátce před parlamentními volbami v roce 2018 ve vedlejším Maďarsku János Lázár, šéf kabinetu premiéra Viktora Orbána, známého ostrým postojem vůči migrantům. Lázár se postavil na jednu z rušných pěších zón ve čtvrti Favoriten a na videu, kde se v pozadí míhaly desítky lidí, vyprávěl, jak je všude kolem špína a že podobně „barevně“ bude brzo vypadat i Budapešť, pokud Maďaři v nadcházejících volbách nedají hlas Orbánově straně FIDESZ.

Vedení Vídně proti téhle předvolební kampani protestovalo, Lázárova slova pobouřila i řadu obyčejných Vídeňanů. Čtvrť Favoriten je skutečně národnostně pestrá a třeba trh u tamního náměstí Viktora Adlera připomíná svou pestrostí a paletou zvuků i zboží orientální bazar. Čistotu ulic by ji ale jiné evropské metropole mohly závidět.

Statistika za rok 2017 ve Vídni navíc ukázala dokonce takový pokles počtu jednotlivých typů trestných činů, že je kriminalita ve městě na nejnižší úrovni za posledních deset let. A navzdory tomu, že každý druhý obyvatel Vídně má kořeny v jiné zemi, těží město i v roce 2018 stále z nebývalé sociální soudržnosti.

 

Moderní proletariát?

Vůbec je pozoruhodné, jak starosta Michael Häupl prošel migrační krizí roku 2015. Na podzim toho roku, když vrcholila migrační vlna do Evropy, se ve Vídni schylovalo k volbám. Spolková rakouská vláda sociálních demokratů a lidovců tehdy začala postupně přivírat dveře do Evropy a připravovat uzavření takzvané „balkánské uprchlické trasy“.

Populistická strana Svobodných z opozice přesto vládu kritizovala, že její postoj k migrantům je příliš mírný (za rok 2015 nakonec Rakousko přijalo necelých 100 tisíc uprchlíků). Svobodní si tak dělali naděje i na vítězství ve vídeňských městských a zemských volbách (Vídeň je podobně jako Praha městem a regionem zároveň, takže Häupl měl funkci starosty a zemského hejtmana).

Häupl si tehdy znovu vybral tu zdánlivě méně pohodlnou možnost a krátce před volbami v říjnu 2015 vyhlásil, že jeho město se postará o všechny potřebné. Svůj postoj k pomáhání lidem v nouzi coby sociální demokrat shrnul do věty, že „proletariátem dnešní doby jsou migranti“.

Volební výsledky vzápětí ukázaly, že starosta není politický sebevrah, ale naopak velmi dobře zná „své“ Vídeňany. I když výsledek sociální demokracie byl o zhruba pět procentních bodů horší než v předchozích volbách a Svobodní naopak o pět procentních bodů posílili, odstup mezi nimi byl stále velký (40 procent hlasů oproti 31 procentům). 

Häupl tak mohl na dalších pět let obnovit rudozelenou koalici. I když starosta coby vyhlášený bonmotář před časem utrousil, že „jediný zelený, kterého má rád, je veltlín“, spolupráce nesla výsledky. Zelení hráli už od začátku spojenectví v roce 2010 roli modernizačního partnera sociálních demokratů: prosazovali průkopnické, a někdy i kontroverzní projekty – třeba přestavbu části slavného nákupního bulváru Mariahilferstrasse na pěší zónu.

Za rudozelené éry se také cena roční jízdenky na MHD ve Vídni snížila na 365 eur – tedy na symbolické euro za den – a stavět se brzo začne i linka U5 vídeňského metra, která pod centrem Vídně bude pasažéry vozit v automatických vlacích bez strojvedoucího.

 

Jak dělat chytré město

Vídeň nezůstala ani stranou celosvětového trendu takzvaných smart cities. Právě v téhle oblasti se ve Vídni zhlédlo i dosavadní vedení Prahy pod primátorkou Adrianou Krnáčovou. Háček je v tom, že obě města si koncept smart cities vykládají poněkud odlišně. Krnáčová se třeba nechala slyšet, že „chytré město“ je pro ni především takové, které sbírá data ve velkém a pak je využívá pro svůj vlastní rozvoj.

Chápání smart cities se v Praze hodně zúžilo na technologickou stránku věci – tedy že čím sofistikovanější technologie budou Pražanům sloužit, tím lepší život ve městě bude. Týká se to třeba „chytrých“ odpadkových košů s lisem a hlásičem zaplněnosti nebo laviček napájených solární energií, které umožní dobít telefon nebo se připojit na wi-fi.

Cesta k chytrému městu ve Vídni za Häuplovy éry však vedla také přes lepší využití veřejného prostoru (ten pak slouží k setkávání lidí ze všech sociálních vrstev) nebo přes podporu vzdělávání (což vytváří základ pro další inovativní nápady). To, co z Vídně dělá téměř ideální místo k životu, totiž nejsou jen technologické hračičky, jde i o řadu sousedských projektů, které pomáhají integraci přistěhovalců, zlepšují společenský život nebo usnadňují situaci bezdomovcům: Vídeň je tak zjednodušeně řečeno městem, kde na sebe lidé vzájemně myslí – což pouhé chytré tabule s online předpovědí počasí na tramvajové zastávce nenahradí.

Když společnost Roland Berger nedávno vyhlásila Vídeň vítězem žebříčku Smart City Index, ocenila na rakouské metropoli hlavně to, jak komplexně město ke svému rozvoji přistupuje. Kromě důrazu na digitalizaci veřejné správy, investice do optických vláken a rozvoj veřejné wi-fi má Vídeň propracovaný i územní a dopravní plán a aktivně oslovuje soukromé firmy, aby některé z projektů smart cities sponzorovaly.

Sám starosta Häupl, kterého Rakušané desítky let znají jako protřelého politika, přitom původně vystudoval biologii. „Ty svoje žáby si můžeš počítat i později,“ řekl mu prý jeho předchůdce v úřadu starosty Helmut Zilk, když Häupla kdysi – úspěšně – lákal do politiky. Häupl skutečně následující desítky let zkoumal spíš lidi než obojživelníky, chodil po městě, pil ve vinných šencích svůj oblíbený střik a pečoval jak o svůj vlastní dobrý obraz, tak o dobré vztahy mezi Vídeňany. Na vědu ale nezapomněl, a tak zatímco se před lidmi ukazoval jako „jeden z nich“, město se postupně stávalo jedním z evropských výzkumných center v oblasti přírodních věd.

„Měl jsem vizi udělat z Vídně nejenom světovou metropoli kultury a hudby, ale taky vědy. Ten proces jsme začali a už se nedá zvrátit. Nejsme ještě tam, kde Frankfurt, Boston nebo Cambridge. Ale vstoupili jsme do té soutěže,“ bilancoval těsně před svým odchodem z úřadu.

A povedlo se. Například v roce 2014 přírodovědné centrum ve Vídni, takzvaný klastr, čítalo 434 biotechnických, farmaceutických a lékařských zařízení produkujících firem, které zaměstnávaly přes 22 tisíc lidí a měly obrat v přepočtu přes dvě stě padesát miliard korun.

 

Konec knížat

S Häuplem z rakouského veřejného života pravděpodobně definitivně mizí typ osobnosti, kterou z Česka prakticky neznáme – dlouholetý regionální politik, pro jaké se v Rakousku vžil pojem „zemská knížata“. Coby starosta Vídně byl Häupl zároveň šéfem stejnojmenné spolkové země. Už dříve své funkce opustili jeho vrstevníci – hornorakouský hejtman Josef Pühringer a hejtman v Dolním Rakousku Erwin Pröll.

Společné měli to, že svým spolkovým zemím vládli skoro jako regionální monarchové přes dvacet let a ve volbách někdy dokázali získávat i absolutní většinu hlasů. A také to, že si uměli získat svoje publikum. Zkrátka 25 let nenaštvat svoje voliče. Právě v tom se vídeňský starosta Michael Häupl zjevně lišil třeba od bývalé pražské primátorky Adriany Krnáčové.

Samozřejmě i ve Vídni dokážou starousedlíky řádně podráždit rozkopané ulice. Přesto Vídeň zvládla postavit v posledních letech velké projekty – třeba nové hlavní nádraží nebo hypermoderní čtvrť Jezerní město, na kterou se jezdí dívat delegace z celého světa. Rozdíl oproti Krnáčové není jen v tom, že Häupl nemluvil o „zpovykaných Vídeňácích“: vídeňská radnice využila při všech velkých stavbách prověřené nástroje, jak veřejnost uklidnit a dát jí právo vyjádřit se. Velké projekty doprovázela masivní informační kampaň, ankety rozdávané lidem do schránek, informační stánky přímo na ulicích, dotazníky spokojenosti.

Přímo vedle stavby hlavního nádraží vyrostla na několik let vysoká dřevěná rozhledna, kde se lidé o novém dopravním uzlu všechno dozvěděli i z ptačí perspektivy. Z rozbahněného staveniště se tak stala atrakce.  

Stavbu Jezerního města zas oživil „noční tanec jeřábů“, kdy desítky obrovských stavebních strojů předváděly svým koordinovaným pohybem světelnou i hudební show. Na kraj města se na tenhle „balet“ tenkrát přijelo podívat 14 tisíc lidí. Beton a bláto najednou vyvolávaly pozitivní emoce.

 

Nejblíž, co to jde

Vídeň se dále snaží zvládat soužití lidí pocházejících z různých kulturních okruhů. Dnes už proslulý je ve městě třeba projekt „Mama lernt Deutsch“ (umožňuje ženám, které neumějí německy, chodit na kurzy, jež současně nabízejí hlídání pro jejich předškolní děti).

Stejnou logiku, tedy za každou cenu dostat ženy z rodin přistěhovalců do města mezi lidi, a tím je integrovat, má i projekt „Sousedky“. V něm migrantky, které ve Vídni žijí už déle, přímo na sídlištích radí nově příchozím ženám z jiných zemí s praktickými problémy, třeba jak přihlásit dítě do školky nebo jak si vyřídit věci na úřadě.

Přesto i v moderní a kosmopolitní Vídni volí, jak už bylo řečeno, asi čtvrtina lidí populistickou stranu Svobodných, která tvrdí, že Rakousko není „zemí přistěhovalců“. Starosta Häupl přitom dokázal Svobodné nepustit k moci ve městě. Jejich vliv ale ani nezmenšil, s tím se bude potýkat nový starosta Michael Ludwig.

Rudozelená koalice ve Vídni znovu oprášila myšlenku rozšířit volební právo. V současnosti totiž až třetina Vídeňanů (často přistěhovalců, ovšem včetně těch ze zemí Evropské unie) nemůže volit vedení města. Kdyby se to změnilo, nejspíše by z toho profitovali právě sociální demokraté a Zelení, zatímco populistickým Svobodným by se podíl hlasů snížil. Pro takovou reformu by ale bylo třeba změnit i rakouskou ústavu – a na to vídeňská koalice nemá parlamentní většinu, ani jedna z jejích stran není v celostátní vládě.  

Pokud by Michael Ludwig vydržel u moci aspoň z poloviny tak dlouho jako jeho předchůdce, je pravděpodobné, že zažije, jak se město přehoupne přes magickou hranici dvou milionů obyvatel. Význam Vídně tím ještě vzroste, metropole tak bude představovat celou čtvrtinu obyvatel Rakouska.

Nejen proto se Vídeň s Prahou nedá úplně srovnávat. Ač dříve součást stejné monarchie, má jinou historii, strukturu obyvatel i celkový potenciál než Praha a leží také v jiné krajině. Relativně stísněné a zvlněné pražské historické centrum nikdy nenabídne cyklistům tolik volnosti jako široký bulvár Ringstrasse v „placaté“ Vídni.

Praha také asi nikdy nebude mít tolik obecních bytů jako rakouská metropole, která je, jak už bylo řečeno, promyšleně staví desítky let. A nejspíše nikdy nebudou mít Pražané svůj magistrát tak rádi jako Vídeňané, kteří si nejdůležitější magistrátní odbory pamatují podle čísla: třeba dobře fungujícím popelářům říkají prostě „čtyřicetosmičky“.

Od rovnostářské „rudé Vídně“ by si ale české hlavní město mohlo vypůjčit základní nastavení, že každý obyvatel města je stejně důležitý, že veřejné prostory se nezamykají, ale zpřístupňují a kultivují (viz třeba nádvoří takzvané muzejní čtvrti ve Vídni s designovými lavičkami a kavárnami), a že peníze nejsou všechno. Jinak by ve Vídni těžko mohly mezi moderními tramvajemi jezdit i padesát let staré vozy s dřevěnými sedačkami, přičemž systém vídeňské MHD je hodnocený jako jeden z nejlépe fungujících na světě. Jinými slovy: Nejde tedy jen o drahé nákupy, kde starosta přestřihává pásku a fotí se za volantem nových autobusů, ale o přístup k obyvatelům a mezilidským vazbám.

Až si tohle myšlení osvojí i Praha, bude Vídni nejblíž, jak se k ní jen lze přiblížit.

 

Autor je novinář, působil v Českém rozhlase, nyní pracuje pro server Hlídací.Pes.org.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat