„Nepočítáme tady jablka a hrušky“

Migrační problematika byla v Česku dlouho záležitostí jednoho muže – Tomáše Haišmana. Původně vystudovaný etnograf přišel na ministerstvo vnitra počátkem devadesátých let a záhy se dostal právě k cizinecké agendě, kterou postupem času výrazně – podle mnohých až nezdravě – soustředil do svých rukou. Stál u zrodu Odboru azylové a migrační politiky, dnes největšího odboru na vnitru, i všeho, co z tohoto tisícihlavého „ministerstva v rámci ministerstva“ vzešlo.

Podle lidí, kteří s Haišmanem přicházeli pracovně do styku, prošel tvůrce české migrační politiky za skoro čtvrtstoletí na ministerstvu výraznou proměnou: zatímco v devadesátých letech pomáhal iniciovat vládní programy, jejichž prostřednictvím byli do Česka přiváženi běženci z Bosny a Kosova, v posledních letech naopak proslul averzí k migrantům. Do širšího povědomí se dostal hlavně v kontextu událostí z let 2015 a 2016, kdy tvrdil, že lidé přicházející do Evropy (hlavně ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu) jsou většinou ekonomičtí migranti, kteří jen zneužívají azylový systém. Unijní návrh kvót na jejich přerozdělení nazval „ďáblem, kterému Česko musí říct ne“, a Evropskou unii samotnou obvinil z „neomarxistických experimentů“.

Vloni v létě doktor Haišman z ministerstva odešel a chystal se do diplomacie, měl se stát chargé d’affaires v Kosovu. V březnu však podlehl těžké nemoci, bylo mu šestašedesát let. Řízení Odboru azylové a migrační politiky převzala Pavla Novotná, Haišmanova dlouholetá spolupracovnice.

Devětatřicetiletá vystudovaná právnička a historička přišla na vnitro v roce 2005, prošla několika funkcemi a mimo jiné zakládala i Analytické centrum pro ochranu hranic a migraci, které pomáhá sdílet data v rámci státní správy.

Pojďme nejdříve obecně k mechanismu udělování mezinárodní ochrany, což je hlavní činnost vašeho odboru. Máme tady cizince, který k nám přijde a chce požádat o azyl.

V Česku jsou dvě přijímací střediska, kde to může udělat. Jedno je v Zastávce u Brna a druhé na letišti. Tam také probíhají prvotní úkony, od identifikace a odebrání otisků prstů, což dělá policie, přes zdravotní screening až po první rozlišení, o koho jde. Zda o člověka, který k nám opravdu přišel a žádá o azyl, nebo o takzvaný Dublin hit, což znamená, že za správní řízení dotyčného je zodpovědný jiný stát (tzn. že žadatel už o azyl požádal v jiné zemi EU – pozn. red.). A podle toho pak probíhá řízení.

V tom momentě už dostává případ na stůl jeden konkrétní úředník, který s žadatelem dělá pohovor a tak dál?