Chartisté dnes: po čtyřiceti letech

11. prosince 2016

Reportér 12/2016 · Číslo 28

Jsou mezi nimi příznivci i odpůrci Donalda Trumpa, zastánci i odmítači Miloše Zemana. Někteří jsou v současnosti spokojení, jiní naopak vyděšení… Iniciativa Charta 77, kritizující porušování lidských práv v komunistickém Československu, vznikala přesně před čtyřiceti lety – v prosinci roku 1976. Oslovili jsme některé z prvních signatářů a zajímalo nás, co si myslí o dnešku. Vzájemně se stále respektují, ale názory mají často velmi odlišné.

Básník a výtvarný umělec Eugen Brikcius vzpomíná ve svém vídeňském bytě na dobu před čtyřiceti lety, kdy v předvečer Štědrého dne podepsal Chartu 77.

„Začalo to,“ zdůrazňuje, „už v únoru roku 1976, kdy se v Bojanovicích konala opožděná oslava svatby Ivana Jirouse řečeného Magor a jeho Juliany. Přijela tam policie, všechny perlustrovala, a po několika týdnech to začalo. Zatýkání, soudy, kriminály… Filozof Jiří Němec, kterému se říkalo Starej, vysvětlil Václavu Havlovi, co to je underground, Havel se šel v listopadu podívat na soud, a lidi, které tam viděl, označil za předobraz vzniku Charty… Mně ji dal podepsat v předvečer Štědrého dne zmíněný Jiří Němec – když vysvětloval, o co jde, všechno odpovídalo mým názorům, takže jsem bral podpis jako samozřejmost; byl to dárek, který jsem si dal pod stromeček. Ke zveřejnění Charty došlo šestého ledna a o pár dnů později mě už vezli k výslechu…“

U listopadového soudu Havel sledoval i Vratislava Brabence, saxofonistu skupiny Plastic People. Ten se tehdy dostal z vězení na svobodu, kde si před podpisem Charty pobyl přesně měsíc. Dnes o tom vypráví nad panákem rumu ve své oblíbené vršovické kavárně: „Havel řekl, tohle bys měl podepsat, tak jsem to přečetl a říkal si, že to není žádná bomba, spíš normální povídání, ale podepsal jsem, k ránu přijel domů, probudil svou milou a povídám: Marie, já podškrtl nějakej dopis vládě, parlamentu, nebo komu, byly tam normální věci, ale myslím, že z toho bude průser… A byl.“

Podobně hovoří rabín Karol Sidon, který tehdy prodával noviny a cigarety v kiosku PNS na zastávce v pražské Jindřišské ulici. Jednoho prosincového dne se v okénku objevila tvář režiséra Evalda Schorma. „Bude hůř, Karolku, řekl mi Evald s povzbudivým úsměvem a šel dál.“

V Mladé Boleslavi podepsal dnes už jednadevadesátiletý Alfréd Kocáb, který vzpomíná takto: „V Boleslavi jsem tehdy bydlel a pracoval – oficiálně v čistírně vody a načerno jako farář. Když za mnou přijel přítel a evangelický kolega Miloš Rajchrt s Chartou, neváhal jsem, vždyť my tehdy podepisovali petice často; netušili jsme, že tahle bude výjimečná. Přečetl jsem si text a se souhlasem manželky podepsal.“