Ten, který stále mluví

Report

Mohl by v prezidentské volbě zabodovat někdejší premiér Mirek Topolánek navzdory škraloupům z minulosti i svojí povaze? Sledoval jsem ho v kampani a nevedl si vůbec špatně – v jeho prospěch hrálo sebevědomí a vítězná mentalita, brzdila ho sebestřednost a místy až chvástavé vystupování.

V dvoupokojovém apartmá číslo 407 pražského čtyřhvězdičkového hotelu Grand Majestic Plaza nebyly žádné postele. Personál je odnesl, místo nich tam stál dlouhý stůl plný rozházených papírů a hrnků od kávy. Ani byste neřekli, že jste se ocitli v hotelovém pokoji, to spíš v nějaké kancelářské zasedačce.

V rohu stála flipchart tabule s pět let starým grafem. Sloupečky vyjadřovaly preference kandidátů na prezidenta v prosinci 2012, měsíc před první přímou volbou. Na pátém místě se krčil Karel Schwarzenberg s nějakými šesti procenty hlasů. Nakonec jich získal 23 procent a postoupil do druhého kola s Milošem Zemanem.

„To tu máme připíchnutý pořád na očích, jako motivaci,“ smál se Edvard Kožušník a říkal, že situace rozhodně není beznadějná.

Šestačtyřicetiletý hubený muž je bývalým europoslancem za ODS a hlavně zapáleným sportovcem, jenž do Bruselu jezdil na kole a dnes Čechům radí, jak začít běhat i zdravě jíst, na svém populárním internetovém blogu.

 

Ale skutečná mission impossible ho čekala až nyní: Kožušník se stal šéfem volebního štábu, který měl dostat Mirka Topolánka na Pražský hrad. Bývalý premiér a předseda ODS nečekaně oznámil kandidaturu na prezidenta na poslední chvíli. Už ani nestihl sehnat kancelář pro svůj štáb, proto si raději do ledna pronajal hotelový pokoj, kde se každé ráno scházel se svými lidmi na poradě.

Start kampaně nebyl zrovna nejlepší. Den předtím nastoupil do vězení jeho kamarád a v době premiérství nejbližší spolupracovník Marek Dalík; šel si odpykat pětiletý trest za kauzu obrněnců Pandur, které pro armádu nakoupila Topolánkova vláda. Titulky se nabízely a média si je nenechala ujít: „Jeden míří do vězení, druhý na Hrad.“ K tomu Nejvyšší správní soud zkoumal, zda je kandidatura Topolánka a dalších čtyř uchazečů vůbec právoplatná. Nominovali ho totiž někteří zákonodárci, kteří se podepsali i pod jiné kandidáty (rozsudek nebyl do uzávěrky prosincového vydání Reportéra znám).

 

Blbý a blbější

S Mirkem Topolánkem jsem zažil jako novinář spoustu situací. Od toho, kdy se navzdory přání Václava Klause na stranickém kongresu ve Františkových Lázních v prosinci 2002 překvapivě stal jeho nástupcem ve funkci předsedy ODS.

O čtyři roky později přišlo rekordní vítězství ve sněmovních volbách – zisk 35 procent hlasů je výsledek, který předtím ani potom nikdo jiný nezískal. Přesto Topolánkova vláda získala důvěru poslanců až na druhý pokus, a to jen díky přeběhlíkům od konkurence. A už o dva roky později padla, tentokrát zas vinou odpadlíků.

Z bohaté sbírky tehdejších premiérových esemesek vybírám na ukázku jednu z těch slušnějších, v níž figuroval také můj tehdejší kolega a která zněla: „Kmenta a Dolejší, blbý a blbější“. Jeho zprávy reagující na články o něm byly pravidelnou ranní dávkou emocí.

Vybavuji si i duben 2010, kdy jako rozzuřený býk prásknul dveřmi v tehdejší centrále ODS na pražské Pankráci. Vzteklý a zahořklý musel pod tlakem stranických kolegů opustit politiku. A cestou křičel, že když on musí ven, Langera a Béma s sebou stáhne taky.

Pak zmizel Topolánek v byznysu, kdy pracoval pro impérium EPH miliardáře Daniela Křetínského. Já ho docela pravidelně dál potkával ráno v pražských Dejvicích, kde jsme, už v rovnocenné roli zodpovědných otců, vodili děti za ruku do sousedících základních škol. Ovšem to jsme maximálně prohodili pár vět typu „a jak vám jde angličtina?“.

 

Z potíží výhoda

Na podzim se ovšem Mirek Topolánek rozhodl pokusit o návrat do politiky. Ve svých jedenašedesáti letech a nově s bradkou, kterou mu ženy docela často vychvalují. Vrátil se po více než sedmi letech; rozhýbal do té doby nudnou a ospalou prezidentskou kampaň, v níž se soupeři v kvalifikaci o postup do finále s Milošem Zemanem tak moc báli udělat chybu, že hlavně mlčeli.

Zblízka jsem viděl Topolánka během pár dní několikrát v akci. Nejprve na listopadové debatě prezidentských kandidátů v redakci Seznam Zprávy, kde pracuji – a pak v kampani, když objížděl středočeská města. Vybavil jsem si přitom důležité pravidlo politiky: vítězem se stanete, jen když se jako vítěz tváříte – bez ohledu na sympatie. Což je něco, co dokonale umí Miloš Zeman nebo Andrej Babiš, a pořád to umí také Mirek Topolánek. Má sice za sebou kariéru posetou skandály, výbuchy vzteku, nadávkami a hulvátským vystupováním, má za sebou odsouzeného Dalíka, podivné obchody jeho ministra dopravy Řebíčka, schůzky s lobbisty v italském Monte Argentario, ale on jako by si z toho nic nedělal. Dokonce z toho vytvářel hlavní motiv své kampaně, když všude opakoval: Jsem zpět, Topolánek, kterého dobře znáte. Berte mě, jaký jsem, nebo nechte být. Mám energii, zralost, zkušenost a dobře vím, že v minulosti jsem udělal řadu chyb. Ale poučil jsem se z nich, abych je už neopakoval.

Například na náměstích v Příbrami nebo Dobříši musel Topolánek čelit i hodně nepříjemným dotazům, ovšem tazatele oproti dřívějším zvyklostem nijak neurážel ani nevybouchl vzteky. Z potíží dělal výhodu: „Marek byl můj nejlepší kamarád, je mi líto, co se mu stalo,“ odpovídal na dotaz ohledně uvězněného pobočníka Dalíka. Nebo o chvíli později: „Ivan mi poslal jen padesát tisíc?! To se moc nepochlapil,“ reagoval na dotaz, jestli mu vadí sponzorský příspěvek od exministra vnitra Ivana Langera.

Při těchto setkáních s voliči v ulicích plných podzimních mlh a lezavého počasí se zdálo, že se snaží vytvořit dojem „správného chlapa, sympaťáka“, na němž lidé mohou ocenit, že bývalé přátele neopouští, problémy neskrývá – a tento dojem jako by přehlušoval původní výhrady ke kandidátovi. Vypadalo to, že každý takový moment Topolánka nabil, sršela z něj energie ještě víc a coby extrovert se vydával oslovovat další a další lidi svým typickým plácnutím po rameni, větou „Jak se máte?“ – a tím, že se s nimi vyfotí.

I na debatu do Seznamu přišel Mirek Topolánek plný síly, a zatímco se ostatní prezidentští kandidáti nejprve trochu ostýchavě rozkoukávali usazeni v křeslech, sebevědomý expremiér okamžitě ovládl prostor. Skoro nikoho nepustil ke slovu, když svým soupeřům suverénně vysvětloval, že jedině on se svými zkušenostmi je tím nejlepším kandidátem na prezidenta, což dokládal historkami na oslnění ze svých setkání se světovými vládci Bushem či Putinem.

Zaskočení soupeři zůstali v defenzivě, a kromě Michala Horáčka se skoro na nic nezmohli.

Mezi soupeři tahle Topolánkova vlastnost fungovala, na ulicích se však občas stávala handicapem. Stále totiž mluvil buď o sobě, nebo o svých zážitcích, nebo o tom, koho všeho zná. Občas to působilo chvástavě – každopádně mu chyběla schopnost více naslouchat svým posluchačům.

Zkrátka a dobře: Pokud chce Mirek Topolánek uspět, měl by vedle otevírání pusy také občas nastavit uši.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama