Praha hot, Česko čehý

Převládá radost nad tím, že tentokrát hlasovalo více občanů, což někteří komentátoři interpretují jako signál rostoucího zájmu veřejnosti o politiku. Stojí za připomenutí, že i účast v loňských parlamentních volbách byla vyšší než v roce 2014 a také letošní prezidentská volba přivedla k urnám více občanů než ta první. Jásot ale není tak úplně na místě, pokud za dobrou zprávu nepovažujeme už fakt, že se zastavil pokles volební účasti.

V komunálních volbách jsme sice dosáhli druhé nejvyšší hodnoty od roku 1998, své volební právo však opět využila menší část oprávněných voličů. Lepší hodnocení si snad zaslouží Pražáci, přišlo jich o hodně víc než před čtyřmi lety, většina však opět zůstala sedět doma. A senátní volby? Inu, mizerie těch minulých (v roce 2014 se 1. kola zúčastnilo 39 %, před dvěma lety dokonce jen 34 % oprávněných voličů) se tentokrát nezopakovala, ale účast 42 % také nedokládá nějak mimořádný zájem o jeden z hlavních pilířů českého ústavního systému.

Všímám si ovšem ještě jednoho projevu malého zájmu o politiku. Je jím lehkost, s jakou hlasujeme pro známá jména. Při vší úctě k pánům Drahošovi, Fischerovi a Hilšerovi si troufám tvrdit, že za výsledek, kterého dosáhli, vděčí především své všeobecné známosti a image odpůrců Miloše Zemana, což se v Praze cení. Jejich autenticky místní protivníci ostrouhali. Tam, kde za jinak podobných podmínek Zemanův protikandidát chyběl, tedy na Praze 8, byly naopak výsledky hodně roztříštěné a 2. kolo slibuje napínavý souboj.

A ještě jedno povšimnutí: roli hrají i známá příjmení. Z minulosti můžeme připomenout úspěch kandidáta Miloše Babiše, který není se současným premiérem ani příbuzný, ze současnosti pak úžasný výsledek dosud málo známého Pavla Čižinského na Praze 1. Troufám si tvrdit, že v podobných případech pomohla dotyčným nepozornost voličů, kteří se spokojili s povrchním dojmem, že „to je ten, co jsme ho viděli v televizi“. Jako by nestačilo, že nečteme programy politických stran…

Postrkovaný lídr nezabírá

Pana Čižinského, tentokrát Jana, si pro svoje úvahy vypůjčím ještě jednou. Na jeho příkladu, stejně jako na úspěchu Jiřího Čunka, můžeme dokumentovat, že značné části české veřejnosti vyhovuje vůdcovský princip.

Ano, jde o stejný mechanismus, který dělá z Miloše Zemana a Andreje Babiše nejsilnější osobnosti české politické scény, byť zjevně jen mimo Prahu. Nevadí přitom, že lídr je kontroverzní, že nejedná v rukavičkách a není žákem nedělní školy. O pánech Babišovi a Čunkovi už bylo v tomto směru napsáno mnohé, zatím se ale málo pozornosti dostalo skutečnosti, že pan Čižinský de facto kandidoval proti své politické straně (pravda, na poslední chvíli z ní vystoupil), ale nadále využíval všech možností, které mu dřívější členství v KDU-ČSL dávalo – od pomoci skautů v kampani až po podporu v mnohých pražských kostelech.

Ostatně příkladem značné tolerance ke kontroverzním lídrům jsou i opakované úspěchy trestně stíhaného Martina Půty a „jeho“ Starostů pro Liberecký kraj, 77 tisíc pražských hlasů pro Bohuslava Svobodu, jehož trestní stíhání, i když možná nespravedlivé, je jen o pár let odloženo, a v neposlední řadě osud Davida Ratha, který získal nejen zastupitelský mandát v Hostivici, ale také 2 323 hlasů v senátních volbách na Litoměřicku.

Ukazuje se ovšem, že aby lídr nebo jím vedená kandidátka byl skutečně úspěšný, musí být autentický. Příklady si tentokrát vypůjčím u méně úspěšných stran a hnutí. Ze všeobecné krize sociální demokracie (celostátně jen 5,3 % hlasů) jasně vyčnívají výsledky v Bohumíně, kde za ziskem 57 % stojí již čtrnáct let sloužící starosta a po dvě volební období senátor Petr Vícha. STAN, pokud nekandidoval v koalicích, získal celostátně jen 1,7 % hlasů, v Kolíně pod vedením Víta Rakušana (pravda, pod značkou Změna pro Kolín), úžasných 63 %.

Osoba lídra, který není plně autentický, naopak může ambice strany či hnutí podseknout. V Praze se o tom přesvědčila jak koalice vedená TOP 09 (Jiří Pospíšil získal o 1 156 hlasů méně než druhá na kandidátce Hana Marvanová), tak především ANO, jehož lídra Petra Stuchlíka co do počtu hlasů předčili jak Patrik Nacher, tak neúspěšný senátorský kandidát Ivan Pilný. Z aritmetického hlediska to vypadá jako nepodstatný detail -těch pár stovek hlasů by celkové pořadí stran a hnutí v Praze nezměnilo. Jenže skutečný úspěch se rodí tam, kde lídr táhne nahoru, nikoli tam, kde ho musí někdo zdola postrkovat.

Hledání alternativní ochrany

Samostatnou pozornost si podle mého názoru zaslouží celkový krach levice v těchto komunálních a s největší pravděpodobností i senátních volbách. Dáme-li na chvíli stranou vnitřní problémy, se kterými se potýkají KSČM a ČSSD, můžeme říci, že český levicově orientovaný volič tradiční strany opustil a hledá naději nebo ochranu někde jinde. Mnohé se již napsalo o tom, že celá evropská tradiční levice je v útlumu, mimo jiné proto, že leckterá její témata převzaly středové a dokonce i některé pravicové strany. V takové míře, jak to aktuálně zažíváme v Česku, jde ovšem o jev výjimečný.

Nejde při tom o překvapení, průzkumy CVVM již několik let dokládají, že občanů hlásících se k levici ubývá. Spíše je zajímavé, do jaké míry je na svoji stranu dokázalo přilákat hnutí ANO a pravděpodobně i mnohá lokální uskupení. Levice by měla hledat cestu ze situace, do které se dostala, především objevováním nových skupin voličů, které by mohla oslovit – její tradiční elektorát je patrně na dlouhou dobu „ukotven“ jinde. Výjimky, jako zmíněný Bohumín, spíše potvrzují pravidlo.

Podíváme-li se s trochou nadhledu na to, jaká politická uskupení čeští voliči letos preferují, můžeme mluvit o třech typech. První představují lokální nebo regionální „ne-strany“, tedy společenství místních osobností, která získávají příznivce důrazem na silné místní téma. Nejde o žádný nový jev, Starostové pro Liberecký kraj tak fungují již léta, míra úspěchu takových volebních stran je však překvapující a korunuje ji výsledek Čižinského hnutí Praha sobě.

Druhým typem úspěšných volebních uskupení jsou vícečetné koalice, využívající volání voličů po dohodě mezi stranami a politiky. Taková uskupení se už osvědčila v krajských volbách a letos vynesla mnohé kandidáty nejen do městských zastupitelstev, ale i do druhého kola senátních voleb, v případě Jiřího Drahoše dokonce přímo do senátních lavic.

A konečně třetí typ úspěšných subjektů představují Piráti jako prototyp neextrémní protestní strany. Jejich úspěch se zdaleka neomezuje na Prahu a dokládá, že silné opozici vůči etablovaným politickým strukturám značná část voličů může naslouchat, aniž by k tomu potřebovali slyšet krajní nebo populistická prohlášení. Ostatně průzkum Eurobarometr už v dubnu letošního roku ukázal, že obyvatelé Česka jsou daleko příznivěji nakloněni novým politickým subjektům, než by odpovídalo průměru Evropské unie.

Praha volá po změně

Všechny tři výše uvedené typy volebních subjektů si našly příznivce po celém území republiky a mohlo by se zdát, že tak vlastně celá česká společnost přistupuje k volbě svých politických reprezentantů podobně. Opak je ovšem pravdou a nezbývá než souhlasit s Petrem Pithartem, který v Otázkách Václava Moravce řekl: „Problémem je zvětšující se propast mezi Prahou a zbytkem republiky.“

A skutečně, odhlédneme-li od detailů, kterými nás může zahltit zkoumání výsledků jednotlivých volebních uskupení v jednotlivých místech, nemůžeme přehlédnout, že v Praze dochází ke koncentraci poměrně úzké skupiny stran, hnutí a osobností. Za hranicemi hlavního města pak sice dominuje společenská poptávka po silné ruce – ať už jde o ruku Zemanovu či Babišovu – a tábor těch, kteří jejich politiku odmítají, je roztříštěný a hrubě nejednotný.

Praha v lednu odsunula Miloše Zemana na druhou příčku a v říjnu Andreje Babiše (prostřednictvím Petra Stuchlíka) až na pátou, ve zbytku republiky jako celku je pozice prezidenta i hnutí ANO neotřesitelná. Souvisí to se skutečností, že v Praze chce daleko více obyvatel pravicovou politiku, transparentní rozhodování a také průnik moderních technologií do každodenního, v rámci toho i do politického života.

Kromě toho je v Praze cítit enormní odpor proti tradičním stranám v jejich klasické podobě (tedy bez výrazných známek spolupráce s jinými subjekty). A mezi takové strany je už v Praze počítáno i ANO. Oživená, z nedávné krize vyvedená ODS, zde dostala sotva pětinu hlasů (což jí sice stačilo na hubené vítězství, ale ve srovnání s tím, jak silná v Praze bývala, je těch 17,9 % tak trochu těšínské jablíčko), ANO nenaplnilo očekávání, ČSSD, KSČM i SPD fatálně propadly a TOP 09 i KDU-ČSL dosáhly úspěchu jen díky tomu, že vystupovaly jinak, konkrétně v rámci široké volební koalice.

Mimo Prahu je tomu jinak. Dáme-li stranou všechny možná sdružení nezávislých kandidátů a nezávislé kandidáty/jednotlivce, získala v celostátním měřítku nejvíce mandátů opět KDU-ČSL, následuje ODS a čtvrtou příčku za hnutím STAN obsadila ČSSD. ANO se sice nemůže pyšnit nějakým úžasně velkým počtem zastupitelů, vyhrálo ale v 11 ze 13 krajských měst i v řadě dalších měst.

Ačkoli tedy ani mimo Prahu celostátní strany neudělaly „díru do světa“, jejich pozice je zde daleko silnější než v hlavním městě. Mimopražští voliči zkrátka daleko víc chtějí volit stranu, která odpovídá tradičním představám, než je tomu v Praze. Otázku, zda se volání po změně politické mapy z Prahy přelije do zbytku republiky, nebo zda metropole zůstane v politickém smyslu slova experimentujícím ostrovem v moři tradicionality, musím nechat otevřenou. Odpověď totiž neznám.