Matematik nespravedlnosti

Profesor Jiří Straus je jednou z nejznámějších postav české kriminalistiky. Bývalý prorektor Policejní akademie ČR byl léta jediným soudním znalcem v oboru takzvané forenzní biomechaniky, tedy ve zkoumání a počítání pádů, úderů a srážek lidského těla. Jeho experimenty a výpočty byly často rozhodující při určení toho, zda šlo o vraždu, sebevraždu, nebo nešťastnou náhodu. Účastnil se například objasňování okolností útěku Jiřího Kajínka, smrti Jana Masaryka, pádu zbrojaře Pavla Musely z posedu nebo sebevraždy skladatele Karla Svobody. Získal pověst vědce, jenž podle chůze pozná pachatele skoro stejně spolehlivě jako test DNA; to vše mu v některých médiích vyneslo označení „policejní Einstein“, „matematik zločinu“ nebo expert, kterému stačí vidět „krok a pošle zločince do tmy vězení“.

Je zde ovšem druhý, podstatně méně slavný aspekt práce soudního znalce Jiřího Strause – příběhy nespravedlivě odsouzených. Například ve dvou případech zrušil ústavní soud verdikty s odkazem na pochyby o posudcích profesora Strause, které byly pro původní pravomocná odsouzení klíčovým důkazem. Vědci zabývající se biomechanikou na různých veřejných vysokých školách navíc opakovaně uvádějí, že výpočty profesora Strause nerespektují matematické i fyzikální zákony. Pod stížnost České společnosti pro biomechaniku se před pěti lety podepsalo třináct členů vedení této odborné společnosti s tím, že počet pochybení profesora Strause bude „mnohem větší“ než jen ta, která zmiňují, protože k přezkoumání posudků dochází pouze ad hoc, v konkrétních případech a různými znalci.

Jiří Straus ale toto vše ustál. Trestní stíhání i řízení o odebrání znaleckého razítka bylo podle informací Městského soudu v Praze, kam jako soudní znalec patří, odloženo. Již dříve Jiří Straus uvedl, že stížnosti na něj byly účelové. Rozhovor nyní odmítl s tím, že má mnoho práce a bude mít čas až o prázdninách. Na zaslané dotazy slíbil odpovědět e-mailem, odpovědi ovšem do uzávěrky nedorazily.

Před rokem Jiří Straus uvedl pro lidovky.cz, že s posudky ve forenzní biomechanice stejně končí. „Své odborné činnosti orientuji jiným směrem, který je pro mě ekonomicky mnohem zajímavější,“ řekl. Od loňského ledna je nicméně podle městského soudu opět zapsán v seznamu znalců. Loni vypracoval osmnáct posudků, před několika lety to bývalo padesát až osmdesát ročně. A jak vyplývá z veřejných databází soudních rozhodnutí, justice dál rozplétá trestní kauzy, v nichž se objevují některé jeho zpochybňované expertizy.

 

Začalo to na Bali

Tomáš Toman před trestem, který považoval za nespravedlivý, uprchl na ostrov Bali. V roce 2009 dostal dvanáct a půl roku za usmrcení člověka ve rvačce zvlášť surovým způsobem. Klíčovým pro rozhodnutí soudů byl posudek forenzního biomechanika Strause, jenž vyloučil možnost, že smrtelná zranění oběti mohl způsobit pád železné konstrukce, jak se hájil Tomáš Toman.

Jeho útěk nebyl úspěšný, na Bali jej zadrželi – čekání na deportaci do Česka pak trávil shromažďováním informací, které by mohly souviset s jeho případem. Záhy narazil na paralelně probíhající kauzu Petra M., jenž byl za vraždu odsouzen na deset let vězení. Šlo o případ ženy, která přišla o život pádem z okna. Podle Strausových výpočtů padala takovým způsobem a tak daleko, že ji musel strčit. Jenže poté, co se případ pádu z výšky dostal až k ústavnímu soudu, nastal zásadní obrat.

Ústavní soudci v nálezu poukázali na konkrétní i obecnější chyby v posudku znalce Strause: chybně například uvedl, že tělo poškozené zavadilo o šeříkový keř, ten ale na místě nikdy nebyl. Popisoval pád z osmého patra, žena ovšem vypadla z patra čtvrtého. Není zřejmé, z čeho při výpočtech vycházel a jak došel k výsledku, že ženu někdo vystrčil. Soud uvádí, že biomechanika a pády z výšky zvlášť jsou velmi obtížnou disciplínou kvůli složitosti lidského těla, které se chová zcela jinak než tuhé fyzikální modely. Jak v průběhu procesu vyšlo najevo, profesor Straus ve svém posudku uvedl vzorce pro šikmý vrh hmotného bodu ze základní fyziky. Hodnoty údajně čerpal ze svých experimentů s pády do bazénu.

Biomechanika je v podstatě pokročilá matematika popisující pohyb těla kombinovaná s fyzikou a medicínou. Dokáže dát korektní výsledky, pokud se k nim ovšem dojde korektním způsobem respektujícím přírodní zákony. Musí být také zřejmé, odkud vzal znalec vstupní data a jak došel k závěrům. V nyní již hojně citovaném ústavním nálezu se navíc píše, že znalecký obor forenzní biomechaniky je relativně mladým oborem, výsledky nejsou dostatečně ověřené a profesor Straus byl jediný z oboru, jehož jméno stálo v seznamu znalců. Kvůli tomu, uvedl soud, neexistovala možnost vzájemné kontrolovatelnosti větším počtem odborníků a zvyšovalo se tím riziko možných omylů a chyb. Ústavní soud také prohlásil, že je třeba se „vyvarovat jakési monopolizace znaleckého oboru v rukou jediného znalce“, a vyzval, aby „soudy při hodnocení znaleckých posudků z tohoto oboru postupovaly s mimořádnou pečlivostí“.

Ačkoli citovaný nález Ústavního soudu České republiky byl vynesen už v roce 2007, další dva soudní znalci pro obor biomechaniky přibyli na seznam až o sedm let později.

Po citovaném výroku ústavního soudu byl Petr M. obžaloby z vraždy zproštěn. Z původního desetiletého trestu si odseděl necelé dva roky.

Tomáš Toman čekal v cele ještě déle, i jeho rozsudek byl zrušen rozhodnutím ústavního soudu.

 

Jak se počítá spravedlnost

Jiří Straus se stal soudním znalcem v oboru forenzní biomechanika již v polovině roku 1999. Jen za posledních deset let – s roční přestávkou, kdy ztratil status znalce a přišel obrazně řečeno o razítko – odevzdal podle údajů Městského soudu v Praze skoro pět set posudků.

Úlohou soudců přitom není přepočítávat vzorečky v nich uvedené, jako laikové to ani dělat nemohou. Spoléhají na renomé znalce, případně se mohou dotazovat a žádat vysvětlení od expertů v příbuzných oborech. Na vysokých školách v České republice však existují lidé, kteří umějí pády z výšky, údery ve rvačkách nebo tragické nehody přepočítat. To se nakonec stalo i ve zmíněných případech Petra M. i Tomáše Tomana.

Znalec nesmí o konkrétních případech mluvit a dostává se nikoli k celkové práci konkrétního znalce, ale pouze k jednotlivým přezkoumávaným kauzám.

„Pokud jsem přizván k případu jako znalec, jsem vázán mlčenlivostí. Pokud při své práci narazím na pochybení jiného znalce, jediné místo, kde to mohu sdělit, je soud. A právě soud, případně státní zástupce, by měl konat,“ říká biomechanik Zdeněk Horák z pražského ČVUT a jihlavské polytechniky.

Každopádně ve chvíli, kdy Tomáš Toman začal o svém případu veřejně mluvit, se ukázalo, že kontroverzních posudků je více.

V roce 2013 podala Česká společnost pro biomechaniku k Městskému soudu v Praze podnět k přezkoumání odborné způsobilosti znalce Jiřího Strause. Podepsalo se pod něj třináct vysokoškolských pedagogů z oboru biomechanika včetně vědců z akademie věd, Univerzity Karlovy, ČVUT a univerzit v Liberci, Plzni, Brně, Olomouci a Ostravě. Ti se shodli, že v posudcích profesora Strause jsou faktické chyby, špatně sestavené rovnice a jejich výsledky jsou nepřezkoumatelné. Předložili nejprve šest konkrétních posudků, ke kterým se u soudů vyjadřovali. Vzápětí se přidali další znalci s dalšími případy, k nimž byli přizváni. Počet rozporovaných posudků stoupl na dvanáct. Obvykle v nich jde o posouzení, jak došlo k vážným nebo smrtelným zraněním.

„Ve své praxi jsem se bohužel nesetkal s řešením pana profesora Strause, které by bylo správné. Jeho pochybení svědčí o tom, že neovládá fyziku v oborech mechanika, dynamika,“ napsal tehdy na ministerstvo spravedlnosti Jindřich Šachl. V té době vedl Ústav soudního znalectví v dopravě na dopravní fakultě ČVUT a byl u tří přezkoumávaných expertiz Jiřího Strause.

Události dostaly spád. Jiří Straus v souvislosti se stížnostmi na jeho znaleckou praxi přišel o místo na Policejní akademii ČR v Praze, kde dlouhodobě působil. Skončil jeho „monopol“ zmíněný ústavním soudem na znalecké posudky v oboru forenzní biomechanika. A úřady začaly zkoumat, zda na stížnostech něco je.

V roce 2016 ústavní soud, jak již bylo řečeno, rozhodl, že proces s „uprchlíkem z Bali“ Tomášem Tomanem nebyl spravedlivý. Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky, které stály na zpochybněném posudku profesora Strause. V obnoveném řízení dostal Toman tři a půl roku za podíl na smrti člověka, na kterého při rvačce spadla železná dekorace s kamenem. Tedy za verzi, kterou Jiří Straus dříve „biomechanicky vyloučil“. (Jako svědek se v případu objevila i jedna z autorek tohoto textu, která dělala rozhovor s autorem dekorace.)

Dnes, v roce 2018, je Tomáš Toman na svobodě. Z původního zrušeného rozsudku na dvanáct a půl let za „ukopání člověka“ si stihl odsedět šest let…

 

Kauza Masaryk

Případ, jenž z Jiřího Strause vytvořil mediální hvězdu, byla kauza Jana Masaryka. Smrt ministra zahraničí v březnu 1948 krátce po komunistickém puči je jedním z nejznámějších případů české, respektive československé kriminalistiky.

„Pokud budu mít dostatečné množství vstupních hodnot, jsem přesvědčen, že forenzně biomechanickými výpočty dospěji k jednoznačnému výsledku,“ nabídl ke konci roku 2001 Jiří Straus dopisem své služby Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Tak se rozjelo v pořadí již čtvrté vyšetřování snažící se objasnit, zda byl Masarykův pád z výšky jeho bytu v Černínském paláce vraždou, sebevraždou, nebo nešťastnou náhodou.

Přesně na čtyřiapadesáté výročí tragické smrti Jana Masaryka odevzdal Straus znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že šlo o vraždu a jiné příčiny pádu jsou z biomechanického pohledu vyloučeny. „K pádu těla došlo zcela jednoznačně vystrčením druhou osobou,“ zní klíčová věta posudku z března 2002, jehož závěry se k nelibosti vyšetřovatelů objevily v médiích i s komentujícím znalcem. Jiří Straus vysvětloval, že pro něj šlo o matematickou úlohu popisující pád lidského těla z výšky, kterou úspěšně vyřešil. Stručně řečeno, Jan Masaryk nemohl podle jeho posudku při své konstituci vyvinout takovou sílu odrazu, aby z necelých čtrnácti metrů dopadl tak daleko od budovy a do takové pozice. „Biomechanickými posudky se zabývám již pětadvacet let a troufám si možná trochu neskromně podotknout, že jsem u nás pravděpodobně nejlepší ve svém oboru,“ uvedl tehdy Jiří Straus pro Večerník Praha.

Vyšetřující úřad si objednal o pár měsíců později alternativní posudek a ten již tak jednoznačný nebyl. Při započtení šířky římsy, na které Jan Masaryk před smrtí zřejmě stál, vyšlo pravděpodobné místo dopadu jako dosažitelné i bez vnějšího zásahu, tedy vrahů. Případ Masaryk s posudkem profesora Strause jako klíčovým důkazem vraždy k soudnímu přezkumu nedospěl. Vyšetřování skončilo s tím, že se pravděpodobně jednalo o vraždu, ale pachatelé jsou neznámí.

U smrti Jana Masaryka je přitom hodně výchozích údajů nejistých, jak vyplývá ze sborníku publikovaného vyšetřujícím úřadem – ÚDV. Nejsou svědci pádu, jednoznačné není ani místo, odkud kam padal. Náčrtek místa události se našel dvacet let po tragédii, zaměření polohy těla se znovu provádělo až v devadesátých letech z historických fotografií: o vypovídající hodnotě těchto snímků se navíc debatuje. Vyšetřování totiž hned v úvodu převzala komunistická Státní bezpečnost, režim měl zájem případ rychle uzavřít a jiný závěr, než že šlo o sebevraždu, by pro něj nebyl příznivý.

 

Síť vděčných

Jiří Straus se celý svůj profesní život věnuje pohybu. Aktivně i pasivně jako pozorovatel a vědec. Vystudoval tělocvik a matematiku na FTVS UK v Praze. Jeho rigorózní práce byla na téma „Biomechanická charakteristika vybraných chvatových akcí v zápase“, psal také texty pro trenéry zápasu. Před povinnou vojnou byl krátce středoškolským učitelem, většinu kariéry strávil na Vysoké škole SNB v Praze, po pádu komunismu na Policejní akademii ČR.

Na katedře kriminalistiky se téměř třicet let věnoval zejména zkoumání pohybového aparátu, pohybu a stopám. Napsal o tom řadu skript a knih. V roce 2004 se dokonce mohl stát rektorem policejní akademie. Vedle údajně drsných zákulisních bojů tomu zabránil jeho plagiátorský prohřešek. Podle textu omluvy, kterou musel nechat otisknout, vzal část skript a knihy ústavního soudce Jana Musila a s kolegou je vydal v knize Kriminalistika jako vlastní. Jiří Straus tehdy pro Právo uvedl, že „problém vznikl nedopatřením při psaní učebnic“, omluvil se a mimosoudně vyrovnal.

Docentem v oboru kinantropologie, tedy vědě o pohybu člověka, se stal ještě na své alma mater. Poslední dva akademické tituly – profesor bezpečnostních služeb a doktor policejních věd – získal na policejní akademii v Bratislavě. Tam Jiří Straus spolupracoval především s pozdějším rektorem bratislavské akademie Václavem Krajníkem. O něm ještě uslyšíme.

Jak napsal ústavní soud, omyly nelze ve vědeckém poznání zcela vyloučit, zvlášť u takových mladých oborů jako forenzní biomechanika. Jenže pochybností kolem „matematika zločinu“ Jiřího Strause je více.

Studenty profesora Strause byli bratři Vít a Matěj Bártové, zakladatelé bezpečnostní agentury ABL. Vít je známější jako někdejší šéf strany Věci veřejné a ministr dopravy. Titul JUDr. získali oba Bártové na bratislavské policejní akademii. Oba jej dostali za rigorózní práci na téma trasologie (což je věda o stopách). Přestože v Bratislavě studovali s odstupem několika let, jednu kapitolu měli úplně totožnou. Jiné části byly okopírované ze starších skript profesora Strause včetně grafické úpravy. Jiří Straus byl oponentem obou prací, jejich práce ohodnotil jako kvalitní a doporučil k obhajobě. Později uváděl, že byl možná při posuzování prací obou bratrů „příliš velkorysý“.

Dalším jeho studentem byl František Vavera. Jeho případ je stále živý. Býval vysokým státním úředníkem. Když vedl Radek John z Věcí veřejných ministerstvo vnitra, zastával funkci jeho náměstka, později se podle Lidových novin stal adeptem na „superúředníka“ pro profesionalizaci státní správy. Pražská policejní akademie mu zrušila dva tituly. „Policejní akademie Františku Vaverovi zrušila magisterský i doktorský diplom na základě důkazů, že ve svých pracích vydával texty jiných autorů za své vlastní. Přesto v čestném prohlášení připojeném k diplomové i doktorské práci uvedl, že tyto práce zpracoval samostatně,“ říká prorektor Policejní akademie ČR v Praze František Hřebík.

Vaverovy práce jsou kopií částí prvního a druhého dílu Dějin československé kriminalistiky slovem a obrazem. U obou knih je jako hlavní autor uvedený Jiří Straus. Zároveň byl i vedoucím Vaverovy diplomové práce. František Vavera již dříve uvedl, že pro své práce použil z uvedených knih jen části, co psal sám. „Všechny moje vysokoškolské a akademické práce jsou vytvořeny přesně podle podmínek dané vysoké školy. Účelová a lživá nařčení odmítám a bráním se jim soudní cestou,“ uvedl. Na policejní akademii podal žalobu, soudy stále probíhají. Jádrem sporu je, zda vysoká škola může „rušit“ dříve udělený diplom. František Vavera se v mezičase stal vedoucím katedry trestního práva na Západočeské univerzitě v Plzni.

Zmíněné kontakty Jiřího Strause jsou přitom vzájemně propletené. Vedoucím práce bratrů Bártových na Slovensku (oponovaných Strausem) byl už zmiňovaný profesor Václav Krajník z bratislavské policejní akademie – ten také vystupoval jako jeden z oponentů práce Františka Vavery na akademii v Praze.

Profesor Krajník byl vůbec relativně blízkým spolupracovníkem Jiřího Strause – vedle toho, že společně vedli a oponovali práce výše zmíněných studentů, napsali dohromady řadu textů o kriminalistice.

Krajník byl přitom rektorem policejní akademie v Bratislavě jen rok a půl: jeho funkční období skončilo předčasně zatčením a odsouzením. Podle rozsudku trestního soudu v Pezinku z roku 2015 bývalý rektor Krajník falšoval přijímací zkoušky a bral až tři tisíce eur za přijetí ke studiu na policejní akademii. Krajník na dotaz soudu v Pezinku, zda se doznává k přijímání úplatků a zneužití pravomoci veřejného činitele, odpověděl, jak se píše v rozsudku, „slovíčkom Áno“. Pak se soudem uzavřel dohodu o vině a trestu a z kauzy vyvázl s podmínkou.

Profesor Straus po vynuceném konci na Policejní akademii ČR v Praze kvůli stížnostem na jeho znalectví a po následném krátkém působení na Vysoké škole Karlovy Vary přešel na soukromou Vysokou školu finanční a správní. Zde založil a vede katedru kriminalistiky a forenzních disciplín. Zároveň je proděkanem pro výzkum a publikační činnost na fakultě právních a správních studií vedené advokátem Eduardem Brunou.

 

Zázračná chůze

Jedním z hlavních vědeckých přínosů profesora Strause prezentovaných v Česku je možnost identifikace člověka podle chůze. Základní jeho myšlenkou je, že některé body lidského těla vykreslují při chůzi stejné křivky, které jsou podle Jiřího Strause pro každého člověka unikátní.

Výzkumný projekt s názvem „Přesná identifikace osob podle dynamického stereotypu lokomoce“ pod vedením profesora Strause představila v roce 2006 firma ABL bratrů Bártových, jak vyplývá z dobové tiskové zprávy této bezpečnostní agentury. Cílem měl být vývoj a nasazení programů do kamerových systémů, aby byla možná identifikace pachatelů. „Bude to jedna z metod, která může stát zcela srovnatelně vedle těch klasických kriminalistických metod, jako je třeba daktyloskopie, balistika,“ komentoval to tehdy Jiří Straus. Projekt měl skončit v roce 2008. Jak ovšem dopadl, není zřejmé. Společnost Mark2 Corporation Czech (což je nové jméno agentury ABL) na dotaz do uzávěrky nereagovala.

V roce 2010 se profesor Straus vrátil z australského Sydney z mezinárodní konference pořádané místní společností pro soudní vědy s tím, že dosáhl s kolegou mimořádného ocenění své metody, získal „zlatou trofej“ v kategorii biometrie. „Mezinárodní sympozium má pro kriminalisty asi takový význam, jako má pro sportovce olympiáda. Je velmi těžké se tam vůbec dostat. Zvítězit je absolutní vrchol, jakého můžete dosáhnout,“ uvedl Jiří Straus v Hospodářských novinách.

Chris Lennard, jeden z hlavních pořadatelů sympozia, uvedl, že Jiří Straus dostal ocenění za nejlepší „poster“ mezi deseti přihlášenými v kategorii biometrie. Konkrétně za stručnou grafickou prezentaci výzkumu vlivu obuvi na chůzi. „Vzhledem k tomu, že jakýkoliv poster obsahuje jen minimum informací o podkladovém výzkumu… nemělo by být toto ocenění považováno za potvrzení důvěryhodnosti ani pro příjemce, ani pro jejich práci,“ vysvětluje Chris Lennard, chemik a profesor soudních věd na Western Sydney University.

V roce 2015 získala evropský grant padesát tisíc eur na zkoumání chůze brněnská společnost Kinalisoft. Cílem bylo ověřit algoritmus, zda lze touto metodou skutečně s jistotou rozpoznat chůzi každého jedince. Podle Radka Štourače byla jeho společnost vývojářem programu, profesor Straus byl konzultantem a případné praktické využití by zajistila společností Eltodo provozující kamerové systémy. „Nedostali jsme další finance, dvakrát jsme neúspěšně žádali o dotaci na výzkum a tím to skončilo. Věnujeme se něčemu jinému,“ vysvětluje Radek Šťourač. K výsledkům říká, že šlo o laboratorní zkoumání a pro praktické využití by bylo třeba ještě hodně práce.

Ve světových databázích sledujících výkon a ohlas vědeckých prací mnoho zmínek o nějakých úspěších Jiřího Strause nenalezneme. Web of Science vrací jen záznam o prezentaci Jiřího Strause na třech konferencích a jedinou citaci jeho práce ve sledované zahraniční literatuře. Alternativní databáze Scopus jméno profesora Strause nezná vůbec.

„Ne, neslyšel jsem ani o něm, ani o jeho práci,“ uvedl Mark Nixon, profesor na University of Southampton zabývající se biometrií a autor hojně citovaných výzkumů chůze.

„Krátce řečeno – ne,“ reagovala také Marina Gavrilova zabývající se rozpoznáváním pohybu na kanadské University of Calgary a nabídla přehled relevantní literatury, v níž jméno českého vědce není.

Metodu rozpoznání pachatele podle chůze – plynulého dvojkroku – nicméně Straus jako soudní znalec používal a označoval ji za spolehlivou.

V posledních letech se profesor Straus začal věnovat dalšímu průkopnickému oboru v kriminalistice, pachovým stopám. Napsal o nich knihu, na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze vedl několik studentských prací na toto téma. Ke svým mnoha zaměstnáním – práci znalce, pedagoga a manažera na Vysoké škole finanční a správní – má totiž i půl úvazku na VŠCHT: vyučuje kriminalistiku a je zaměstnancem Ústavu analytické chemie. Na něm mimo jiné probíhá výzkum směřující k rozklíčování pachových stop. „Mohl by to být do budoucna podobný zlom jako DNA,“ uvedl k výzkumu profesor Straus v MF DNES.

Podle Michala Janovského, vedoucího oddělení komunikace VŠCHT, se však profesor Straus výzkumu pachových stop neúčastní, jako odborník v kriminalistice je garantem a vyučujícím tří kriminalistických předmětů. „V blízké budoucnosti nicméně převezmou výuku jiní vyučující, což je uvedeno v nové, nedávno podané žádosti o akreditaci,“ řekl.

 

Námitky

Na Městském soudě v Praze ležela stížnost a žádost biomechaniků o prošetření odborné úrovně znalce Jiřího Strause od roku 2013. Zaslaná byla předsedovi městského soudu Janu Sváčkovi. Když odešel na Vrchní soud, zdědila ji po něm předsedkyně soudu Věra Hnaníčková a po ní její nástupce Libor Vávra.

„Asi po roce a čtvrt nás soud vyzval, abychom doložili další případy a specifikovali další nesrovnalosti. To jsme udělali. Pak se zase dlouhou dobu nic nedělo a řádově za dva roky po našem prvním podání nám soud sdělil, že neshledal žádný důvod pro to, aby to přezkoumával, a tím to odložil,“ říká Zdeněk Horák, který tehdy za Českou společnost pro biomechaniku celou záležitost administroval. „Městský soud rozporoval, zda tu žádost můžeme podávat jako odborná společnost, a ne jako fyzická osoba. Nevrátil to z objektivních, ale z procesních důvodů,“ říká docent Horák.

Mezitím došlo ve Společnosti pro biomechaniku k personální změně. Do jejího čela se dostal docent Karel Jelen z FTVS UK. Ten také přebral korespondenci s městským soudem. „Jednou v létě, když jsem byl na dovolené, přišel dopis od soudu, ať doplníme další případy, které jsme zaznamenali po roce 2012. Měli jsme na to snad tři týdny. Když jsem se vrátil z dovolené, zjistil jsem, že zbývá už jen pár dní,“ vysvětluje. „Pár nových případů bylo, ale zpracovat to zodpovědně a v tomto krátkém čase, to se nedá stihnout, to není otázka dvou dnů. Rychle jsme sice něco vypracovali, ale lhůtu jsme zmeškali a tím to celé skončilo. Rozumíte, kvůli procesní chybě. Máme z toho velmi špatný pocit,“ říká Karel Jelen.

Oba soudci, kteří stížnost řešili, Věra Hnaníčková, Libor Vávra, nemají o rozhovor zájem. Postup městského soudu tak vysvětluje jeho mluvčí Markéta Puci: „Společnost pro biomechaniku dala podnět pro posouzení údajných přestupků pana znalce Strause, které údajně spáchal před rokem 2012. Řízení soud zastavil proto, že údajné přestupky byly postižitelné až od počátku roku 2012. To znamená, že do té doby tyto přestupky právně neexistovaly, nebylo možné je ani stíhat, ani přezkoumávat.“ Markéta Puci uvádí, že soud se případem zabýval důkladně. „Rozhodnutí nabylo právní moci v roce 2016. Ano, pan profesor Straus je od roku 2017 opět veden v seznamu znalců.“

Chybné posudky přitom měly fatální dopady na konkrétní lidi, s čímž se autoři stížnosti těžko smiřují. „Důvody našeho podání stále přetrvávají. Navíc přibylo ještě několik dalších případů, kdy došlo k pochybení,“ říká Zdeněk Horák z pražského ČVUT a jihlavské polytechniky. „Tohle se může týkat každého z nás. Pokud jezdíte autem, snadno se můžete stát účastníkem dopravní nehody, pokud lyžujete, srážek je taky hodně,“ říká docent Horák. I když znalec soudu předkládá důkaz, tíha vynést verdikt leží na soudu, zdůrazňuje. „Přesto dopad nesprávného posudku bývá značný. V takových případech se rozhoduje například o tom, zda je to ublížení na zdraví, nebo třeba vražda. Pokud jde o tresty, mohou se lišit až o roky vězení,“ vysvětluje. Jak se i mezi znalci v nadsázce říká: posudek dělá rozsudek.

Stížnosti na profesora Strause posuzovalo i ministerstvo spravedlnosti – a rozhodnutí městského soudu o jeho návratu na listinu znalců potvrdilo.

Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán přitom předložil zákon o soudních znalcích, který nyní leží ve sněmovně, a o znalcích hovořil jako o velkém problému české justice. Přímo o Jiřím Strausovi však Pelikán odmítá mluvit a na otázky odpovídá podrážděně. Nemůže se prý „bavit o konkrétní věci a konkrétním znalci“, odmítá se vystavit podezření z podjatosti a nechce se v konkrétním případě stavět na stranu nějakého znalce, nebo naopak jeho kritiků.

 

Účet za špatnou práci

V roce 2013 musela Česká republika vyplatit dvanáct tisíc eur vdově Vladimíra Pechy. Muž zadržený kvůli podezření z vykradení domku proskočil oknem policejní služebny a pádem z osmi metrů se zabil.

Podle Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku Česká republika „neochránila právo pana Pechy na život a neprovedla řádné vyšetřování jeho smrti“.

Zpochybněn byl v případu i znalecký posudek Jiřího Strause. Ten biomechanicky vyloučil cizí zavinění pádu.

„Vysmekl se, skočil skrz okno šipku a dopadl hlavou přímo na beton. Je to jasně vidět podle toho, jak byla tabule skla vysklená. Zřejmě, a to si domýšlím, si myslel, že je v nižším patře a že se mu podaří utéct,“ uvedl již dříve Jiří Straus v České televizi.

Podle Dana Petruchy z Ligy lidských práv jsou v posudku patrné věcné nesrovnalosti. „V popisku pod jedním z obrázků je uvedeno jméno jiného zemřelého. Znalec napsal, že pan Pecha dopadl do hradního příkopu, přitom dopadl na beton. Zřejmě to znalec okopíroval z jiného posudku. V dalších částech si posudek protiřečí, na jednom místě uvádí, že pan Pecha spadl na nohy, jinde, že dopadl na hlavu,“ vysvětluje.

Špatně toho ale bylo mnohem víc. „Byla tam celá série chyb,“ vysvětluje Dan Petrucha z Ligy lidských práv, jenž se případem zabýval. Chyby podle něj udělala policie při vyšetřování, inspekce ministerstva vnitra a také všechny české soudy, které kauzu řešily.

Právníci ligy dotáhli případ přes všechny instance českých soudů, které odmítaly pochybení uznat, až do Štrasburku aspoň k finanční kompenzaci pro pozůstalé. Výsledkem pro pozůstalé jsou jen peníze. Kam by se řádné vyšetřování dostalo, to se už nikdy nedozvědí.

A účet daňovým poplatníkům bude zřejmě ještě delší. Odškodného se domáhá Petr M. a peníze bude chtít také Tomáš Toman. Roky ve vězení kvůli chybnému posudku mu už nikdo nevrátí.

Ovšem, jak už bylo řečeno, Jiří Straus má razítko soudního znalce zpátky.

Příště se tedy může jeho posudek týkat i vás. •

 

Magdalena Sodomková je novinářka, spolupracuje s různými médii.

Brit Jensen je dánská dokumentaristka žijící v České republice.

 

Materiál vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).