Po přeslici XI. Druh odvahy

Nevšední život nevšední ženy, která šla nebojácně za svým, je intenzivně provázán s naší novodobou historií. Soňa Červená se narodila do umělecké rodiny, její tatínek byl známý kabaretiér, který založil kdysi slavný kabaret Červená sedma. Za druhé světové války byl v Terezíně. Maminka přežila koncentrák. Jenže krátce po komunistickém puči přišla ve věznici na Pankráci za nevyjasněných okolností o život.

Soňa Červená tehdy prokázala velkou odvahu: ukradla mrtvou maminku z ústavu patologie, aby ji sama tajně pohřbila. Nechtěla si dovolit, co se stalo jiným zavražděným komunistickou mocí; skončili bezejmenní v hromadném hrobě v Kobylisích.

Stejně obdivuhodná byla odvaha mladé ženy utéct před sledováním a tlakem Státní bezpečnosti. Přestože měla v Praze skvěle našlápnutou kariéru, zazářila po boku Wericha s Voskovcem v muzikálu Divotvorný hrnec, schovala se před pozorností StB do Brna. Ale i tam pro ni začala být horká půda pod nohama. Odešla tedy do Německa, do východní zóny, kde začala sbírat úspěchy v opeře.

Pak se stavěla Berlínská zeď. Po jejím dokončení prokázala Soňa Červená další druh odvahy a taky lsti, které jí umožnily dostat se posledním přísně střeženým průchodem v poslední chvíli na Západ. Tehdy se definitivně stala emigrantkou.

Disciplína, talent a nezměrná píle ji posouvaly v operní kariéře až na světový vrchol. Její zpěv i krása ji kromě jiného přivedly k nádherné roli, k Bizetově Carmen; předvedla ji nesčetněkrát snad na všech kontinentech světa.

Vnitřní síla a jistě i určitá tvrdost jí nedovolily propadnout stýskání ani smutkům ze ztráty domova. Přitom se mnoho jiných emigrantů tou nemožností podívat se domů doslova utrápilo. Soňa Červená ničeho nelitovala a nelituje. Ani svého rozhodnutí podřídit svůj život kariéře. Nemít dítě ani plnohodnotný vztah s mužem. Ona měla pejsky. Taky přítele. Ani on se nevzdal kariéry, a tak se jejich vztah až do jeho smrti odehrával nejvíce po telefonu.

Když jsem se na tu stále krásnou, energickou a svým způsobem nepřístupnou ženu dívala, když jsem ji poslouchala, přišlo mi, že asi nikdy nikoho do svého nitra fakticky nepustila. Vášeň a lásku prožívala v záři reflektorů – a to ji absolutně naplňovalo. Vždycky se rozhodovala jen za sebe a myslela jen na sebe. Možná proto je tak vitální, tak mladistvá, zachovalá. Nevyždímaly ji na dno sil ty obyčejné, radostné, ale taky únavné a někdy i zničující každodennosti, které prožíváme my ženy, pro něž jsou děti a rodina to nejdůležitější.

Zajímavé je, jak si Soňa Červená, přes všechny vnější roztodivné okolnosti, sama režíruje svůj život. A režíruje si dokonce i svoji smrt, respektive to, co bude po ní. V dokumentu vidíme, jak si sama chystá svůj hrob, na který nechává usadit desku, krásnou, velkou, vkusnou. A trochu i červenou… 

Tato činorodá žena stále iniciuje zajímavé kulturní počiny a nebojí se v nich ani ve velmi pokročilém věku účinkovat. Skvělé bylo její angažmá v představení Národního divadla „Zítra se bude…“, které podle skutečného politického procesu s Miladou Horákovou napsali a zkomponovali Aleš Březina a Jiří Nekvasil. 

V „Červené“ se střídají záběry z filmového záznamu divadelního představení s těmi opravdovými, dobovými, se skutečnou, živou, jemnou a přitom pevnou Miladou Horákovou. Propojení dvou tak rozdílných ženských osudů je bod, kdy se v dokumentu Olgy Sommerové ujme hlavní role doba. Doba komunistické zvůle, zinscenovaných politických procesů, doba, která Miladu Horákovou, ženu a maminku dcery Jany, bez milosti popravila!

Teprve tehdy vás to opravdu dostane. Začne vám běhat mráz po zádech a do očí se derou slzy. Protože Milada Horáková, již věznili i nacisti, a dokonce pro ni chtěli trest smrti, Milada Horáková jako jediná z celé skupiny „zrádců“, kteří byli mučením přinuceni říkat před soudem naučené odpovědi a ke svým nikdy nespáchaným zločinům se přiznat, říkala své. K ničemu se nepřiznala. Vysvětlovala a hájila svá stanoviska, statečná. A já, divačka, pohodlně usazená v křesle kina a sevřená tou silou osudu, jsem si uvědomila, že vidím zase jiný druh odvahy: odvahy zůstat, vydržet, nepoddat se, neuhnout.   

Když Soňa Červená četla nahlas poslední dopis, dopis na rozloučenou, který Milada Horáková napsala své náctileté dceři, kde se jí snažila láskyplně vysvětlit, proč nemůže jinak, plakala jsem nevýslovně. Vždyť jsem taky máma a nedovedu si představit…

Vrazi ho adresátce Janě nikdy nedoručili. Poslední dopis maminky před popravou dostala dcera až téměř o čtyřicet let později, až když se doba změnila. Jak bylo dívce, jak je ženě, které ve vylhaném procesu popravili maminku? Možná si prošla i tím, co prožili jiní potomci politických vězňů. Totiž že se museli dlouho a těžce vyrovnávat s pocitem, že svým rodičům nestáli za to, aby změnili nebo třeba jen zmírnili svůj postoj, a pro své dítě se tak zachránili.

Děti vězňů svědomí se často protloukaly po dětských domovech a různých ústavech, byly šikanované, samy. Vyrovnat se s tím a najít svůj mír v duši je taky druh velké odvahy. Snad už jí tu nikdy nebude zapotřebí. •