České inferno v Kalifornii

Ze San Franciska to do města Santa Rosa trvá autem něco přes hodinu, stačí přejet slavný most Golden Gate a držet se severním směrem pořád na hlavní dálnici 101. Ten přesun ovšem bije do očí – i do nosu. Otevřít dveře vozu znamená okamžitě se nalokat jedovatého vzduchu. Člověk má dojem, že za nejbližším rohem někdo pálí hromadu pneumatik. Pohled na několik lidí na jinak výhružně prázdném parkovišti místního obchodního centra tuhle myšlenku podporuje: kdokoli se tu objeví, chodí s jednoduchou dýchací maskou přes nos a ústa.

Mají ji také Olga Gutteridge a její patnáctiletý syn Alex. V tom prázdnu je poznáte snadno – je sice pondělí dopoledne, nejhorší vlna plamenů se prohnala už před týdnem a jinou částí města, ale obchody a restaurace mají zavřeno, takže je to až na několik zaměstnanců nákupní středisko duchů. Sedáme do auta a přesouváme se několik mil do domu k Olžině mamince, která skoro před padesáti lety odešla s manželem z Československa do Chicaga. Tam se jim narodila dcera Olga – dnes už provdaná Gutteridge.

Dvě věci mě na ní fascinují: její čeština a její humor. Nikdy v Československu ani v Česku nežila, přesto jen občas prohodí rody nebo si výjimečně vypomůže anglickým slovem. Pochopitelně má americký přízvuk, ale jinak krásný, plynulý projev. Ještě obdivuhodněji ale působí její vyrovnanost a nadhled.

„Tam někde stál náš dům,“ ukazuje mi přes zavřené okýnko svého vozu, když projíždíme oblastí, která je stále uzavřená. „Když jsme v televizi viděli, že hoří dům v sousedství, tak jsme se na sebe s manželem podívali. Před dětmi jsme nechtěli nic říkat, ale věděli jsme…“

Útěk se svatebním albem

Olga Gutteridge s rodinou teď přechodně bydlí u Evy, jedné ze dvou svých sester, které také žijí v Santa Rose. My teď ale, jak už bylo řečeno, zastavujeme u domu jejich maminky. I ona se jmenuje Olga, příjmením Trutenková: omlouvá se, že mě nemá čím českým pohostit. Elektřinu v oblasti teprve nedávno znovu pustili, kvůli vzduchu radši nevychází a pro jistotu má stále sbalený kufr s nejnutnějšími věcmi. Bydlí kousek od hranice evakuované oblasti, oheň se té osudné noci, kdy shořel dům její dcery, dostal blízko i tomu jejímu. A ještě den před mou návštěvou se zase šířil zpátky do města, v okolních kopcích s ním hasiči stále bojují. Taky proto se Olga Trutenková pro jistotu na jeden den přesunula k Evě, své dceři s domem v bezpečnější jižní části města, než se zase vrátila do svého.

Olga Gutteridge se však na rozdíl od své matky už neměla kam vrátit. S manželem se ani po týdnu stále ještě nedostali zpátky, byť jen ke svému pozemku. Do jejich čtvrti policie a vojáci ještě nikoho nepouštějí, ani stálé obyvatele. Jenže oni už svou smutnou jistotu mají. „Náš soused je hasič, a tak se tam dostal a fotil.“ Olga vytahuje svůj telefon a ukazuje mi obrázek zbytků očouzených cihel, ruin a popela. Jen plastová popelnice jako zázrakem tu výheň přežila. Po domu ani památky.

„Nic tam není, jenom ty cihly.“ Ty měli Gutteridgovi jen jako dekoraci – nízkou stěnu v jedné z ložnic. Dům byl ze dřeva, jak je tu kvůli častým zemětřesením zvykem. Teď tenhle materiál rozhodně výhodou nebyl. „Když jsme tu fotku viděli poprvé, museli jsme počítat podle příjezdových cest, kde asi mohl náš dům stát – vůbec se to nedalo rozeznat. I stromy shořely.“ Steve Gutteridge, Olžin manžel, si na videozáběrech z jejich spálené čtvrti všiml, že někde oheň vydržely stěny sprchových koutů, ty byly z odolnějšího materiálu. A starší domy měly cihlové komíny. Při otřesech země jsou právě ony ohroženou částí jinak dřevěných staveb, teď naopak často zůstaly stát jako jediné.

„Ráda bych věděla, kdy přesně náš dům shořel,“ říká Olga. Některým rodinám tady v Santa Rose prý té noci hasiči bušili na dveře a křičeli, že mají na útěk jednu minutu. „Chápete – jednu minutu! To se s tím mozek ani nestihne smířit, natož aby si ti lidi něco vzali s sebou.“ Olga s manželem a třemi dětmi neměla času o moc víc. Na úprk se dali ve dvě hodiny ráno ze své vůle, nikdo je k tomu nevyzýval. Ale nedalo se spát, jaký byl všude kolem šrumec, a vycítili, že neštěstí se blíží. Stihli vzít elektroniku, rodinné fotky včetně svatebního alba a děti své školní brašny, víc nic.

„Můj život se teď vejde do kufru auta. Shořely nám třeba i pasy nebo rodné listy. Ty jsme měli nahoře v prvním patře a my jsme se soustředili na věci, které byly v přízemí. Ještě jsme taky bouchali na dveře u sousedů, protože máme z obou stran důchodce a nevíme, jestli už tou dobou byli pryč, anebo ještě spali. Všechno jsme pak naházeli do auta a jeli k sestře. Museli jsme oklikou, protože zavřeli dálnici. I tu oheň v jednom místě přeskočil a šířil se sem, na její západní stranu.“

Zlatá brána do pekla

Santa Rosa je hlavním městem nejpostiženějšího okresu Sonoma, kde zemřela víc než polovina ze čtyřiceti tří obětí nejsmrtelnější série požárů v historii amerického státu Kalifornie. Mnoho z nich byli staří lidé, kteří utéct prostě nestihli. Americká média přinesla třeba tragický příběh manželů Charlese a Sary Rippeyových z města Napa. Stoletý veterán druhé světové války odkázaný na chodítko se snažil zachránit svou o dva roky mladší ženu, která byla po mrtvici. Byli spolu od školních let, v ohni teď zahynuli oba.

Tak jako Američané dávají jména hurikánům, pojmenovávají si i požáry, takže lokální rádia hlásila, jak se daří likvidace Tubbse a Patricka nebo kudy dál postupuje Atlas. Jen těch opravdu velkých planulo v jednu chvíli na severu Kalifornie víc než tucet.

Ačkoli jsou v téhle části Spojených států zvyklí na ledacos – extrémní sucha, záplavy, požáry nejsou výjimkou, stejně jako zmíněná zemětřesení –, takovou spoušť tu ještě nezažili. Plameny nakonec sežehly plochu větší, než jakou na východě zabírá celé město New York nebo, chcete-li, víc než trojnásobek metropole Washingtonu DC. Pomoc dorazila z dalších amerických států, ale také od sousedů z Kanady a Mexika, další hasiči přiletěli dokonce až z Austrálie a do boje s ohněm úřady nasadily i vězně.

Okresy Sonoma a Napa, kde byla situace nejvážnější, patří ke světoznámým vinařským oblastem. Každý rok sem jezdí miliony turistů degustovat do místních vesměs rodinných podniků, zdejší vinaři naopak své produkty posílají do celého světa včetně Česka. Tohle zdejší odvětví tu zaměstnává přes tři sta tisíc lidí a dalšího skoro půlmilionu ve zbytku USA. Na ekonomice státu Kalifornie se podílí 57 miliardami dolarů. Víno je srdcem i duší regionu a podle některých zabránilo větší katastrofě.

„Vinice zachraňují životy,“ tvrdila v deníku Los Angeles Times Jennifer Putnamová, ředitelka sdružení Pěstitelé hroznů z údolí Napa. Je pravda, že díky této výsadbě se některé požáry podařilo zastavit, naopak v rezidenčních oblastech se šířily bleskově; domy hořely jako papír. Byly sice k vidění fotografie bublajícího vína, které se valilo z hořících skladů, i vinic a zpracovatelských zázemí, které lehly popelem  – ale vzhledem k celkovému počtu byly škody minimální. Většina vinic zůstala nezasažená nebo jen částečně poškozená, sklizeň navíc byla už skoro u konce, takže komu neshořely sklady, tomu ani zkažený vzduch plný popela tolik vrásek nenadělal.

Hůř jsou na tom v zemědělském kraji farmáři, kterým uhořeli nebo se přinejmenším rozutekli koně, dobytek a jiná hospodářská zvířata. A ránu dostal miliardový kalifornský mari­huanový byznys, pro který byla ohněm zasažená oblast stěžejní. Co se konopí týče, tam sklizeň ještě tak daleko nebyla a spousta pěstitelů téhle rostliny nebyla pojištěná, případně velmi bídně, protože pojišťovny se většinou zdráhají mít s tímhle odvětvím cokoli společného – federální právo stále považuje pěstování kanabisu a obchod s ním za trestný čin. Oproti tomu ve státě Kalifornie má konopná medicína a kosmetika dlouhou tradici a od prvního ledna příštího roku bude legální také užívání marihuany pro rekreační účely. I proto řada pěstitelů investovala do startu svého podnikání, které už bylo na obzoru, celé jmění – a úroda leckomu shořela. Vážně poškozených nebo zcela zničených je přes třicet farem.

Nejtristnější pohled je tu ale na spáleniště lidských obydlí. Shořely celé bloky, ulice, čtvrti. Projíždím v Santa Rose jednu z nich – jmenuje se Coffey Park – s policistou Henrikem Baileym. Zrušil dovolenou, spí čtyři hodiny denně a každý den ve čtyři ráno vyjíždí ze San Jose, kde bydlí, aby byl v šest tady, připravený hlídat jinak ještě uzavřenou část města. Nejprve musejí rozvaliny prohlédnout plynaři a elektrikáři, aby už tak traumatizované vracející se rodiny na svém spáleném pozemku nepřišly ještě k úrazu. A pak je tu další důvod. „Vidíš, tady ti zastavit nesmím, kolegové tu ještě hledají a mají podezření, že v tom popelu najdou další oběť,“ vysvětluje policista.

Některé výjevy lze těžko pochopit. Tu a tam se uprostřed popeliště vynoří řada ohněm netknutých domů. Jinde odolal čerstvě natřený bílý plot. Potkáváme skupinku, která se raduje, že u rozvalin domu našla jednu ze dvou ztracených koček. Domácí zvířata jejich majitelé často stačili jen vypustit a ta se musela zachraňovat na svou pěst. Útulky v kraji jsou teď plné ztracených a popálených psů i koček a lokální média přinášejí příběhy už skoro nečekaných shledání zvířat s jejich chovateli.

Jedeme měsíční krajinou dál a policista Henrik legitimuje dvojici, která v rozvalinách fotografuje. Ptá se, jak se sem tihle dva dostali. „Hlídky a kontroly jsou potřeba, aby sem lidi nechodili krást,“ říká mi později. „Měli jsme tu hodně takových případů, mluvil jsem se spoustou majitelů zdejších domů. Vyprávěli mi, že první den, ještě než jsme tuhle čtvrť stihli uzavřít, sem lidi jezdili prohrabávat popel a často našli ohořelé sejfy. Ukradli je celé a později je zřejmě někde rozbili a otevřeli.“

Jinak ale v kraji vládne všeobjímající solidarita. Lidé na sociálních sítích a speciálně zřízených platformách nabízejí přechodné ubytování zdarma – z domovů muselo aspoň na nějakou dobu víc než sto tisíc lidí, a tak se evakuační centra plní rychle. Ilegální imigranti, na kterých do značné míry stojí ekonomika celé Kalifornie, se ovšem často bojí v těchto centrech hlásit, aby je úřady nevyhostily ze země; řada z nich se tak utábořila na místních plážích.

Kaliforňan Mark Zuckerberg oznámil, že jím vlastněná firma Facebook posílá jeden milion dolarů místním nadacím na pomoc lidem zasaženým požáry. Nezasažené restaurace vaří pro evakuované i pro hasiče a další pomocné síly zdarma, najde se i IT firma, která nabízí gratis záchranu dat z počítačů, samozřejmostí jsou sbírky jídla, oblečení, dětských hraček a vůbec všeho možného, co by mohlo být potřeba v domácnosti. Ohněm vyhnaní či ožebračení lidé včetně malých dětí si chodí vybírat, co se jim hodí nebo líbí, jsou to takové bleší trhy bez účtenek a pokladen.

K mání jsou na nich i respirátory, které byly v jednu chvíli naprosto nedostatkovým zbožím – obchody je vyprodaly a přes internet trvala dodávka těchhle pomůcek pro zdravé dýchání v ovzduší plném zplodin několik dní. Takto nepřímo zasáhly požáry nejen sto tisíc evakuovaných, ale i další miliony v hustě obydlené oblasti kolem Sanfranciské zátoky.

Kdo měl tu možnost, odjížděl raději na čerstvý vzduch do hor či k moři. Měření ukazovala alarmující, nezdravé hodnoty – nejhorší od začátku oficiálního měření v roce 1999 a podle odborníků srovnatelné snad jen s nejhoršími dny v Pekingu. Platilo to i pro samotné San Francisko, které jinak požár ušetřil: peklo spálené země začínalo až v kopcích na sever a východ od mostu Golden Gate, jednoho ze symbolů tohoto velkoměsta.

Dětská inventura lega

Olga Gutteridge se usmívá, ale uvnitř to vře a bolí. „První den po útěku jsem musela být silná pro děti. Další noc jsem se ale vzbudila ve tři nebo ve čtyři ráno. Každý v baráku ještě spal, tma jak v pytli. A já jsem si sedla k počítači, koukala na Facebook a v tu chvíli to na mě dolehlo, začala jsem brečet. Prostě jsem si sama ve tmě zabrečela. A když jsem se ráno šla vysprchovat, abych to ze sebe všechno smyla, tak jsem ve sprše začala brečet tak, že jsem ani nemohla dýchat.“ Jak se Olga noří do svého vyprávění, hlas se jí víc a víc chvěje a slzy se jí na tváři objevují znovu.

„Ale já se nemůžu sama litovat, vždyť nejsem jediná! To zasáhlo celou naši komunitu. V Alexově (nejstarší syn – pozn. aut.) škole nemá barák čtvrtina studentů. I čtyři učitelé ztratili barák. A pět učitelů, kteří šli v poslední době do důchodu, ztratilo barák. Tak já tady přece nemůžu sedět a litovat se, to není vhodný. My si z toho musíme začít dělat srandu a trochu se smát. Jinak bychom se z toho zbláznili.“

Je to těžká disciplína, ale když se ptám, jak si lze dělat legraci z takové věci, Olga Gutteridge má příklady hned po ruce: „Můj manžel vždycky chtěl dřevěné podlahy, a my měli doma koberce. Tak říkám: ,Vidíš, Steve, tak teď dostaneš ty svoje dřevěný podlahy.‘ Nebo jsme s manželem začali vypočítávat věci, kterých jsme se dlouho chtěli zbavit, a nikdy jsme se neodhodlali je vyhodit.“ Tomu se říká… „Šibeniční humor!“ doplňuje mě Olžina maminka. Prý stopa české povahy, myslí si.

Jenže většinu věcí rozhodně Gutteridgeovi vyhazovat neplánovali. „Nejvíc mě mrzí to, o co přišly děti. Všechny jsou hodné a můj nejstarší syn je hrozně chytrej, skromnej a šetří si peníze. A on měl v ložnici 500 dolarů v hotovosti. Je mu patnáct, nechodí ven s peněženkou v kapse, takže mu ty peníze shořely. Z toho jsem hodně smutná – tak tvrdě na tom pracoval, aby je ušetřil, a jsou pryč.“

Mladším synům je jedenáct a dvanáct, ale teď jsou zabraní do činnosti, která není zrovna obvyklou kratochvílí jejich věkové kategorie. „My jsme začali dělat inventuru toho, co jsme v baráku měli. A ty dvě malý děti jsou úplní blázni do lega, tak si začaly psát svůj vlastní seznam. Každou sadu, co ztratily, si vyhledaly na internetu, tam našly hodnotu a zapsaly. Malé děti si dělají inventuru svých hraček, to je strašně smutný.“

Trochou úlevy v tom smutku pro Olgu Gutteridge je, že vůbec má smysl nějaký soupis věcí vytvářet. Dům měla její rodina pojištěný, i když zažívala napjaté chvíle, než si ověřila, co všechno pojišťovna bude krýt. „Pak se mi začalo dýchat líp,“ říká Čechoameričanka. „Ale nejdřív jsem se strašně bála, protože my máme pojištění v rámci hypotéky a spravuje nám ho banka. Nevěděla jsem, jestli ta čísla nebudou zastaralá, jestli pojistku během let aktualizují. Vypadá to ale dobře, měli bychom být schopni za to postavit nový dům a koupit do něj vybavení.“

Jenže na to se nabaluje další problém – kromě stěhování do přechodného bydliště, které Guttridgeovým zajistil Olžin zaměstnavatel, vyřizování duplikátů zničených dokladů a další byrokracie je tu právě stavba nového obydlí. To teď v oblasti, kde lehly popelem tisíce rodinných domků, ale i spousta dalších, větších budov, nemusí být zrovna rychlá a jednoduchá záležitost.

„Byla bych šokovaná, kdybychom měli vlastní střechu nad hlavou do roka. To se nestane,“ předvídá Olga. „Už jsem se smířila s tím, co jsme ztratili. Ale shořely tisíce domů a teď všichni budeme potřebovat stavební firmy, povolení, elektrikáře a podobné řemeslníky… To bude trvat léta!“ bojí se, že tyhle služby budou teď v oblasti nedostatkovým a úměrně tomu také drahým zbožím. Ostatně vidí to v malém a okamžitém příkladu v obchodech s oblečením, které dotyčným také shořelo. Regály jsou prý prázdné.

Navíc pokud se povede postavit dům rychle, ještě to neznamená, že se do něj dá okamžitě nastěhovat, protože jejich sousedům se to podařit nemusí. „Pokud by měl člověk žít mezi tou škodou, to by bylo jak bydlet na měsíci – šedivý, černý… Fuj! Prezident našeho společenství vlastníků domů, kterých je asi čtyřicet, už rozesílal návrh, abychom zkusili najít firmu, co by postavila celou ulici.“

Olga Gutteridge tu stojí a povídá, zážitků posledních dní je pořád plná. A vstřebává je vlastně dvojnásobně. „Dům shořel i rodičům mého manžela. To je taky moc smutný, moje děti tam byly zvyklé chodit ze školy, protože to měly blízko. Navíc ten dům jako své poslední dílo vybudoval manželův dědeček, než odešel ze stavařské profese na odpočinek.“ Do toho svého se Olga se Stevem stěhovali dva roky po svatbě. „Všechny děti se nám tam narodily. Až nás tam pustí a my to spáleniště uvidíme, slzy ještě přijdou.“

Dovětek: Týden po našem setkání mi Olga Gutteridge posílá e-mail: „Tak nás konečně pustili k baráku, čekali jsme skoro dva týdny. Jen pár věcí to přežilo. Jsem překvapená, kolik cibuláků jsme našli! Česká kvalita???“ •

Autor je zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu v USA.