Kudy na Detroit? Tony Ducháček slaví 60

První sestavu Garáže jsem zažil na koncertě asi v roce 1981, když mi bylo tak šestnáct; bylo to v nějaké továrně v Karlíně, vedle vrátnice byl nějaký kulturní sál či co. Bylo to společné vystoupení s punkovou kapelou Energie G, ta pak nějak nedohrála, buď se muselo končit dřív, nebo se něco rozbilo na aparátu. Tehdy ale Tony ještě v kapele nebyl, zpíval Karel Habal, na basu hrál pochopitelně už Ivo Pospíšil, který kapelu založil, na kytaru myslím Pepa Vondrášek (později skupina Letadlo). Pamatuji si popěvek „Řiď, řiď, řiď svý auto“, to se mi zdálo vcelku vydařený.

Tímto jsem se stal poměrně regulérním návštěvníkem koncertů Garáže. Na jednom koncertě v kině v Újezdě nad Lesy asi o rok a půl později vystupovala Garáž s OZW, to byla kapela, která hrála v maskách s obrovskými bílými nosy, které při jemném pohybu hlavy opisovaly velký polokruh. Jejich hudba se inspirovala kapelou Devo, Residents a tak.

V té době už Garáž zněla úplně jinak než při mém prvním zážitku, Ivo Pospíšil jako personální šéf to obsazení kapely tehdy rychle proměňoval, střídal kytaristy v rychlém sledu a všelijak to točil. Na pódiu už byl Tony, ovšem nikoli ještě úplně v roli hlavního zpěváka. Hlavní zpěvák se tehdy jmenoval taky Pospíšil. Byl silnější postavy a měl vyšší hlas. Zpíval třeba písničku „Princezny už dohrály svou titulní roli, na scénu už přichází rock’n’roll, tak tedy…“, pak přišel v zrcadlovkách Tony a dodal jen svým ležérním loureedovským basem „rakenrol“. Taky si pamatuji, že zpíval Sweet Jane. Fascinovalo mne jeho vystupování hvězdy. Byl prostě ledabylej a cool, i když se to slovo tehdy ještě vůbec nepoužívalo. Nebylo pochyb, že je hvězda, ačkoli to byla hvězda, která nepotřebuje žádný masy lidí, co ho znaj.

Pak jsem byl na Garáži v Junior klubu Na Chmelnici, kde byl na pódiu předek z nějakýho auta, myslím, že to byla šestsettřináctka tvořící takový kovový zábradlí jako na sajdkáře, a Tony se toho elegantně přidržoval, měl zase zrcadlovky a černou placatou čepici. Ta automobilová estetika byla pro Garáž koneckonců typická. Všichni – a Tony na prvním místě – vypadali a tvářili se, jako že mají před barákem zaparkovanej oprejskanej cadillac, ve skutečnosti se kapela na koncerty dopravovala dvěma wartburgy, Pospíšilův byl béžovej kombi a Tonda Pěnička měl modrej s černou střechou.

Helmuth s volvem

Já jsem byl od roku 1983 člen The Plastic People of the Universe, nahrával jsem s nimi desku Půlnoční myš a pak hudbu k Havlově hře Pokoušení. Právě klávesák PPU Pepa Janíček mne na podzim 1985 dohodil do Garáže. Plastici, v době, kdy jsem s nimi hrál, vlastně už od roku 1981, veřejně nevystupovali, Garáž ovšem vystupovala poměrně frekventovaně, takže to byla velká výzva, těšil jsem se na koncerty před lidmi. Zkoušelo se ve stavební buňce, která stála na dvoře autodílny na Jarově, což je snad ještě Žižkov, teda určitě je to Praha 3. Zkraje toho hřebenu u té dílny byl výhled na celý Vysočany a Prosek.