Sedm statečných. Příběhy poctivých farmářů, jejichž život nezávisí na dotacích

Na obzoru se rýsuje silueta vysílače Ještěd. Stráně pod ním jsou pokryté lesy, pod nimi začínají louky, tu a tam vykukuje červená střecha bílého stavení. Krajina jako z billboardů obchodních řetězců, které se poslední dobou snaží tvářit jako malý soukromý sedlák. Tohle je ale realita.

Manželé Vrbkovi jsou oba Liberečáci. Dlouho bydleli a pracovali v Praze, kousek odtud měli chalupu. Jejich farmářské dobrodružství začalo v zimě 2014, kdy Alenu Vrbkovou napadlo, že by si ten rok mohla udělat neobvyklé léto. „Že si pořídím pár slepic, možná králíky a určitě kozu. Přišlo mi fajn, abychom měli svoje vejce, maso i mléko. Už i proto, že naši synové, tehdy ještě puberťáci, začali dost řešit, co jedí. Ale to tam nepište, vždycky se zlobí, když to vyprávím,“ směje se paní Vrbková.

Když plán představila manželovi, zareagoval věcně: „Počkej, ty chceš jako hospodařit?“ A začal prý na mobilu ťukat do kalkulačky. „Aby se to trochu rentovalo, musíme těch koz mít víc,“ prohlásil po chvíli. Jak víc? – lekla se jeho žena. „No, asi tak sto padesát.“ Dnes tady opravdu poskakuje stopadesátihlavé stádo, většina zvířat má jméno, mezi stájí a loukami se pohybují podle libosti. Na návštěvníka z města všechno působí hodně idylicky, cesta k tomuto stavu ale vůbec nebyla přímočará.

„Na stavebním úřadě řekli, že nám nedovolí postavit ani přístřešek,“ vzpomíná paní Vrbková na první, neúspěšný pokus o zkombinování chalupaření a hospodaření. Její manžel – jinak ředitel jedné z divizí Metrostavu – začal hledat jinou nemovitost. „A našli jsme tohle,“ říká Ivo Vrbka před opravenou usedlostí obloženou modřínovými prkny. „Tehdy to ale vypadalo jinak, poslední rekonstrukce byla z roku 1973,“ vzpomíná muž, který dům víceméně svépomocí během dvou let proměnil k nepoznání.

V roce 2015 si Vrbkovi pořídili prvních čtyřicet koz. „Nejdřív jsme sem chtěli o víkendu dojíždět z chalupy a přes týden dál zůstávat v Praze. Nakonec to nabralo jiný spád,“ říká Alena Vrbková. Na podzim začali připouštět, přišly první porody. Přestěhovali se sem nastálo a v metropoli nechali děti, které teprve dodělávaly střední školu. Farma získala registraci potravinářského podniku, Vrbkovi si objednali zahraniční literaturu a pustili se do výroby sýrů.